Velké množství pointovaných příběhů - kniha vzpomínek Petra Chudožilova

Ukázka:

Rezance

V  noci prdítkem bizarního tvaru metu chodníky v  okolí Staroměstskýho náměstí v Praze, ale připadám si jako pilot Liberátoru za druhý světový války. Tříkolový prdítko je poháněno silným motorem značky Ford, dělá strašnej kravál, z pustnoucího domu palácovitýho charakteru, v němž se narodil Egon Erwin Kisch, vyšla rozhněvaná mladá žena v půvabnejch nedbalkách, chce vědět, proč ruším noční klid, žádá si adresu mého zaměstnavatele. Potlačím silnou potřebu říct, že je to vojenský tajemství, a skromně deklaruji, že bojuji pod praporem Pražských komunikací.

Žena, je strašně pěkná, vypustila bezradný úsměv, chtěla by spát. Pro dobrou vůli odstavuji prdítko před nedalekým Domem sovětské kultury a jdu navštívit manžele Stankovičovy, žijí v bytě, jemuž přezdívají hrobka v plesnivým baráku hned vedle hospody U zelené lípy. Ten byt je úzkej jako chodba a má strašně vysoký stropy, kdyby ho povalili na bok, moh by to bejt nádherně prostornej kvartýr. Za rohem kdysi nalezl domov Tycho de Brahe, velikáni ducha tajemně přitahují jeden druhýho a vytvářejí tak souhvězdí na nebi života.

Nikolaj se včera nebo dnes, úplně přesně si to nepamatuje, vrátil z cely předběžného zadržení v Ruzyni. Sebrali si ho v noci jen tak v pyžamu, propustili však až dlouho po ránu za úplného denního světla. Také oni projevili dobrou vůli, aby se nemusel vracet domů za bílého dne jen tak v tom pyžamu anebo úplně nahatej, darovali mu ústavní trestanecký šaty, barvou a střihem připomínající pytel na mrtvoly. Mně na počest se teď voblíknul do tý nádhery a hrdě vypráví, že je podezříván z příprav státní ekonomické reformy.

Stankovičovi mě spontánně zvou na pozdní noční večeři jen tak z hrnce, servírují těstoviny smíchané se zelím dušeným na kmíně. „Rezance!“ vysvětluje Nikolaj. Netuší, že rezance budou ozdobou našeho rodinného jídelního lístku a pomníkem našeho přátelství ještě mnoho let po jeho smrti. S Nikolajem a Olinkou si krásně povídáme blbosti až do rána, za svítání naložil jsem Nikolaje do prdítka a odvezl jej na Masarykovo nádraží, Nikolaj jede někam mimo Prahu vrtat vodu. „Tak zejtra zase tady, soudruhu majore!“ volám za ním, když se vysoukal z prdítka a počal splývat se zívajícím davem. Nikolaj v zelených pracovních vaťákách fešácky salutuje v odpověď.

Tak akorát jako na vobjednávku právě teď vyloupla se na vteřinku z chvátajícího davu vochrápanejch rypáků ta krásná mladá žena toužící po nerušeným spánku a věnuje mně posměšnej škleb, ze rtů jí vodečítám: „Pražský komunikace? Fakt?“ Odpoledne u Karla Marka v Lužický ulici kratičké spontánní symposion na téma Život v podpalubí. Vyprávím mu o povýšení Nikolaje na majora, zmiňuji ten pytel na mrtvoly a taky rezance, po chvíli položíme jeden druhému tíživě nerozluštitelnou otázku: pročpak asi StB tak vášnivě nemiluje básníka? Poněvadž mají vyhraněnou představu, jak má vypadat odpůrce režimu, přednáší Karel v profesorském taktu. Představ si jen, jak jsou znechuceni, když jim tam sedí Nikolaj s těmi jeho spastickými pohyby! Ruka mu uprostřed výslechu vyjede takhle nahoru s prsty rozprostřenými do vějíře a oni se nejen naserou, nýbrž i urazí. Tohlencto se opovažuje vzdorovat světové socialistické soustavě, tohle chce bejt kontrarevolucionářem?