Autentické osudy bývalých vězeňkyň

/ nakl. Dcera sestry

Ženské vězeňství je odlišné od toho mužského. Většina odsouzených byla sama obětí, většina vyrostla nebo žije v prostředí, kde bití je normou. Většina je poznamenána nepřítomností nebo fatální přítomností otce. Většina je manipulovatelná k alkoholu, drogám a ke krádežím. Většina má děti, říká, že je miluje, ale nedokáže se o ně postarat. Mnohé trpí ztrátou citlivosti. Pro mnohé je lítost výhodný nástroj. Další kniha autorky Hornických vdov vychází s fotografiemi Karly Zoufalé.
Ženské vězeňství je odlišné od toho mužského. Většina odsouzených byla sama obětí, většina vyrostla nebo žije v prostředí, kde bití je normou. Většina je poznamenána nepřítomností nebo fatální přítomností otce. Většina je manipulovatelná k alkoholu, drogám a ke krádežím. Většina má děti, říká, že je miluje, ale nedokáže se o ně postarat. Mnohé trpí ztrátou citlivosti. Pro mnohé je lítost výhodný nástroj. Další kniha autorky Hornických vdov vychází s fotografiemi Karly Zoufalé.

Ukázka:

Jarka - ročník 1950

Jako malý děcka sme dycky odpoledne stávali s bráchó v kuchyni za záclonó a čekali, kdy přijede autobus s lidima z práce. Drželi sme se za ruce a šuškali si: „Ladičku, ať už tatínek nikdy nepřijede. Ať ho neco přejede. Ať umře.“ Tak sme se modlili. Opravdu. On přijel, přišel do kuchyně: „Tak co je tady?! Máte všecko ukluzeny?“ Bála sem se, jenom sem ho viděla.

Měl šedesát sedm, když umřel. Tady… doma na posteli. Měl obyčejnó chřipku. Sósedka nám tehdá přišla říct, že mu tam už dva dny hraje rádio a za oknem má dvoje noviny, tak ať se tam deme podívat. Byl mrtvé už druhé deň. Zavolali sme doktorku, přišla a sepsala to. Jak se otevřely okna do průvanu, tam to smrdělo! On začal: „Chrrr.“ Jenomže to byl ten průvan. Řikám: „Ježiši, on je živé.“ „Ne ne, je mrtvé,“ povídal brácha, „to je poprvé v životě, co mně udělal radost.“

Otec byl blbec. Mlátil mě od malička. Jednó mě bóchl tak, až sem zahučela pod postel. Zakopal mě pod otoman. Mévala sem strašný modráky po celym těle, rozkopance a všecko. Pré abych si pamatovala, že mám dělat, co on mně nakáže. Stačilo, abych se trochu jináč podívala: „Co se šklebíš?“ A břink, břink. Nechlastal, ale byl to rapl. Babičku, svou máti, taky bil. Bil a různě do ní šťóchal. Ale pro všecky to byl hodné Laďa, které hrál na zábavách a pohřbech.

Matka nám utekla za chlapama. Ta jich měla. Ona jenom lítala po vérech a chodila i za peníze. Bráchu vzala se sebó, protože to byl kluk, mě nechtěla. Dostal se zpátky dom přes policajty a přes sód, když ji ho sebrali. To sem měla šest sedum let, brácha měl dva roky. Tata jinó ženskó neměl. On ju měl pořád v palici. Možná si na nás vylíval zlost i kvůli ní. Jednó se chtěla vrátit a přišla dom v kožuchu. On ji povídá: „Od kterýho chlapa zas dostalas ten kožuch?“ Ona říká: „Co je tě po tem?“ „Tak když je mně po tem..., tak zas můžeš jít.“

V životě mně po ní nebylo smutno, protože ona byla větší tyran než on. Byla sem malý tříletý děcko, kopla sem na dvoře kačenu, ona mě vzala za ruku a mlátila mě osekanó hulkó z lesa, že sem měla propichaný ruce a záda. Siló mě otáčela a takhle mě bóchala. Až se uklidnila, teprv přestala. To už aji otec říkal: „Zas až tak ju nebij.“ A babička kolikrát strašně brečela, když mě mlátila. Si pamatuju, jak sem se dávila, a babička křičela: „Ježišmarjá, cos jí to zas udělala? Počki, já to dám policajtům.“ „Držte hubu pořád,“ odsekla matka a ještě do ní ždurchla a bóchla ju.

