Autentické osudy bývalých vězeňkyň

Ukázka:

Jarka - ročník 1950

Jako malý děcka sme dycky odpoledne stávali s bráchó v kuchyni za záclonó a čekali, kdy přijede autobus s lidima z práce. Drželi sme se za ruce a šuškali si: „Ladičku, ať už tatínek nikdy nepřijede. Ať ho neco přejede. Ať umře.“ Tak sme se modlili. Opravdu. On přijel, přišel do kuchyně: „Tak co je tady?! Máte všecko ukluzeny?“ Bála sem se, jenom sem ho viděla.

Měl šedesát sedm, když umřel. Tady… doma na posteli. Měl obyčejnó chřipku. Sósedka nám tehdá přišla říct, že mu tam už dva dny hraje rádio a za oknem má dvoje noviny, tak ať se tam deme podívat. Byl mrtvé už druhé deň. Zavolali sme doktorku, přišla a sepsala to. Jak se otevřely okna do průvanu, tam to smrdělo! On začal: „Chrrr.“ Jenomže to byl ten průvan. Řikám: „Ježiši, on je živé.“ „Ne ne, je mrtvé,“ povídal brácha, „to je poprvé v životě, co mně udělal radost.“

Otec byl blbec. Mlátil mě od malička. Jednó mě bóchl tak, až sem zahučela pod postel. Zakopal mě pod otoman. Mévala sem strašný modráky po celym těle, rozkopance a všecko. Pré abych si pamatovala, že mám dělat, co on mně nakáže. Stačilo, abych se trochu jináč podívala: „Co se šklebíš?“ A břink, břink. Nechlastal, ale byl to rapl. Babičku, svou máti, taky bil. Bil a různě do ní šťóchal. Ale pro všecky to byl hodné Laďa, které hrál na zábavách a pohřbech.

Matka nám utekla za chlapama. Ta jich měla. Ona jenom lítala po vérech a chodila i za peníze. Bráchu vzala se sebó, protože to byl kluk, mě nechtěla. Dostal se zpátky dom přes policajty a přes sód, když ji ho sebrali. To sem měla šest sedum let, brácha měl dva roky. Tata jinó ženskó neměl. On ju měl pořád v palici. Možná si na nás vylíval zlost i kvůli ní. Jednó se chtěla vrátit a přišla dom v kožuchu. On ji povídá: „Od kterýho chlapa zas dostalas ten kožuch?“ Ona říká: „Co je tě po tem?“ „Tak když je mně po tem..., tak zas můžeš jít.“

V životě mně po ní nebylo smutno, protože ona byla větší tyran než on. Byla sem malý tříletý děcko, kopla sem na dvoře kačenu, ona mě vzala za ruku a mlátila mě osekanó hulkó z lesa, že sem měla propichaný ruce a záda. Siló mě otáčela a takhle mě bóchala. Až se uklidnila, teprv přestala. To už aji otec říkal: „Zas až tak ju nebij.“ A babička kolikrát strašně brečela, když mě mlátila. Si pamatuju, jak sem se dávila, a babička křičela: „Ježišmarjá, cos jí to zas udělala? Počki, já to dám policajtům.“ „Držte hubu pořád,“ odsekla matka a ještě do ní ždurchla a bóchla ju.

Když sem byla domlácená moc, tak mně řekli, že musím vykládat, že sme se pobili s děckama. A bylo to. Já sem nesměla brečet, oni mě odnaučili brečet, já to neumím ani dneska. Může umřít, kdo chce, nebrečím. Umřela mně kamarádka, včera měla pohřeb… No, co mám dělat? Oni mě to odnaučili. „Zkus! Zkus jenom natáhnót.“ Otec měl ranu, to si člověk neumí ani představit, zamlada boxoval. Málokdo byl vychované jenom pěsťama. Fakt že jo. A proto já se nebojím rany ani dneska. Vůbec. Děckám sem záviděla, že nedostávaly, a že já su mlácená jak kůň. To sem jim fakt záviděla. Přála sem jim, aby dostávaly strašně moc. Kolikrát sem měla ruku tak posunutó, že sem s ňó nemohla hébnót. A jiný děcka nic.