Boha by nikdy do Beatles nevzali...

Ukázka:

Když nastalo rozpolcení a nepokoje
Skladby Things We Said Today a Yellow Submarine, ta druhá v podání Ringa Starra, byly moje oblíbené písničky od Beatles na sklonku roku devatenáct set šedesát devět a v prvních měsících roku následujícího. Asi sotva musím obhajovat nebo vysvětlovat, proč jsem si oblíbil tu první, ale Yellow Submarine, kterou málokdo považuje za nějakou významnější skladbu Beatles, je pochopitelně jiný případ.

Moje matka se mě ji snažila naučit zahrát na malou foukací harmoniku, kterou nám její sestra poslala z ciziny, a vysvětlit její text, vypovídající o naší dětinské a přitom bolestné touze po nějakém útočišti v životě, nějakém neviditelném světě, kam na nás nemůžou nároky a rány světa zdejšího.Ale pak moje matka zemřela a zmizela ve tmě. Zmizela do ticha, kde se proměnila v němý stesk, nejvyšší horu Islandu, a o několik měsíců později Beatles rozcupoval život spolu s těmi, co na nich parazitovali. Světoznámá skupina se rozpadla, rozklížila se do nepřátelství, celý svět se začal rozpadat a lidé se v něm začali ztrácet. No, asi trochu přeháním. A hned jsem odbočil jinam

Poněvadž když naznačuju, že našemu světu se někdy podařilo být celistvou jednotkou, mám na mysli světu lidí, a že tedy měl možnost se rozpadat, vydávám se na tenký led. Dá se dokonce tvrdit, že rozkol je pro nás přirozeným stavem, že je prokletím naší krve a byl jím, pokud se dá věřit Starému zákonu, už od té doby, co Bůh vyhnal Adama a Evu ze zahrady Eden. Udělal z nich bezdomovce, proměnil je v uprchlíky, a pak na ně zlostně křičel: Po všechny dny svého života nebudete mít klid! Bůh pravděpodobně chápe slova po všechny dny života jinak 
než my, protože se zdá, že jeho závažné prokletí časem slábne a ochabuje takovou měrou, že za několik století je Bůh nucen zmást lidem jejich řeč, takže přestali jeden druhému rozumět,  a to opět vedlo k rozpolcení a nepokojům. A od těch časů se nám nedostává jednoty, ani harmonie.

Andělské zvony a Hospodinovy nadávky

Maminka, která mi často předčítala, říkávala, že knihy mají více rozumu než lidé. Ale ne všechny, dodala vždycky; ovšem v těch nejlepších najdeme odpovědi na naše otázky. Jaké odpovědi, mami, ptal jsem se jí, ale ona umřela a úplně se mnou přestala mluvit. Nejdřív si myslím, že se na mě zlobí, protože jsem neumřel s ní, ale pak si uvědomím, že už nemůže mluvit. Lidi, co umřou, přijdou o hlas a v ohledu řeči zůstanou zcela bezmocní, takže strašně potřebují ty, co žijí. Což znamená, že moje maminka potřebuje mě. Jedině já jí můžu její hlas vrátit. V tom je můj táta úplně k ničemu. A já tudíž začnu číst jako posedlý.

Bohužel je mi ale teprve nějakých šest nebo sedm let, svět je veliký a knih v pojízdné knihovně je nepočítaně, a některé jsou tak nesrozumitelné, že to člověk vzdá už na třetí stránce. Ale musím uznat, že Tarzan je prima, moc prima, a je to takový silák, že Bůh ve Starém zákoně by měl co dělat, aby ho přepral. Knížky o Tarzanovi ale nejsou nijaká zvláštní moudrost. Přečtu jich sedm na jeden zátah a nejsem o nic blíž k tomu, abych mamince vrátil hlas, nebo abych pootevřel dveře, které oddělují život a smrt. Ale pak si vzpomenu na Bibli. Tatínkova nejstarší  sestra mu dala výtisk Bible, když maminka umřela, se slovy, že ta kniha nejen že zná všechny odpovědi, ale taky dovede utěšit. Zacelí všechny rány. Což je přirozeně úplně úžasné. Ale stejně jsem si nevšiml, že by se ji táta pokusil číst, ležela netknutá na maminčiných knížkách na poličce, a tam se na ni snášel prach a ticho. Třeba se táta nechtěl nechat utěšit, nebo neměl zájem znát na všechno odpovědi.Nevím proč.

Možná proto, že někdy jsou samotné odpovědi největší bolest. Kdo se nechá utěšit, přestane oplakávat ty, kteří mu odešli, zanechá je němé v temnotách.Takže náš smutek a stesk je to, co drží ty mrtvé u nás — jakmile se necháš utěšit, beze stopy se utopí ve tmě.

.....................

překlad Lenka Zimmermannová