Je snazší režírovat vlastní život, nebo přijmout roli ve smyšleném virtuálním dramatu?

Ukázka:

Nechal jsem to tu zpustnout, synku. Navečer je to vidět líp. Když je jasno a západním oknem do kuchyně propadá světlo, červený světlo. Vidím v něm prach ve vzduchu, každá částečka se na okamžik rozsvítí, pomalu krouží. Je jich tolik. Vznášejí se, stoupají, odrážejí světlo, než spadnou a splynou s vrstvou špíny na kamenný podlaze, na starožitným příborníku, na stole plným kroužků od hrnků s kafem. Na krucifixu nade dveřma, táta ho koupil pod rukou ze zrušenýho kostela, zachtělo se mu tehdy autentickýho venkovskýho duchovna, ale nevim, chlapče. Na všem upatlaným bordelu, kterým tohle místo zanesl marnotratný syn. Přišel zpátky do prázdnýho domu, nikdo tu na něj nečekal a on neměl na koho čekat. Dal si svou okružní jízdu a vrátil se, odkud utíkal. Nenáviděl jsem to tady, synku, shánění a budování, udržování týhle pasti, chatrný kulisy útočiště načančaný až k dokonalosti. Jednou to tu bude tvoje, říkával otec s vážností muže odhodlanýho předat dědictví. Vypadal dotčeně, když jsem se nad tím uchechtnul, ale zaťal zuby, potlačil touhu mi jednu vrazit a vrátil se k práci. Pořád bylo co opravovat, vylepšovat, co novýho si pořídit. Tu vyraženou tabulku na vnitřní straně okna v západní zdi ale neopravil nikdy. Naši se tenkrát porvali a házeli po sobě nádobí, strašně na sebe řvali, až mě to vzbudilo, pak třísklo sklo. Měl jsem strach, byl jsem ještě dítě, dneska jsem o moc starší, než byli tenkrát oni. To okno nechali neopravený. Z chybějící tabulky si udělali pomníček svojí viny, snad i ­každodenní připomínku, že se v nich jednoho večera probudila nějaká vášeň. Červený světlo díky tomu propadá západním oknem snáz, dívám se do něj. Zvednu se, až se setmí, vezmu si láhev a sednu si na zápraží. A jestli bude jasná noc a láhev už bude prázdná, možná se ve mně probudí ta moje vášeň. Bude mě tahat za srdce a chtít mi něco říct, chtít něco říct skrze mě. Je těžký vyslovit to. Třeba o tom něco víš, třeba víš, jaký to je bejt měsíční kluk. Ale teď se ještě vznáším v červeným světle mezi částečkama prachu. Je nás tolik. Kroužíme a zvolna se snášíme dolů, odráží se od nás světlo, ty záblesky jsou naše řeč, náš šepot. Jsem prach a šeptám: nezapomeň na mě. Nezapomeň, že jsme se nepotkali. 

Kopretině bylo zase zle. Nechtěla se ale šířit. Nesnažila se popsat svoje bolesti, vylíčit tíživý pocity a používat přitom škobrtavý přirovnání. Ta neobratnost jindy Lukyho spolehlivě dojímala, stejně jako přezdívka, kterou si ta holka na síti vybrala. Kopretina? Dělá si srandu? Nedělá. To jenom ty jsi tady směšnej, tak se radši seber a vypadni, pitomče. Chci si přečíst, co mi chce říct. Dnes se ale dokázala podělit jenom o šest hlásek zdrcených vyčerpáním. „Nic moc.“

