Jak žít dobrý život v zemi, která se odvrací od demokracie?

Ukázka:

Je pozdní podzim roku 1974, z šedé oblohy padá mrznoucí déšť a vzduch je nasycen pachem mazutu, ze kterého se mi dělá nevolno. V maringotce je teplo, protože je napojená na páru. To je vždycky první věc, kterou naše parta udělá, když maringotku zaparkuje někde v areálu rafinérie Slovnaft – napojí ji na páru. Jsou v tom zruční. Jsou to potrubáři. Náš předák má husté černé vlasy ulízané od rádiovky dozadu, nízké čelo a velké břicho. Rukou, velkou a masitou jako medvědí tlapa, si napichuje kus slaniny a cibule, následuje chleba, který si pomalu vkládá do pusy, jako by to byla hostie. Ta pomalost je klíčem k úspěchu, proto je to nejlepší svářeč v celém Slovnaftu. To břicho slouží jako těžiště. Je devět hodin ráno, čas na svačinu, která se často protáhne až do oběda, protože je komunismus a práce počká. Pět chlapů pokuřuje a popíjí lahvové pivo, rozhovor chvílemi vázne a pak se znovu líně rozběhne, podobá se klikaté říčce tekoucí podle příkazů terénu.

Zdejší terén rozhovor zastavuje, kdykoli hrozí, že se do tématu připlete politika. Já jsem učeň, a tak jenom poslouchám. Jsou to v mém životě první cizí dospělí muži, s nimiž trávím celé dny. Přijali mě mezi sebe s lhostejnou tolerancí, protože vědí, že jsem tu jenom dočasně. Naučili mě o trubkách všechno: svářet je, ohýbat a brousit, chodit po nich v desetimetrové výšce a naučili mě i další věci, které nikdy nebudu potřebovat. Ale kromě toho mi dali ještě cosi, co se mi v životě bude hodně hodit. Dali mi nahlédnout do svého světa, do kterého jsem nikdy nechtěl patřit.

Nechtěl jsem byl dělníkem, chtěl jsem studovat, jenže diktatura mi to zakázala a poslala mě mezi tyhle chlapy. Strávil jsem mezi nimi rok a právě díky nim pochopil něco, co jsem si do té doby neuměl představit: jak žijí a smýšlejí lidé, kteří si nekladou otázky o povaze bytí, nečtou knihy, nezajímají je dějiny a pojmy jako dobro a zlo chápou jen jako osobní kategorii. Dobré je to, z čeho mají prospěch, a naopak. Byli to srdeční a veselí muži. Zapomněl jsem jejich jména, ale tváře si pamatuji. I postavy. Vídal jsem každý den jejich svalnatá těla, která si ve společných sprchách důkladně namydlili a radostně překřikovali šum tekoucí vody, protože za chvilku už budou vycházet z továrny, doma se budou dívat na televizi a večer možná půjdou do hospody. Byli sebevědomí a báli se jenom jediného člověka. Tím byl mistr, malý a málomluvný komunista, který jim občas strhl prémie, když je načapal, jak v maringotce popíjejí pivo.

Patřili k té většině, která odmítala vpustit velké dějiny do svých soukromých životů, protože rozumně usoudili, že pokoušet se porozumět světu je zbytečné plýtvání energií. V tom roce odstoupil po aféře Watergate americký prezident Richard Nixon, v Portugalsku proběhla „karafiátová revoluce“, která vedla ke konci diktatury, v Řecku padl vojenský režim a proběhly demokratické volby, po špionážním skandálu rezignoval německý kancléř Willy Brandt, turecká armáda vtrhla na Kypr a Malta se stala samostatnou republikou. Nic z toho se do myslí těchto mužů z maringotky nedostalo, všimli si jen toho, že zdražil benzín, což souviselo se světovou ropnou krizí z předchozího roku. Tu spustila jomkipurská válka, kterou Egypt a Sýrie rozpoutaly proti Izraeli a kterou prohrály, jenže o ní tihle muži neměli ani ponětí. Povídali si o svých autech a motorkách, které v jednom kuse opravovali a sháněli na ně součástky, o přísadách do klobás, které si po zabíjačkách navzájem ochutnávali, o rybách, které nechtějí brát, o chlapech z jiné party, které podrobně pomlouvali. A samozřejmě o ženách. Nejčastěji o mohutné prodavačce z kantýny, kterou řečmi svlékali do naha, i když se mi zdálo, že to dělají spíš z povinné mužské nadřazenosti, bez vášně, tu měli vyhrazenou pro auta a rybolov. Ze stěny maringotky se na mě z plakátu z časopisu Playboy dívala krásná nahá žena, ale té už si dávno přestali všímat.

Tihle muži jsou už s největší pravděpodobností všichni mrtví, ale v mé paměti ožívají pokaždé, když přijde řeč na onu záhadnou entitu, které říkáme mlčící většina. Nebyli hloupí. Dokonale se vyznali ve vlastním mikrokosmu, ale informace z vnějšího světa přijímali náhodně, jako třeba když si rozložili staré noviny, aby na nich oloupali cibuli, a pohled jim padl na titulek, že v Keni se zřítilo německé letadlo. Chvíli se hádali, kde ta Keňa vlastně je, a potom usoudili, že německá letadla nestojí za nic. Nevědomost těchto mužů byla z jejich pohledu rozumná. I kdyby věděli o příčinách zdražení benzínu, nijak by jim to nepomohlo. O podstatě komunistického režimu toho věděli dost na to, aby v něm dokázali pohodlně přežívat, neměli důvod poslouchat Hlas Ameriky.

