Dvaadvacítka Biancy Bellové

Ukázka:

Ta sedmá

„Madlenko,“ vydechne Karel, když ji uvidí na prahu.

„Takhle už mi dlouho nikdo neřek,“ usměje se ona a ustoupí, aby ho nechala vejít. „Lehni, bestie,“ řekne psovi, který se snaží návštěvu mohutně vítat. Pes se stulí mezi dveře.

„Zadávil sousedovi slepici, tak má teď podmíněnej trest smrti,“ vysvětluje Madla Karlovi.

Ten se starosvětsky ukloní a podá jí kytku. Pak se sehne, aby si rozvázal tkaničky, a ona na jeho temeni zahlédne pleš, která se nejistě roztéká všemi směry.

„Nezouvej se,“ řekne Madla.

„Vážně ne?“

„To je takovej pitomej českej zvyk. Život je moc krátkej na to, aby ho člověk strávil přezouváním.“

„Tak dobře, děkuju.“

„Pojď dál.“

Karel vejde, kuchyň je plná obrázků s lány levandule a váz se suchými květy, na plotně bublá polévka, v popelníku na stole kouří cigareta.

„Víno?“ zeptá se Madla.

„Ano, díky. Ty jsi pořád stejná, Madlenko. Jak to jenom děláš?“

„Ale prosím tě. Mám zrcadlo. Rulandu?“

„Ne ne, vážně. Vždycky ses mi líbila, teď už ti to můžu říct…“

„Ale jdi ty,“ zasměje se ona, „říkals mi to vždycky a říkal jsi to všem.“

„Tsss ts ts,“ zasyčí on nesmlouvavě, „neskákej mi do řeči. Vypadáš opravdu báječně. Zraješ do výjimečný vnitřní krásy.“

To víš, že jo, zato ty vypadáš jako troska, pomyslí si Madla. Obrovský kruhy pod očima, pupek a sako, který už dlouho potřebuje čistírnu.

„Ne vážně, jak to děláš? Koupeš se v krvi panen?“

Madla pokrčí rameny: „Normálně, ovládám se. Nepřežírám se, každý ráno cvičím, dvakrát týdně jdu plavat, jednou běhat. Nic si neodpírám, ale všechno dělám s mírou.“

„A Vladan?“

„Co s ním? Pořád žije s tou barbínou.“

„To ještě furt trvá? Já myslel, že to brzo zabalí.“

„Už nemůže,“ zasměje se Madla hlubokým hlasem, otevře lednici, vytáhne z ní láhev rulandského a nohou zas lednici zavře. „Porodila mu rukojmí, z toho už se nevyvlíkne. Otevřeš to víno?“

„Co?“

„Má s ní syna. Dokud ho sama nevykopne — a ona ho vykopne —, bude se jí držet jako klíště. A až ho vykopne, tak mu nezbyde než platit. Ale to už bude mít plný ruce práce s tím, aby si mohl dovolit dost komfortní zdravotní péči,“ zasměje se Madla znovu a posune si brýle na nose.

Karel se nervózně zachichotá a musí se dvakrát zhluboka nadechnout, aby vytáhl korek z láhve.

„Neříkej mi, že to neznáš,“ pokračuje Madla nemilosrdně. „Po padesátce to začne jít u chlapů s potencí z kopce, jak začnou brát prášky na tlak, tak to je konečná. To bych ti mohla vyprávět, ale určitě to znáš sám. Těch chlápků, co v tomhle věku ještě můžou, a navíc jsou volný, je strašně málo. Tak mezi ženskejma kolujou. O těch se říká, že jsou kolovatelný… Mandle? Jsou dobrý na cholesterol… Ale je to se všema stejný, nejpozději po pěti minutách mi začnou vykládat, jak je žena oškubala, tak jim vždycky řeknu, ať tuhle pasáž přeskočej, že už ji znám nazpaměť. A vono jim to patří, víš co, když jim v padesáti mrdne a opustí rodinu pro holku, která je o pětadvacet let mladší — a tý se pak podaří porodit si rukojmí, chlapa vykopne, co taky s ním, když už k ničemu není? Jemu pak nezbyde než platit. Když mu nebyla dost dobrá žena jeho věku, nic mu nezůstane a je sám. Dobře mu tak.“

„No teda,“ polkne Karel nahlas.