Zbytek řekla obrázkem. Bílý kapesník na okenním parapetu. Za oknem imprese světa, blízká a nedosažitelná, koruny stromu a za nimi část nějaký kulatý konstrukce, snad plynojemu. Kapesník má na okraji výšivku. Je velice dámský, velice decentní, na Kopretině je všechno decentní, Luky si tím byl jistý. Krvavé skvrny na kapesníku byly taky decentní, ani v nejmenším přepjaté, žádný dramaticky rozmáchlý cákanec, nic vulgárně rudýho. Několik uměřených načervenalých skvrn na bílé tkanině. Stačily, aby to Luky před sebou jasně viděl. Křehká dívka stojí za oknem, venku je slunečno a její pleť je v ranním světle skoro průsvitná. Táhne ji to ven, ale nějaká jiná síla táhne něco ven z ní. Nemoc, nepojmenovaná a zlá, panovačná a nepřejícná, má spadeno na mladé ženy. Dopřeje Kopretině chvíli klamnýho klidu a pak s ní začne lomcovat, vyrazí z ní něco krve, připomene jí, že už to nebude trvat dlouho, přijdou poslední záškuby a imprese světa za oknem se nadobro rozplyne.

Luky dumal, jestli má k fotce přidat nějakou reakci. Lajk mu připadal triviální. Proč by měl vůbec dávat najevo, že se mu zrovna tohle „líbí“. Krvácíš dobře, holka! Palec nahoru! Srdíčko by pro tenhle moment zas bylo trochu moc vtíravý. A hlavně. Luky nechtěl reagovat na síti na fotku kapesníku, smutně uvízlou mezi názorem pohoršenýho pitomce na pohoršující pitomost a videem s roztomilou pandou, která ve smyčce chroustala mrkvičku a smála se na svět. Chtěl ten kapesník. Nevystavil by si ho doma za sklem, neudělal by z něj úchylnou relikvii. Nosil by ho v kapse, mačkal by ho ve zpocený dlani. Mnul by ho mezi prsty, dokud by se jeho pot nespojil s její krví a ona nevstoupila do jejich konečků. Rozzářily by se neviditelným světlem, pálily by Lukyho až k extázi.

Donutilo by ho rozběhnout se, prásknout za sebou dveřmi a utíkat ulicemi plnými lidí, mají v očích zradu a jsou připraveni k útoku, vydechují zárodky smrtelných nemocí, ale Lukymu by to nevadilo, tentokrát ne, tentokrát by si nepředstavoval všechny ty strašný možnosti. Sotva by popadal dech, když by míjel starý plynojem, jeho rozpálené prsty by ho dovedly až k jejím dveřím. Stal by se z nich krásnej pár. Všechno by dělali jako naposled a z posledních sil, ploužili by se ulicí jak dva ztracený propletený stíny, Kopretina pořád nemocná a Luky pořád zmatenej a plnej úzkosti, ale spolu.

Nádhernej vyhořelej pár. Přesýpal by se v nich popel, když by se jeden po druhém natahovali. Dohořívali by vedle sebe a bylo by to krásný. Rozpoznali by ten správnej okamžik, vzali auto a odfrčeli z města, setřásli všechny pronásledovatele, možná by při tom museli střílet, tomu se prostě někdy nevyhneš. Už by se smrákalo, Luky by přidal. Kopretina by se smála tak nahlas, jak ji nikdy neslyšel se smát, smála by se celým tělem, až by jí od pusy létaly kapky krve. Našel by místo, kde se sklánějící se slunce dotýká silnice, a napálil by to do něj.

Ale to se nestane. Ve skutečnosti Kopretina dál stojí za oknem, je v bytě sama a dolehlo to na ni, je na tom tak zle, že by ji potěšil i pitomej lajk od neznámýho člověka. Snad i to srdíčko by ocenila. Jenomže Luky jí nedokáže dát ani tohle, vůbec nic. Sedí zavřenej v jiným domě, z okna vidí dvůr, komunitní zahrádku a nepoužívaný klepadlo. Ucházející výhled, to jo. Ale pro Lukyho už hodně všední, moc z toho bytu totiž nevychází. Dneska musí. Za chvíli. Vyrazí do ulic, kde se necítí moc dobře, na místo, kam se mu vůbec jít nechce. Ve čtyřiadvaceti letech už ale Luky věděl, že většinou nemá cenu čekat od života o moc víc.

........................