Starověký Izrael novým pohledem

Ukázka:

Země a prostor

Dějiny starého Izraele se nechávají poznat na pozadí zeměpisných poměrů: Biblická země „Palestina/ Izrael“ byla součástí jižní Levanty a zahrnovala oblast, která na jihu začínala pobřežím Rudého moře a táhla se přes Mrtvé moře k severu až do vzdálenosti cca 45 kilometrů nad Genezaretským jezerem. Označení „Palestina“, resp. „palestinský“ přejímáme z antické, nikoli z moderní terminologie. U Hérodota (Dějiny I, 105) je Palestina (z aramejského pelištín) označením pro území osídlené Pelištejci. Roku 135 př. Kr. je „Palestina“ doložena jako název římské provincie syria palaestina. Území Palestiny/Izraele nebylo nijak velké. Od Danu na severní hranici Izraele po Jeruzalém měřilo pouze 168 kilometrů, od pelištejského Ašdódu na břehu Středozemního moře po Jeruzalém měla necelých 60 kilometrů a od jižního cípu Genezaretského jezera k Mrtvému moři méně než 105 kilometrů. Vezmeme-li v úvahu, že v biblické době byli lidé schopni urazit průměrně asi 30 kilometrů za den, trvala cesta z Jafy do Betléma něco přes dva dny. Země se tedy dala procestovat velmi rychle.

Palestina/Izrael je země velmi odlišných tváří: od pouště na jihu, přes kompaktní horskou oblast, v níž každé údolí je svět sám pro sebe, až po úrodné Jizreelské údolí. Zásadní biblická země Judsko, v pozdější době též nazývaná Jehúd či Judea, byla odříznuta od významných obchodních stezek a pásem. Neměla přístup k moři, na její západní straně se rozkládala kopcovitá Šefela, na východě se země svažovala k Judské poušti. Na severu se rozkládalo Efrajimsko-samařské pohoří, které od pozdní doby bronzové tvořilo samostatný politický celek. Kromě toho zde byla oblast, na niž se obzvláště upírala pozornost velkých staroorientálních říší: přímořská nížina s pelištejskými městy na jihu a fénickými na severu a rovněž Megiddo, významné centrum politiky i obchodu, ležící na jihozápadním okraji Jizreelského údolí.

V dějinách Izraele takřka zákonitě platí, že samařští a jeruzalémští králové vzbudili pozornost panovníků velkých staroorientálních říší jen tehdy, když pronikli do geopoliticky významné oblasti nebo když se podíleli na politických koalicích proti těmto mocenským hegemonům. Je to patrné už ve 14. století u vládce městského státu Šekem v pozdní době bronzové a vysledovat to lze až do 2. století. Pro egyptské faraóny, novoasyrské a babylónské krále ani pro ptolemaiovské či seleukovské panovníky nemělo vlastní jádro Izraele a Judy, tvořené Samařskými a Judskými horami, žádný velký význam. Velké staroorientální říše se zajímaly o kontrolu obchodních stezek a geopoliticky významnou přímořskou nížinu.

Příběhy a dějiny

Ať už v knihách Královských, v Ezdrášovi a Nehemjášovi či v knihách Paralipomenon poskytuje Starý zákon velmi rozdílné koncepty dějin. Nejde v nich přitom o sdělování čehosi „pravdivého“ či „historicky spolehlivého“ ohledně minulosti, nýbrž o konstruování smyslu. Každá dějinná konstrukce je subjektivní do té míry, nakolik sleduje určitý záměr a vědomě propojuje minulost se současností. Biblické texty obsahují nejen historiografi i, ale i vyprávění dějin jako příběhů. Hranice mezi „dějinami“ (history) a „příběhy“ (story) je přitom nezřetelná. Obojí slouží paměti, která je základem smyslu a identity. Historiografie a dějinné konstrukce spolu utvářejí řídící narativy (master narratives), jež jsou charakteristické jistými narativními strukturami.

V případě Starého zákona si lze takovou narativní strukturu ozřejmit na obou velkých literárních dějinných konceptech: na deuteronomistickém a chronistickém vykreslení dějin Izraele. První z konceptů nalezneme v knihách Jozue, Soudců, 1. a 2. Samuelova a 1. a 2. Královská. Tyto knihy tvoří literární kontext, v němž se s poukazem na 5. knihu Mojžíšovu Deuteronomium ustavuje základní narativ: Izrael přišel do země „Kanaán“ zvenčí, a než ji obsadil, dostal od svého boha zákoník, desatero přikázání, umožňující spravedlivé jednání před bohem i lidmi. „Dějiny Izraele“ se tak stávají příběhem úpadku, kdy se ideální stav stále více rozrušuje vstupem do země a budováním království. Tento teologický program získá zřetelnější obrysy, jestliže spolu s novějším bádáním propojíme deuteronomistickou kompozici knih Soudců, Samuelových a Královských s vyprávěním o vyjití z Egypta a obsazení země („mojžíšovské vyprávění o obsazení země v knize Exodus“). Deuteronomistické líčení od spásných počátků Izraele do zániku Jeruzaléma se tak stává vysvětlením, proč byl lid izraelský v (babylónském) exilu.

Zatímco deuteronomistické líčení dějin se v jádru vrací až do 7. století, pochází dějinný koncept knih Paralipomenon (= chronistický koncept dějin) z persko-helénistického období. Vypráví dějiny „pravého Izraele“ — komunity kolem Druhého jeruzalémského chrámu. Teologické zacílení dějinného konceptu knih Paralipomenon má za následek, že na rozdíl od pěti knih Mojžíšových je za skutečné zakládající období Izraele považována doba Davidova a Šalomounova. I v dalším průběhu jsou dějiny tohoto „Izraele“ spojeny s panovníky v Jeruzalémě. O vladařích Izraelského království, které se rozkládalo na severu a jehož hlavním městem bylo Samaří, nepadne ani slovo. 

Tento příklad názorně ukazuje, že ve starozákonní době mohlo být označení „Izrael“ užíváno v nejrůznějších významech. Historicky vzato je název „Izrael“ poprvé doložen na stéle egyptského faraóna Merenptaha (1208). Zatímco tam se vztahuje na jistou skupinu osob, ve staroorientálních královských nápisech z 9. a 8. století označuje pojem „Izrael“ království se sídlem v Samaří čili územně-politickou veličinu. Po zániku tohoto království v roce 722/20 mohl být název „Izrael“ přenesen na jižní, Judskou říši s hlavním městem Jeruzalémem (Jr 17,13). Když roku 587/86 zaniklo dobytím Jeruzaléma i jižní království, postupně se pojem Izrael teologicky vyhrotil. Tak se v perském a helénistickém období stalo z „Izraele“ jméno, jímž sama sebe označovala skupina vyznavačů starozákonního boha Jahveho. Ta je v některých textech ztotožňována s komunitou kolem Druhého jeruzalémského chrámu (Ezd, Neh), v jiných s jahvistickým společenstvím Samaritánů na Gerizímu. Pro nás to znamená, že se „Stručné dějiny starověkého Izraele“ nebudou zaobírat ani pouze stejnojmenným Božím lidem, ani Izraelským královstvím 9. a 8. století, nýbrž budou pokrývat časový úsek od Merenptahovy stély až k Římanům (13.—1. stol. př. Kr.).

.............

překlad Michaela Otterová