Když sem byla domlácená moc, tak mně řekli, že musím vykládat, že sme se pobili s děckama. A bylo to. Já sem nesměla brečet, oni mě odnaučili brečet, já to neumím ani dneska. Může umřít, kdo chce, nebrečím. Umřela mně kamarádka, včera měla pohřeb… No, co mám dělat? Oni mě to odnaučili. „Zkus! Zkus jenom natáhnót.“ Otec měl ranu, to si člověk neumí ani představit, zamlada boxoval. Málokdo byl vychované jenom pěsťama. Fakt že jo. A proto já se nebojím rany ani dneska. Vůbec. Děckám sem záviděla, že nedostávaly, a že já su mlácená jak kůň. To sem jim fakt záviděla. Přála sem jim, aby dostávaly strašně moc. Kolikrát sem měla ruku tak posunutó, že sem s ňó nemohla hébnót. A jiný děcka nic.

 

Domů?: Příběhy bývalých vězeňkyň - Kamila Hladká

Domů?

359

Další články

"Nehodlám psát obvyklé paměti...mám od dětství mizernou paměť, zvláště pokud se jedná o doslovné znění rozhovorů anebo podrobnosti, které sice nebyly významné, ale mají pro čtenáře zvláštní přitažlivost. Také jsem v mnoha případech nechtěl být osobní a ve svém vzpomínání i v úvahách jsem se soustředil spíše na okolnosti, které v onom šíleném století člověka někdy zaváděly, jindy ho nutily k osudovým rozhodnutím." Ivan Klíma zemřel 4. října 2025 ve věku 94 let.
Ukázky

Zemřel Ivan Klíma, úžasný literární svědek šíleného 20. století

"Nehodlám psát obvyklé paměti...mám od dětství mizernou paměť, zvláště pokud se jedná o doslovné znění rozhovorů anebo podrobnosti, které sice nebyly významné, ale mají pro čtenáře zvláštní přitažlivost. Také jsem v mnoha případech nechtěl být osobní a ve svém vzpomínání i v úvahách jsem se soustředil spíše na okolnosti, které v onom šíleném století člověka někdy zaváděly, jindy ho nutily k osudovým rozhodnutím." Ivan Klíma zemřel 4. října 2025 ve věku 94 let.
 | nakl. Academia
Berlín láká lidi na svou atmosféru, kulturu, party i na to, že je to nejbližší velkoměsto. Už stovky let se tam vydávají najít štěstí i Češi. Co tam našli? A co tam zůstalo po nich?
Ukázky

Berlín, to je to město!

Berlín láká lidi na svou atmosféru, kulturu, party i na to, že je to nejbližší velkoměsto. Už stovky let se tam vydávají najít štěstí i Češi. Co tam našli? A co tam zůstalo po nich?
 | nakl. Proti šedi
Intimní biografie, jejímž autorem je Gillův přítel a spolulezec Pat Ament, je zároveň čtivá i informativní. Hluboce se noří nejen do fascinujícího Gillova života, ale i do samotné podstaty toho, co bouldering znamená. Kniha rovněž ilustruje Gillův skromný přístup k ostatním lezcům a obdivovatelům. Vypovídá o Gillovi jako o člověku, který nikdy není egoistický ani elitářský, ale naopak vstřícný, vášnivý a také osvěžujícím způsobem nezávislý.
Ukázky

John Gill: vizionář, který změnil lezení jako málokdo

Intimní biografie, jejímž autorem je Gillův přítel a spolulezec Pat Ament, je zároveň čtivá i informativní. Hluboce se noří nejen do fascinujícího Gillova života, ale i do samotné podstaty toho, co bouldering znamená. Kniha rovněž ilustruje Gillův skromný přístup k ostatním lezcům a obdivovatelům. Vypovídá o Gillovi jako o člověku, který nikdy není egoistický ani elitářský, ale naopak vstřícný, vášnivý a také osvěžujícím způsobem nezávislý.