Román provokativní vším, počínaje názvem a jménem autora…

Ukázka:

1. Zase

„Mamka bude mít zase nejmíň!“ pronesla malá Berenika vyčítavým tónem, když viděla, jak polévka mizí z hrnce do talířů lidí, kteří pro ni nebyli v podstatě nic víc než vetřelci. Martin Vrána a jeho děti Dolores a Johanes. Který prablb by svým dětem dal taková jména? Aby vytvořil rým? Dolores byla holčička zhruba stejně stará jako Berenika. Občas si spolu hrávaly a bavily se. Johanes naproti tomu byl uhrovitý protivný pitomec a Berenice připadalo, že jeho účelem v tomto vesmíru je působit jí, její mamince a celému jejímu světu utrpení a chaos. Ostatně celá tahle trojice přivandrovalců zřejmě byla pověřena tímto posláním. Pod záminkou společného oběda přitáhli do jejich příbytku, aby zde jedli jejich jídlo a trápili maminku hlady. A to není správné. Maminka musí jíst. Maminka musí mít sílu, aby mohla chodit do práce, vydělávat peníze a ty pak se slovy Jedináčku, odpusť mi, odevzdávat v různých formách své milované dceři. Schopnost vyvolat v mamince pocit provinilosti a následně impulzivní snahu o nápravu spáchané křivdy, kdykoliv bude chtít novou hračku, sladkost či jiný artikl, už za deset let svého života malá Berenika ovládala témeř dokonale.

„Zase?“ zeptal se frustrovaně Martin Vrána a zběžně hledal v paměti, kdy naposledy proběhla akce podobného druhu a v podobném personálním složení, během které byl při rituální distribuci potravy vůči Bereničině mamince Julii nespravedlivý. A především, zda má desetileté dítě vůbec kapacitu si každý takový incident pamatovat, když on, dospělý člověk s plně vyvinutým prefrontálním kortexem, si na nic podobného v tomto okamžiku vzpomenout nemůže. „Nech to být,“ řekla Julie, která již byla smířená se svojí úlohou v tomto obřadu. Snášet utrpení. Bylo zřejmé, že Berenika tuto sešlost neschvaluje a bude hledat všemožné záminky, aby Martina a jeho děti přesvědčila, že v tomto bytě dva plus jedna na kraji města pro ně není místo. Že ekosystém je plně funkční bez jakéhokoliv účastenství těchto tří cizáků. A dalo se čekat, že Martin, ač obvykle člověk celkem rozumný a laskavý, nicméně v určitých momentech poměrně vztahovačný, bude uštěpačnými poznámkami malé Bereniky trpět jako býk na červenou a dříve nebo později se nasere.

Johanes příliš nechápal, proč se tohle všechno děje. O co se jeho otec s Julií vlastně snaží, když v podstatě cokoliv, co spolu podniknou, končí stejně. Berenika dělá cavyky. Otec se naštve a řekne jí, co si o tom myslí, Julie na sebe vezme úlohu medvědice ochranářky a začne svou dceru bránit, protože bez ohledu na to, jak frackovitě se chová, nelze připustit, aby ji někdo konfrontoval. Martina sice má ráda a chtěla by s ním být, ale potom je tady Jádro. A Jádro je ohraničeno. A uvnitř Jádra se nachází matka s dcerou. A vně Jádra se nachází všechno ostatní. I Martin Vrána. Nikdy nebude přijat do Jádra, ani kdyby se třeba postavil na hlavu. Nakonec když dojde na lámání chleba, věrnost Jádru má prioritu. Je to dogma, které je základním stavebním kamenem celého kosmu. Je to taková samozřejmost, že Julie ji ani nepopisuje slovy, ani o ní pomocí slov neuvažuje. Je to pro ni reflex. Každý pokus o nedělní oběd, každý výlet za město, každý víkendový výjezd na hory k tomu dřevorubci, co bydlí na samotě nad Ostravicí, k tomu ožralci, tam do té smradlavé hnusné chaty, všechno se odehrává přesně stejně v rytmu hádek, frustrace, nasranosti. Někdy to rozpoutá Berenika, jindy si otec s Julií vystačí sami. Ale pomyslným vajglem odhozeným na sud s prachem může být kdokoliv a cokoliv. Třeba Johanes, který ještě ve svých třinácti letech nepochopil, že jsou lidé, jako například Julie, před kterými si musí dávat pozor na každé slovo, aby náhodou nenastartoval výměnu názorů mezi ní a otcem, na jejímž konci nastane nasupené ticho, v horším případě nasupený pláč.

Johanesovi až o mnoho let později došlo, že tohle všechno jeho otec s Julií podstupovali možná kvůli pár minutám sexu, když děcka dala pokoj a šla spát. Ale teď mu to ještě nedocházelo. Vzpomněl si, jak se s ním na tohle téma otec nedávno snažil hovořit. Ožralý, pochopitelně. Bylo to trapné. Otec používal slova jako přirození a vzrušovat. Znělo to hrozně. Johanes se s otcem nechtěl o tom bavit. Nechtěl se o tom bavit s nikým. Chtěl u dědy v kumbále koukat na pornočasopisy. Chtěl si některé obrázky slečen z těch pornočasopisů odnést domů. To ho zajímalo. Ne nějaké blábolení ožralého otce, který najednou uprostřed pracovního týdne, kdy se opět vrací z práce zlitý jak zákon káže, má najednou potřebu dělat výchovu.

Dolores bylo rovněž jasné, kam celá situace směřuje. Dolores se nikdo na nic neptal. Dolores se měla starat o otce, jak jí to babička s dědečkem říkali. Dolores bylo v křesťanském duchu vysvětleno, že její hodnota coby lidské bytosti spočívá v tom, jak prospěšná je jiným lidem. Co na tom, že je sama dítě, za které jsou zodpovědní rodiče. Co na tom, že už čtyři roky trpí cukrovkou. Jednou jí otec řekl, že zapomněl, že má cukrovku. Po všech těch kecech o tom, jak je hrozné, že má dceru diabetičku. Po tom všem, jak se ožíral a plakal, jaké neštěstí jeho dceru postihlo, jak si teatrálně vpravil do žíly injekci inzulinu, aby zakusil tíhu dceřina prožívání, už zapomněl, že jeho dcera má cukrovku. Dolores se o svou cukrovku musí starat sama. A musí se starat o otce. Snášet jeho utrpení, nést jeho břemena. Dolores vidí, že Berenika zkouší, zda se podaří překročit horizont události a celý nedělní oběd tak zase ukončit nasupeným pláčem Julie a zlostnými ublíženeckými kecy Martina Vrány.

Podaří.

.............................