Nová kniha Miřenky Čechové jako přepis audio záznamu

Ukázka:

1_2017-05-30.mp3

(cvak)

(odkašlání)

… Tohle… je za mě, za Marii, za Jakuba a za ty další, o kterých nevíme. Určitě ale nejsme sami… Až tohle uslyšíš, tak doufám, že budeš přesně tam, kde bys měl být. Ne, nedoufám, já vím, že tam budeš. Tentokrát budu připravená!

Příjemný to nebude… skvělá příležitost ukázat, co vydržíš. Můžeš otestovat svoji odolnost. Zahrát si na skutečnýho hrdinu. Předstírat, že jsi někdo úplně jiný, to ti vždycky šlo výtečně. Ráda bych ti to při týhle jedinečný příležitosti připomněla. Tvoje vysoká hra… Vzpomínej se mnou. Hnědý, ponožkama naleštěný schodiště, vprostřed vyšlapaný do mírný prohlubně, podzimní skučák v netěsnících okenicích, ty nahoře, já dole, ty ve flanelový košili vypraný v jelenu, já v tejden neměněným prádle, v odporným odéru rozkvétajícího průseru. Ještě si vybavuju růžovej batoh, klíčenku se zeměkoulí na zipu, teplej šípkovej čaj z barelu na chodbě pod obrazem zátiší, kterej mi podáváš, plastovej hrnek s kolečkama, červenej, modrej? Už nevím. Dneska k tomu okamžiku cítím až takový romantický pouto, úplnej smyčcovej kvartet k tomu hraje… Vidím ten první pohled, kterej jsme si vyměnili, když jsi stál tam nahoře, na těch schodech.

Pamatuju si to hovadsky přesně. Nezúčastněnej, ale pronikavej, nevhodně dlouhej, odrobující.

Zotročeně připoutaná k tvým cizím očím… kdybych tehdy uhnula, nemusel jsi tady být. Jo, některý místa v sobě mají už předem vepsanej zločin. Ale ne! Není to moje chyba. To zas prrr. I kdybych uhnula, určitě bys mě očima lapil jindy. Oči jako pytlácký oka. Kořist nevidí, kam šlape. A pak trrrh! A už visím. Chceš to všechno znovu slyšet? Krok po kroku, jako když se v menuetku přibližuju k nastraženýmu železu? Že nechceš? Vsadím se, že si všechny ty vzpomínky každej den znovu a znovu přehráváš… protože co jinýho dělat, viď? Tahat se s děravým stárnoucím pytlem, co kdysi bejval tělo, musí bejt pěkná votrava. Tak aspoň vzpomínáš. Možná se u toho i usmíváš. Máš pocit, že jsi prožil cosi výjimečnýho. Ale už to dlouho trvat nebude. Tak šup! Já ti to mezitím zpříjemním.

Řeknu ti to, co nevíš. Řeknu ti, co jsem ti celou dobu tajila, to, co jsem si myslela a co jsem cítila. Budu ti vyprávět o okamžicích, kdy jsi nade mnou neměl žádnou moc. Ale připomeneme si i to, co známe. Bude to zábavný. Já se rozhodně bavit budu. A slibuju, že to bude dlouhý. Hodně! Máš teď konečně dost času k přemejšlení. Tak, aby sis to užil. Poslední chvíle jsou vždycky ty nejhezčí, říkals.