„To víš, že se Vladan snažil přilézt zpátky. Řekla jsem mu čus bus a nazdar. Cigaretu? A nevadí ti, že kouřím já? Dobře, takže cos vlastně potřeboval? Pět let jsme se neviděli a ty sem přijdeš s kytkou…“

„To už je pět let?“

„Ten čas letí, viď,“ řekne Madla a nahlas se tomu klišé zasměje.

„Já tomu nemůžu uvěřit, že by Vladan provedl něco tak banálního. Vždyť měl vždycky vkus a noblesu. Že by opustil tebe, takovou žádoucí, sečtělou a vtipnou ženu kvůli…“

„Nech bejt, mně je dobře. Já už žádnýho pitomce nepotřebuju. Ta svoboda — to se ti nedá vypovědět. A ještě by mi zůstal na krku starej nemocnej chlap a já bych se musela starat, tůdle!“

Zhluboka potáhne z cigarety. Chvějící se prsty ji usvědčí z falše. Vztek už ji přešel dávno, ale pocit křivdy v ní zůstává jako tříska, která je stále zdrojem dalších zánětů. Jak může někdo milovat bytost, nebo spíš jednotku vyrobenou z plastu a náhradních dílů? Co zbývá pod tím vším umělým balastem? Je tam něco neprefabrikovaného, co lze milovat?

„Dyť jo. Taky mi to vyhovuje.“

„Za chvíli bude polívka. Kdybys měl chuť.“

„Jaká?“

„No, taková, co dům dal.“

„Tak tu bych si dal,“ usměje se Karel jako malý chlapec.

„Jednou jsem s tebou dělala rozhovor, pamatuješ?“ pohodí hlavou Madla, jako by si právě vzpomněla.

Karel kývne, ano, samozřejmě. Ve skutečnosti vůbec netuší, o čem Madla mluví.

„Už ani nevím, do kterýho časáku to tehdy bylo,“ pokrčí Madla rameny. „Skončili jsme u Mikuláše Dačickýho, tys mi kupoval becherovky a já jsem asi po čtvrtým panáku hodila na záchodě šavli. Myslela jsem si, že jsem hnusná, s krhavýma očima a smrdím zvratkama, ale tobě to vůbec nevadilo, stejně ses mi cestou domů snažil dostat do kalhotek.“

„Vážně? To se mi nepodobá.“

Madla se hurónsky zasměje a vstane, aby mu nalila polévku. Když je k němu zády, vyndá Karel z blistru v kapse saka prášek a rychle ho spolkne.

„Ale ten rozhovor byl dobrej,“ připustí pak Madla zdráhavě. „To jsme ještě oba byli ve svých šťastných manželských svazcích,“ zasní se.

„Vždycky jsi byla výborná novinářka.“

„Ale jdi. Vlastu vídáš?“

„Vídám. Na rodinných sešlostech. Pohřby, svatby, narozeniny… To je fenykl?“

„Jo.“

„Není to špatný.“

„Proč by to mělo bejt špatný? Odprejskni, bestie!“ zasyčí Madla na psa, který se snaží nakouknout do kuchyně.

Karel pomalu srká polévku. Venku projede houkající sanitka a pes se v chodbě rozštěká. Madla se na židli opře zády o zeď a na druhou židli si položí nohy. Kouří a pozoruje Karla, jak jí. Je cosi hluboce uspokojujícího v pohledu na lidi, kteří jedí jídlo, co jsme jim uvařili.

Když Karel dojí, odsune talíř od sebe.

„A ty? Ty se s Vlastou vídáš?“ řekne nedbale a mlaskne na psa, který už zase stojí ve dveřích kuchyně.

„No jasně, nejmíň jednou do měsíce. Proč?“

„Jen tak. Ptám se, aby řeč nestála.“

„Aha. Je spokojená, jestli ses chtěl zeptat na tohle.“

„Ne, nechtěl.“

„Proč jsi vlastně přišel?“

„Proč jsi tak nabroušená? Chtěl jsem tě prostě vidět. Vždycky ses mi líbila a myslel jsem si na tebe.“

„Tak ty sis na mě celou dobu myslel a po pěti letech tě napadlo za mnou přijít s kytkou, jo?“

Pes se pomalu plíží do kuchyně, centimetr po centimetru.