Záměrná nevědomost pro ně byla nejen výhodnou životní strategií, ale byla i morálně neutrální. Jsem si jistý, že neměli rádi komunisty, protože jeden z nich byl jejich neoblíbeným šéfem. Diktatura se sice opírala o jejich pasivitu, ale určitě by se ohradili, kdybych jim vyčítal, že jí svou pasivitou slouží. Chovali se podle své přirozenosti a vyčítat jim to by bylo jako vyčítat ovci, že nechce jíst maso. Ke mně se chovali s lhostejností, která by se dala nazvat i tolerancí, jen občas mě poslali pro rohlíky a rybí salát do kantýny a potom se vyptávali na prodavačku. Jinak se mě nikdy na nic nezeptali.

Od té doby uběhlo půl století a tato mlčící většina začala mluvit. Ta změna je stejně překvapivá a hrozivá, jako kdyby ovce začaly jíst maso. Svou záměrnou nevědomost, která pro ně kdysi byla obranou vůči politické moci, mlčící většina zničehonic vyměnila za přesvědčení, že světu rozumí a má právo ho měnit k obrazu svému. Dnes by se chlapi z maringotky bavili o tom, že elektrická auta jsou výmyslem elit, které chtějí ovládat obyčejné lidi, že Ukrajinci jsou nacisté a Rusové vědí, co dělají, když je bombardují, že ženy, gayové, imigranti a Romové se vymkli kontrole a je třeba je vrátit do postavení, které jim přísluší, než bude pozdě.

Tenkrát si ti muži na své nevědomosti možná i tajně zakládali, dávali jejím prostřednictvím režimu najevo, že je nezajímá. Dnes je to naopak. Mají mobily, které je utvrzují v pyšném přesvědčení, že světu rozumějí, i když jsou stejně provinční a nevědomí jako tenkrát. Moje dávná zkušenost s touto mlčící většinou se mi teď hodí. Vím, jak přemýšlí a jak žije. Neklade si otázky o povaze bytí, nečte knihy a pojmy jako dobro a zlo chápe jen jako osobní kategorii. Dobré je to, z čeho bude mít zítra prospěch. A naopak. Mohou to být stejně veselí a srdeční lidé jako tenkrát, ale na rozdíl od nich jsou teď pro mě hrozbou.

Už jednou mě vylekali, to bylo pár měsíců po listopadu 1989, když začaly vycházet první průzkumy veřejného mínění. Skoro polovina voličů by tehdy dala svůj hlas stranám, které smrděly fašismem, komunismem nebo nacionalismem, někdy vším najednou. Zanedlouho se vyrojili do ulic a zahořeli hněvem vůči Maďarům, Čechům, Romům nebo Židům. Z těch davů vyzařovala nenávist a násilí a bylo jen otázkou času, kdy si stvoří svého vůdce, který z nich vystoupá jako džin z lahve. Ten muž se jmenoval Vladimír Mečiar. Využil demokracii, k níž se navenek hlásil, aby ji vzápětí zradil.

Už tenkrát jsem si kladl otázku, jak mám o jeho voličích přemýšlet. Mám právo myslet si o nich, že jsou to špatní lidé, a nestávám se já sám špatným člověkem, když si to o nich myslím? Chápal jsem, že jejich tehdejší nacionalismus a nenávist pramenily z nejistoty a úzkosti z budoucnosti. Strategie vypočítavé lhostejnosti, která jim v komunistickém režimu poskytovala bezpečné pohodlí, se ze dne na den rozpadla a s ní i smysl jejich dosavadních životů. To jim muselo přinést ponížení, které se proměnilo v hněv namířený proti menšinám a všem těm, kdo bránili jejich práva (tenkrát se jim ještě neříkalo liberálové). Ale stává se zlo méně zlým jen proto, že rozumím tomu, odkud se vzalo?

Od té doby se každý den vyrovnávám s tím, že žiji mezi lidmi, kterým se líbí to, co mně je z duše odporné, a že jich je ohromné množství. A že mají moc, protože svými hlasy mohou zvolit vládu, která mi bude z duše odporná a bude chtít okleštit moji svobodu. Už se to několikrát stalo. Ale tehdy jsem ještě váhal s odpověďmi, a než jsem je stihl promyslet do hloubky, hrozba zdánlivě pominula. Mečiar a jeho nacionalistická suita nakonec prohráli, slovenská společnost se uklidnila a liberální demokracie ve světě zažívala zlaté časy. Hloupost sice nevymizela a hodně lidí pořád zastávalo názory, s nimiž jsem ostře nesouhlasil, ale jejich vliv na můj život byl spíš otravný než nebezpečný. Řídil jsem se výrokem autora románu Pán much, amerického spisovatele Williama Goldinga: „Lidé si mohou věřit, čemu chtějí, nemám s tím problém, pokud tím neubližují někomu jinému.“ Byl to postoj klasického liberála už od doby Johna Stuarta Milla, který napsal, že „liberalismus je právo každého činit špatná rozhodnutí, pokud jimi škodí sobě samému“.

Jenže co když lidé špatnými rozhodnutími škodí ostatním? Společnost přece není to samé co jednotlivec, demokracie by neměla být testovací figurínou. Moje tehdejší otázka se mi nedávno vrátila s takovou naléhavostí, jakou jsem si předtím nedokázal ani představit. Za celý svůj už relativně dlouhý život jsem se nesetkal s tak mohutnou vlnou zla, které se dnes valí z úst tak obrovského množství lidí, a to do této životní zkušenosti započítávám i komunistickou diktaturu. Má to charakter pandemie, která napadá lidskou mysl virem fašismu. Šíří se po území západní civilizace, postihl už Ameriku a střední Evropu včetně Slovenska. Když používám slovo fašismus, dělám to proto, že tato katastrofa musí mít nějaké pojmenování, a jelikož má hodně znaků fašismu, nebudu hledat jiné.

...............

překlad Ondřej Mrázek