Kde se světlo a temnota odštěpí, tam zmizí celistvost.

Předmluva (ukázka):

................

Jak připomínal C. G. Jung, vývoj společnosti i jednotlivce záleží především na vývoji vědomí a na schopnosti tvořivě, nikoliv destruktivně, pracovat i s těmi nejsilnějšími protiklady. Jak sjednocovat na první pohled něco tak neslučitelného, jako je světlo a temnota? Není to tak dávno, kdy se podobnými otázkami zabývala jen hrstka zasvěcenců, povětšinou ukrytých před pozorností veřejnosti a zejména duchovního establishmentu. Bývalo rizikové, ba život ohrožující, o nalézaných vnitřních pokladech mluvit nahlas. Zvláště když o nich nelze svědčit obvyklým způsobem, slovy o logicky uspořádaných důkazech, nýbrž specifickým, ve vřavě světa snadno přeslechnutelným hlasem Duše, která promlouvá v symbolech, obrazech, imaginacích, archetypech, intuici, snech, mýtech či podobenstvích…

Snad proto náboženství dlouho zůstávalo výhradním oficiálním správcem věcí mezi nebem a zemí. Nabízelo kontakt s Božstvím prostřednictvím daných pravidel a dogmat a skrze vybrané prostředníky. Potřeba takto kontrolovaného organizování se však nakonec často děla na úkor věcí vnitřních. Výměnou za podíly na světské moci, vlivu a bohatství náboženství platilo a dodnes platívá ztrátou spojení s posvátným, běžnému zraku neviditelným numinózním světem, o němž bylo řečeno, že „jeho tajemství Bůh skrývá před moudrými a rozumnými a zjevuje je maličkým.“

Situací s koncem 19. století dále významně zamíchalo, když se do věci zapojila psychologie, resp. psychoterapie. Vztah obou s náboženstvím byl tradičně problematický až nepřátelský. Dlouho to vypadalo, že se neshodnou pro postoj vzájemně prožívané nadřazenosti. Až koncem 20. století nastal stav usmíření, ovšem za předpokladu dodržování tiché dohody, že se každá ze stran bude držet svého kopyta a nebudou si vzájemně zasahovat do díla. Jaký paradox z pohledu současnosti, která v posledních desetiletích do církví i psychoterapeutických ordinací přivádí stále více lidí, pro něž oddělování psychologického od spirituálního představuje zásadní překážku!

A to je další slovo, které dnes často slýcháme: spiritualita. Obecně se jedná o intimní vnitřní zacházení s tím, co se v osobním prožitku spojení s Božstvím v člověku otvírá obvykle až za běžnými pěti smysly probuzením pověstného šestého. Čím déle pracuji jako psychoterapeutka, tím častěji i já svědčím tomu, že oddělovat psychologické od duchovního může pro některé klienty znamenat slepou uličku nebo přímo uzavírku. Podobně jako pro jiné, kdyby se jim cokoliv vnucovalo, aniž si o to řeknou. Zároveň je třeba zdůrazňovat, že spirituální prožitky nemohou psychoterapii nahradit, a nastává i problém, pokud si někdo od transpersonálních zkušeností slibuje automatické vyřešení svých potíží psychologických.

S Jungem řečeno a autory této knihy doporučeno: Stojí za to porozhlédnout se ve svém spodním světě, v oblasti svého stínu. Bude lépe, až pochopíme, proč a jak dosud nepoznané temné části nás samých volají po naší pozornosti a že člověk je vpravdě nebezpečný tvor, dokud je motivován a poháněn právě jimi. Jung sám, jak známo, propojování spirituality a psychoterapie věnoval hodně pozornosti. Coby tlumočník z jazyka Duše to pro nás zápaďáky zformuloval zhruba takto: „Duše je okem, kterému je určeno vnímat a vidět světlo. K tomu má nesmírný rozsah i hloubku. V tragickém zaslepení někteří nechápou, že nejde o to dokázat existenci světla, nýbrž poukázat spíš na existenci slepců, kteří nevědí, že jejich oči mají něco vidět. Je málo světlo chválit, pokud ho nemůžeme sami vidět. Aby vnitřní nazírání bylo možné, je třeba k němu nejprve uvolnit cestu.“

Ve světě péče o fyzické tělo lidová moudrost lakonicky praví: „Lékař léčí, příroda uzdravuje.“ Nemáme zatím, pokud vím, k dispozici obdobné rčení ohledně péče o Duši, ale možná by mohlo znít: „Terapeut či duchovní průvodce hledají řešení, které Duše dávno zná“? Mnozí máme zkušenost se sebou i s druhými: určité obdobné situace prožíváme v různém čase různě. Záleží, jak jsme na tom zrovna v daný moment. Svěží, či unavení. Najedení, či hladoví. Klidní, nebo rozrušení. Když čelíme zásadnímu problému nebo s někým vedeme nesnadnou debatu, může nám náš vnitřní pozorovatel hlásit, zda se k věci stavíme ochotně a konstruktivně, nebo jsme zajati v ochromující nepružnosti, nehybnosti či panice a nejsme schopni napojení ani spolupráce. Aby to bylo ještě zajímavější, kolikrát cítíme, že něco v nás i chce zaujmout první tvořivý postoj, jenže něco jiného v nás to bojkotuje a boří. Někdy tak, jindy onak.

Tato kniha připomíná koncept dvojí mysli, dvojí podstaty každého, pro niž existuje mnoho různých pojmenování i vysvětlení, a přesto všechna mluví o tom samém. Křesťanství rozlišuje starého a nového člověka v nás a potřebu znovuzrození během pozemského života z vody a Ducha. V sanskrtu existuje slovo viveka označující nejvyšší moudrost. Je-li člověku k dispozici, umí rozlišit skutečnost od iluze. Tibetská i egyptská kniha mrtvých zmiňují výraz dvou kapek, tak zvaných tigle, které symbolizují ony dvě části člověka. Buddhismus mluví o procesu odkládání nevědomosti během po sobě jdoucích životů, v nichž Duše putuje skrze znovuzrození v různých tělech a pozemských identitách tak dlouho, dokud si její nositelé nezvědomí čtyři vznešené pravdy: o utrpení, o vzniku utrpení, o zániku utrpení a o Cestě, která utrpení rozpouští. Až pak se může zrodit Bódhičitta, vědomá láska a moudrost, která viditelně žije ve slovech a skutcích dotyčné osoby. Mysl je proměněna a člověk přijímá nejvyšší úkol moudře sloužit druhým…

Jung – a není sám – nabízí jako východisko kompromis mezi Západem a Východem. Náboženství je pro něho jedním z možných zdrojů, z nichž se Duše může občerstvovat, zůstane-li jí možnost svobody a spojení s Vyšším Já. Kromě toho si na určitém stupni svého vývoje ona sama začne říkat o to své. Spouští už zmíněný individuační proces, onen velkolepý pohyb odehrávající se v průniku záležitostí pořádaných člověkem a onou Silou větší než lidskou, ať už ji kdo nazývá jakkoliv.

.............

Eva Lábusová