Uzavři mír s netvorem, a on se objeví znovu, u tebe doma...román o pasivním kolaborantství

Ukázka:

Mladík otevře dveře, na nichž je napsáno Maskérna. Před kosmetickým zrcadlem sedí tlustý chlap s plnovousem, za ním stojí maskérka a upravuje mu obličej štětečkem. Když poodstoupí, chlap vyskočí tak nečekaně, až sebou trhnu, a obejme mě. Je cítit vodou po holení a pivem. Zeptá se mě plačtivým hlasem samou radostí: „Jakpak se daří, Franci?“ Zamumlám, že dobře, což vlastně nikdy není pravda, zrovna teď ale ze všeho nejmíň.

Snažím se nenadechovat. Vousy mě šimrá po tváři. „A tobě?“ zasípám. „Ach, Franci, co ti mám povídat. Liesl před dvěma lety umřela a ta věc s Wurmitzerem nedopadla dobře. A já mu ještě říkám: Ferdíku, musíš to teď udělat kvůli starému přátelství, ale copak chtěl poslouchat? A sám víš, že jsem pak radši zůstal u Sengera, ale ten nebyl poctivý.“ Nemůžu dýchat. Kdo to kčertu je? Kdo jsou ti lidé, o nichž mluví? Konečně mě pustí, z věšáku vezme lodenové sako s knoflíky z jeleního paroží, velké jako stan, přehodí si ho přes sebe, vyjde ven.

Posadím se. Maskérka se pustí do mého obličeje a ptá se, jak se maskérky pokaždé ptají, co dělám a co mě do pořadu přivádí. Nikdy to nevědí dopředu, nikdy člověka neznají, nikdy si to nezjistí, pokaždé se vyptávají. „Pan Wilzek je režisér,“ praví mladík, jenž mě sem přivedl. Byl bych rád, kdyby mi řekl své jméno, ale mladí lidé už nevědí, jak se chovat. Maskérka se teď samozřejmě ptá, jaké filmy jsem dělal, a já vyjmenuju s týmž divným pocitem jako vždycky své tři skrovné tituly: Peter tančí se všemi s Peterem Alexanderem, Gustav a vojáci, rovněž s Peterem Alexanderem a s Guntherem Philippem, a Schlück jde domů jako poslední s lidmi, na něž si nevzpomínám. A teď se samozřejmě zeptá na Petera Alexandera. Jakýpak je. Ten u ní na líčení totiž kupodivu ještě nikdy nebyl. Tak ráda by se s ním jednou setkala.

Vyprávím anekdotu, kterou vyprávím pokaždé. Už první den natáčení Peter tančí se všemi znal celý svůj text nazpaměť. Pak jsme museli náhle změnit natáčecí plán a jedna mladá herečka, jejíž jméno raději nebudu zmiňovat, mezitím se stala poměrně známou, se naučila jen text na tenhle den, a vtom se na ni Peter podíval a řekl: „Milá slečno, s textem je to jako s koňmi, chcete vědět proč?“

Bože, můj obraz v zrcadle! V sanatoriu Večerní poklid žádná zrcadla nemáme, protože se nikdo sám neholí, to dělá každé ráno pečovatel Zdenek. A tak je pohled nečekaný: oči hluboko v důlcích, povislé váčky kůže, popraskané rty, vrásčitě šedá pokožka na holé hlavě. Sako sedí nakřivo, protože ho už nevyplňují ramena, na kravatě jsou nejenom skvrny, je také špatně uvázaná, což není moje vina, protože uvázat kravatu si nedokážu už dlouho, i to udělal Zdenek. Copak se nemůže víc snažit? Jak často se stane, že někoho z nás odvezou do televize? Zavřu oči, abych se už neviděl. Ozve se zasyčení, přes kůži na hlavě mi zavane chladný vítr ze spreje s lakem na vlasy. Proč jenom? Vždyť přece skoro žádné vlasy nemám.