„No, chtěl jsem vyzkoušet terén,“ usměje se Karel nervózně.

„Terén, jo? Nechtěj mě rozesmát!“

„Chtěl jsem vědět, jestli někoho máš a jestli by ses třeba nenechala pozvat na večeři… Ale to, jak mi do toho otevřeně házíš vidle, je trochu nekomfortní.“

„Tak promiň, že ti to neusnadním. Tak promiň, že se tady neopřu o kuchyňskou linku a nevyhrnu si sukni…“

„Vždyť máš kalhoty…“

„Vole. To si myslíš, že jsi tak neodolatelnej? To si myslíš, že jsem tak zoufalá nebo blbá? Že nevím, že mě potřebuješ přefiknout, abys měl poslední zářez na pažbě?“

„No Madlenko!“

„Co Madlenko? Ty si myslíš, že nevím, žes obtáhnul všechny Vlastiny kamarádky nebo ses o to aspoň pokusil? Šest holek za čtyři roky — a já jsem ta sedmá, viď?“ vztekle potáhne z cigarety.

„To ti řek kdo?“

„No Mosad asi ne. Nikdy nepodceňuj zpravodajský schopnosti žen po přechodu.“

„Tak ty už jsi po přechodu?“

„Jo, a po hysterektomii. Mění to něco na něčem?“

„Pfu,“ odfrkne Karel hlasitě.

„Kdo ti řek, že můžeš do kuch

yně, ty zmetku,“ zavrčí Madla na psa, ten svěsí ocas mezi nohy a odplíží se z kuchyně.

„Ještě polívku?“

„Kde máš záchod?“

„Dveře nalevo od vchodu.“

Když Karel opustí místnost, naleje si Madla plnou sklenici vína a dvěma hlty ji vypije. Pak vstane, vezme z kuchyňské linky kytku, kterou jí přinesl, a ještě zabalenou ji hodí do koše. Chryzantémy bytostně nesnáší, připomínají jí podzim a hroby.

Karel jí položí ruce zezadu na šíji. Madla zavře oči.

„Nemusíš nikomu nic dokazovat, Karle, to přece víš. Vlasta se narodila jako lesba. Měla s tebou hezkej vztah a dvě krásný děti, a když vám odrostly, tak se vyautovala a odešla žít s Mirkou. Nemá to nic společnýho s tím, jakej seš v posteli nebo že seš veřejně známá osobnost. Chtěla prostě žít v souladu se svým založením… Seš chytrej chlap, to přeci chápeš.“

„Pst,“ zašeptá Karel. „To vůbec není důležitý. Chci se s tebou pomilovat.“

Pes na prahu na ně zoufale zírá, ale dovnitř se jít neodváží.

„No tak pojď,“ zašeptá Madla a zakloní hlavu. „Pojď nahoru do ložnice. Ukážu ti, která z nás sedmi to umí nejlíp.“

***

O dvacet minut později už před domem brzdí sanitka. Pes se může zbláznit.

Klinické projevy jsou typické — ostrá bolest na prsou vystřelující do krku a do zubů. Lékař sice vypadá utahaně, ale je velmi profesionální. Ujistí Madlu, že se jejímu muži dostane té nejlepší péče, ale riziko je tu vždycky.

Madle zacukají koutky.

Lékař na ni tázavě pohlédne, zhodnotí její župan a věcně se zeptá: „Při sexu?“

Madla přikývne a zase ztěžka potlačí smích. „To jsem celá já — jednou za pět let se dostanu do postele s chlapem a on při tom málem exne.“

Lékař se tváří, že ji neslyší. Když s nosítky vyjíždějí ze dveří, drží Madla psa za obojek, aby záchranáře neolízal.

„Proč neřek, že je chabrus na srdce?“ zeptá se Madla zamyšleně psa a pevně si utáhne saténový župan. Podzimní vzduch studí. Napadne ji, že v redakci už mají Karlův nekrolog připravený, sama ho před pár lety psala.