30. ročník Literární ceny Knižního klubu: Filip Roháč - Královna racků

Pátá kapitola (ukázka)

Zpočátku chodil Hlihor do bazénu jen proto, aby se zbavil pachu krve. Už v přijímači zjistil, že tříminutovou sprchou to nevyřeší. Sprchování nesnášel. Přišlo mu to postavené na hlavu, každý den si takhle ničit kůži. Po horkých sprchách ho svědilo celé tělo a cítil se skoro nemocný.

Bazén, to bylo něco jiného. Krásně si uvolnil svalya klouby. A když vylezl, z pachu potu, protivníků a krve nezbylo nic. Smrděl už jenom chlorem.

Bylo třeba si dávat pozor na velké strupy. Když se některý roztrhl, byl Hlihor nucen bazén opustit. Nespolupracoval a rval se s plavčíky.

Postupně se do plavání zamiloval. Šlo mu to čím dál lépe, a když ho něco opravdu naštvalo, s vervou se vrhal do vody. Kdybyste se Hlihora zeptali, co je smyslem života, za- mumlal by něco o chlastání a pouličních bitkách. Kdyby byl hodně opilý, možná by mluvil o lásce a kamarádství. Nikdy, nikdy by nepřiznal , že jeho život je radost z pohybu, hra, ať už šlo o ganzovní fotbal, plavání nebo o boj. I klanovou válku bral jako hru -nešlo v ní koneckonců o nic než o čest a sféru vlivu. Nebyl to boj o přežití.

To byl taky jeden z důvodů, proč byl na kočky naštvaný. Hrálo se o vše, ale mělo to pravidla. Žádné úkladné vraždy. Žádné velké přesily. Tím, že to kočka porušila, vrazila drápy sama do sebe. Jenomže krvácel racek.

Nořil se do vody. Viděl oheň.

Křižoval vodní plochu. Starší paní se mu pletla do cesty. Skřípal zuby, všemožně ji obeplouval a občas z legrace pod­ plouval, ale vzhledem k tomu, jaký m ěl den, pomalu vnímal, že to nedopadne dobře. Užuž se na ni chtěl utrhnout, když zahlédl, že ho pozorují plavčíci. Zaklel a vylezl z vody.

Neměl se tolik naprat . Z omelet mu bylo těžko a z ran­ ního piva mu ochabovalo svalstvo. Přistihl se, že po kluzkých kachličkách jde málem s bradou na prsou. Byl vyčerpaný. Narovnal by se, ale tohle nebyl ksakru den na to se narovná­ vat. Co hůř, s hořkostí si uvědomil, že ani cigareta , sex nebo bitka to nespraví. Večer ho čekal trénink. S kým? Bál se na to pomyslet.

Přitiskl si ruku k nosu. Žádný pot ani krev. Jen sterilní puch chlorované vody. V bazénu se skoro ani neohřál, strávil tam sotva čtyřicet minut .

Ze zrcadla u sprch na něho koukala tvář plná barevných obrazců. Mokré černé vlasy trčící všemi směry. Šlachovité tělo, nepřirozeně osvalené. Hranaté a škaredé .

Těžko si to přiznával, ale bál se. Dag měl pravdu - od narození žili v míru . Teď se něco dělo. Přicházela zm ěna. Jaká? Ať tak či onak, pro lidi žijící v míru je změna vždycky něco špatnéh o.

Nalehl čelem na sklo a zhluboka dýchal. Byl unavený. Měl strach. Všichni se musejí probudit. Ani ostatní klany nechtějí změnu. Přes deset let se nic nedělo a Ganza začala hnít. Představoval si, jak se měníve zdechlinu. Havrani, racci a lišky v ní lezli jako červi.

Ještě jednou si opláchl hlavu. Popadl plavecké brýle a za­ lezl do šatny.