„Ano, proč?“ zeptá se maskérka. O co jde? „‚Jako s koňmi‘, řekl Peter, proč?“ Co po mně chce? „No dobře,“ pronese po odmlce. „Hotovo.“ Postavím se, kolena se mi podlomí, kostymérka a mladík mě podepřou. „Bez obav,“ řekne mladík, zatímco mě vyvádí na chodbu. Na stěnách visí podepsané fotografie Paula Hörbigera, Johanny Matzové, Petera Alexandera. S tím jsem jednou pracoval. „Pan profesor Conrads vám položí jen ty otázky, které jsme měli v úvodním pohovoru. Převyprávíte nějaké staré krásné historky, takže se nemůže nic stát. Pan profesor Conrads pokládá vždycky jen otázky, které mu předtím napsala redakce. A redakce, to jsem v tomto případě já. On nikdy neimprovizuje.“

„Musím na toaletu.“ Pohlédne na hodinky. Rosenblatt! Nevím, odkud to vím, ale jmenuje se tak. Něco na tom mě znepokojuje, ale momentálně nedokážu říct co. Ukáže na jedny dveře. „Ale rychle prosím.“ Vejdu dovnitř. Všechno je komplikované: Prsty mám ztuhlé a nedokážu dobře nahmatat přezku na pásku a knoflíky na poklopci, takže není zrovna snadné ani spustit si kalhoty, a kromě toho je prkýnko příliš nízko. Pak ještě spadne rulička záchodového papíru na zem. Sehnu se, ale když si ji chci přitáhnout, odvine se dál a zmizí škvírou pod stěnou kabiny.

Slyším kroky, někdo přechází sem a tam, volá mé jméno: „Pane Wilzeku, musíme do studia!“ „Jo, jo!“ zakřičím. „Je to živé vysílání!“ „Jo, hned. Hned.“ Už je tu víc lidí. Slyším vzrušené hlasy. A už jsem dokonce hotový, ale je pekelně těžké vstát, protože prkýnko je příliš nízko, a teď jsou na řadě knoflíky u kalhot a přezka pásku. Dělám všechno tak pomalu, jak je třeba. Když se budu honit, bude to jen složitější.

Vyjdu z kabinky. Stojí tu pět mužů a tři ženy. Všichni očividně čekají na mě. Jak je možné, že sem smějí ženy? Copak jsme už zase tak daleko, copak není už vůbec nic svaté? Ale ještě než si stačím postěžovat, obstoupí mě – jeden mě podepře zprava, druhý zleva, třetí mě postrkuje, nenechají mě ani si umýt ruce. „Pořad už začal,“ prohlásí jeden. „Zahájili jsme nejdřív s druhým hostem,“ řekne někdo jiný. „Musíte dovnitř. Budete pak okamžitě naživo,“ praví třetí. Otevřou se ocelové dveře, jsme ve studiu. Místností se nehlučně pohybují dvě kamery, slyším vysoký pisklavý tón reflektorů, ze stropu visí na drátech mikrofony. Uprostřed je postavená část obývacího pokoje: květované tapety, na nich přibité krajinky ve zlatých rámečcích, pohovka, křeslo, stolek s kávovými šálky.

Na pohovce sedí obrovský muž s vousy, na sobě má lodenové sako. Vedle něj stojí muž, kterého znám, v televizi v sanatoriu Večerní poklid je vidět neustále, ale nevzpomínám si na jméno. Zrovna teď zpívá k plechově znějící hudbě z reproduktoru, přitom si pořád dokola líbá špičky prstů. Kdosi mě postrkuje kupředu, málem bych zakopl o kabel, provedou mě kolem kamery, nyní sedím vedle vousáče na pohovce. Moderátor už nezpívá, hovoří o mně. Je mu obzvláštním potěšením, říká podivně zpěvavým tónem, že u sebe má Franze Wilzeka, milého starého přítele! A já ho přece vůbec neznám. Vím, že jsem trochu zapomnětlivý, ale s tímhle člověkem jsem se opravdu ještě nikdy nesetkal. Otočí se a přichází ke mně s napřaženou rukou. „Milý Franci!“ První kamera ho objíždí v kruhu, zatímco druhá se otáčí k mému obličeji, červené světlo přeskakuje z jedné na druhou a já na jednom monitoru vidím sám sebe, jak se křečovitě usmívám, s velkými váčky pod očima. 

.............

překlad Michael Půček