Na útesu se někdo zbavuje velkého břemene - druhý případ Vaniny Guarrasiové a její svérázné mordparty

Kromě napětí Scalia přidává i jemný humor, díky němuž působí příběh lehce, a přitom napínavě. Detektivky se dají psát ploše, bláznivě, psychedelicky, hravě (zdravím Richarda Osmana nebo Anthonyho Horowitze) nebo třeba temně. Ale také pohodově – někdy až moc pohodově. Zločin na Capri, který jsem četl nedávno, byl příjemné čtení, ale rychle vyšuměl z paměti. Na Logiku nočního rybolovu – a vlastně na celou tuto sérii – tak snadno nezapomenete. Autorka totiž dokonale vybalancovala pohodovou atmosféru, napětí případu a vztahy hlavních hrdinů. Tento mix v mých očích knihu vystřelil na literární Olymp (nebo Etnu, abych bych přesnější).

z blogu Tomáš Fojtíka

Ukázka:

1.

Stará rybářská lampa se milostivě uráčila fungovat a visela teď na háku, odkud osvětlovala metr čtvereční moře. Sante Tammaro byl na zádi v nejisté pozici. Hlavou dolů, s nosem vraženým do kbelíku se skleněným dnem se občas ohlížel, aby se ujistil, že harpunu i podběrák má na dosah. Manfredi Monterreale hleděl na to rybářské náčiní, které leželo na palubě rybářského člunu bez užitku, s potutelným výrazem. S rukama nehybně položenýma na veslech si pobrukoval písničku od Fabrizia De Andrého, v níž se zpívalo o rybáři. „Nechceš tý odrhovačky nechat? Dyť se ryby polekaj a uplavou pryč!“ rozkřikl se Sante a rázem se narovnal. Člun se nebezpečně zakymácel. Manfredi pustil vesla. „Aha, takže to je ten důvod, proč jsi za dvě hodiny nechytil ani čudlu!“ poznamenal sarkasticky a chňapl přitom po termosce, kterou si postavil pod sedátko a která se tím prudkým pohybem překotila. Sante mávnul rukou, jako kdyby říkal, že na tohle ani nemá cenu odpovídat.

„Na, prosím tě,“ řekl Manfredi a podával mu pohárek, který právě naplnil, „dej si kapku kafe, ať se aspoň zahřeješ. Tady je vlhko, že by se dalo krájet. Tobě připadá správný, že místo abych byl doma, v posteli, což by bylo v tuhle hodinu přirozený, musím se na svůj dům koukat ze stometrový vzdálenosti a mrznout přitom celý hodiny na tomhle sedátku? A to všechno, jen abych ti udělal radost. A ani De Andrého si nesmím zazpívat.“

Potom co několikrát rozmontovali a smontovali rybářskou lampu – původní relikvii, kterou Sante vyhrabal po dlouhém hledání a která fungovala jen na čestné slovo –, chvíli pluli se zapnutým motorem při pobřeží. Po posledním úseku, kdy se pohybovali pomocí vesel, protože jináč ryby uplavou, zakotvili přímo naproti útesu, na kterém hnízdil Manfrediho byt. „Doktore, ty tomu vůbec nerozumíš,“ opáčil Tammaro, „noční rybolov s lampou je pomalá záležitost, o čase nemá pojem. Řekněme, že je to filozofie.“

Doktor na něj pochybovačně pohlédl. Taky si usrkl kávy. „No jistě, filozofie rybolovu,“ zavtipkoval a zavrtěl přitom hlavou. Jak se z nich mohli stát kamarádi, zůstávalo pro oba záhadou. Manfredi Monterreale, profesí dětský lékař, byl z Palerma, ale už sedm let žil v Katánii. Přesněji řečeno v Aci Castellu, ve druhém poschodí nízkého činžáčku stojícího na černých skaliscích mezi normanským hradem a vesnicí Aci Trezza, naproti kterým se právě v té chvíli kolébalo plavidlo jeho kamaráda.

Sante Tammaro byl novinář, Katáňan až do morku kostí, se zřetelnými sklony k investigativní žurnalistice. Ale k té nekompromisní, kde bílá je bílá a černá černá. Manfredi si prohlížel svou terásku: od moře vypadala menší. Pár rostlin na ní potřebovalo přesadit a dřevěné žaluzie na okně přelakovat. Kdyby na to měl čas… Ale byt to byl rozkošný. Jeho dokonalý habitat.

Sehnul se pod sedátko, na kterém seděl, a štrachal v batohu, aby do něj uložil termosku. „U vás před domem právě zastavilo nějaký auto,“ řekl Sante. Manfredi zvedl hlavu. Jejich branka byla poslední v ulici, pak už začínala skaliska, v téhle roční době holá, bez dřevěných plošin na kůlech patřících různým přímořským střediskům. „No jo. To bude nějakej páreček, co hledá soukromí. Za zimních večerů se to tu jima jen hemží…“ „Pokud jde o tohle, tak to v létě taky,“ poznamenal novinář. „Ale…“ pokračoval a mhouřil přitom oči, „tohle mi jako páreček nepřipadá.“ „No tak to bude nějakej osamělej noční myslitel. Nezačínej za tím hned něco hledat, ujišťuju tě, že to je nesmysl.“

Jenže Sante už byl na stopě zločinu, šátral ve své plátěné tašce, kde měl dalekohled. Přiložil si ho k očím. „Takže: jsou dva a jsou to chlapi.“ „To nic neznamená,“ opáčil lékař. „Je možný, že jsou to zloději a maj zálusk zrovinka na tvůj byt, zatímco ty si tady kliďánko sedíš a zlehčuješ to.“ Manfredi omezil odpověď na rezignovaný povzdech, vzal mu dalekohled z rukou a zamířil jím na to auto. Z místa pro spolujezdce vystoupil nějaký muž a otevřel kufr. Vytáhl z něj objemné zavazadlo a začal ho vláčet směrem na skalisko. Řidič se vyklonil z okénka a okamžitě se stáhl zpátky.

„Sante, mně se nezdá, že by je zajímal můj byt. Ale že tam prováděj něco divnýho, je jistý.“ Novinář si vzal dalekohled zpátky a soustředil se na toho pohybujícího se muže, který mířil dál ke kraji útesu, až zmizel za zídkou, jež ohraničovala silnici. Viděl ho, jak se rychle vrací s prázdnýma rukama a nasedá zpátky do auta, které za skřípění pneumatik hned odjelo. „Vsadil bych boty, že v tom obrovským kufru je něco nebezpečnýho. Nebo přinejmenším nedovolenýho,“ poznamenal Sante vzrušeně. Šel na záď a začal uklízet podběráky a harpuny do trupu loďky. Vytáhl kbelík a zhasl lampu. Vysadil vesla a vrátil je na místo. „Deme,“ řekl, spustil motor a nastartoval. „Deme kam?“ zeptal se Manfredi, ohromený rychlostí, s níž kamarád ponechal ryby jejich osudu. Ani ne za tři minuty sbalil všechen ten čurbes, který si vyžádal hodiny práce a svaté trpělivosti. „K tobě domů,“ odpověděl novinář. Na chvíli se soustředěně odmlčel. „Chci se podívat, kam ten kufr hodil.“

..............

pžeklad Alice Flemrová