Zastavil sevenku před vchodem. Nechal na sebe dopadat paprsky teplého světla. Cít il, jak mu horký vzduch vysouší vlasy a kůži.

Na začátku cesty k bazénu, na krabici elektrického vedení seděl Píbo. Měl omšelý kabátek a černou bekovku. Opíral se o loket a kouřil. Jednou za čas sáhl do kapsy kabátu a vytáhl kus čokolády, který si nacpal do pusy.

,,Nazdar, Píbo," povzdechl si Hlihor. Dědek si ho nevšímal. Dál žvýkal čokoládu, a když ji měl konečně v sobě , natáhl zbytek cigarety a zadržel dech. Trvalo celou věčnost, než zase vydechl.

,,Olka tě chce vidět. U sebe doma. Hned."

,,To mi taknějakdošlo," přikývl Hlihor. Doplazil se ke kra­ bici, vyskočil a posadil se vedle Píba . Vytáhl tabák.

,,Cigaretu?"

,,Čokoládu?" revanšoval se Píbo. Nějakou dobu jen seděli.

,,Dostaneš novýho trenéra...to ti taky došlo, co?"

,,Hmm."

,,Byl jsi včera Za Zdí?"

„J o," přisvědčil Hlihor. ,,Rozmlátili ho na kaši. Dag mi dneska říkal, že Skara musí pokračovat."

,,To nemůže vyjít. Možná nám to vyšlo před jedenácti ro­ kama, když lišky to ... zab... no..." hledal slova. ,,Odstranili... tvýho fot..."

,,Když mi před čtrnácti rokama zabily tátu," dokončil Hli­ hor. ,,Jo, takytotakvidím. Nemámevelkýšance.Alevzdátse nemůžem."

Propadal se do vzpomínek. Překvapilo ho, jak moc to pořád bolí.

„Chce mi ještě něco než přiřadit trenéra?"

,,Nevím. Nejspíš tě chce seřvat."

,,Nemá mě ráda, co?"

Píbo pokrčil rameny. ,,Má ráda, nemá... Má ráda všechny. Tavíš, řídit Hejno není sranda.Taky je to jenom člověk. Kaž­ dej den řeší hordy rozlícenejch racků a naštvanej je na ni každej." Pokusil se odstranit si hnědé fleky z koutků úst, ale jen je víc rozmazal. Usmál se. Hlihor usoudil, že pokud mu bude v Píbově věku zbývat tolik zubů, nejspíš bude ten nej­ šťastnější člověkv Ganze.

,,Koho myslíš, že ti přiřadí?"

,,Strčí mě Adovi. Po zbytek života budu trénovat s největ- ším iborským idiotem."

,,Ada bude velmistr."

,,Toho se právě bojím."

„Tys měl býtvelmistr, že je to tak?" přemýšlel Píbo. ,,Kdyby šel Děda do důchodu."

Hlihorovi se nahrnula krevdo tváře. Zavřeštěl smíchy. ,,Tak teďs mě dostal! Ty seš fakt pošuk, Píbo, víš to? Já že měl být sipo! Chachacha!" Kroutil se na tvrdém sedátku a nemohl se přestat smát. ,,Mně by Dikobraz nepředal žezlo, ani kdyby mu poumírali všichni žáci. A taky příbuzní, kamarádi a známí."

,,Mně říkal něco jinýho," pokrčil Píbo rameny. ,,Mně říkal, že z tebe udělá boha."

,,A kdy, prosím tě? Před osmi lety? Před čtrnácti?"

„Hmm. No nějakej pátekuž to je." Píbo se nahrbil. Smutně koukal na zem. Sahal si do kapsy, ale čokoláda došla.

,,Měl bys jít. Bude na tebe čekat."

,,Nedoprovodíš mě?"

,,Mám tu práci, " mávl rukou.

Hlihor seskočil a mrkl na Píba. Jeho vtípek mu zlepšil náladu. ,,Drž se, Píbo. A dávej pozor na zuby."