Guru jako potřebný učitel víry i praxe

Ukázka:

Úvod

VADŽRAJÁNA JE DOBRODRUŽSTVÍ
 

Slyšeli jste někdy o tibetských zpívajících mísách? V Tibetu nikdy nic takového neexistovalo, dokud nepřišel jeden mazaný obchodník, který věděl, jak správně zabalit a zpeněžit protibetský sentiment, a nezačal tento produkt nabízet. Dnes na ně narazíte všude – jako na typický tibetský artefakt. Dokonce i samotní Tibeťané v Dharamsale a Káthmándú tyto mísy přijali za součást své vlastní kultury.
Stejné to je i s takzvanými čínskými koláčky štěstí (fortune cookies), které s Čínou nemají nic společného. S těmi přišli Američané a vyrábějí se podle japonského receptu. Dnes jsou nabízeny dokonce i v autentických čínských restauracích – jako tradiční čínský produkt. Takovému druhu nebezpečí čelíme, pokud nejsme dostatečně pozorní. Jednoho dne bude krásně zabalená a lákavě podávaná forma upraveného buddhismu prezentována jako to pravé, autentické učení. Bdělost je zkrátka důležitá – bdělost ve vztahu k učení, bdělost ve vztahu k učiteli a bdělost ve vztahu k žákovi. To je důvod, proč jsem napsal tuto knihu.
Důležité je také umět rozpoznat rozdíly, které v buddhismu existují mezi teorií a praxí. Teorie, to jsou myšlenky typu „Nic nevzniká samo ze sebe ani z ničeho jiného“, a praxe zahrnuje techniky, jako je sezení s rovnými zády. Teorie a praxe mezi sebou často bývají v rozporu. Teorie nabádá k přístupu bez posuzování a směřování, zatímco praxe je nejrůznějšího posuzování a směřování plná. Toto směřování ale nakonec vede praktikujícího do bodu mimo jakékoli posuzování a směřování. Princip gurua patří do kategorie praxe. Je to technika, ne teorie. Ve skutečnosti je to ta nejpropracovanější technika.

I když tato kniha může pomoci studentům hledajícím svého gurua nebo těm, kteří už svého gurua našli a učí se s ním udržovat vztah, nebylo by rozumné si myslet, že techniky obsažené v této knize budou fungovat všem. Není to jediné vysvětlení tohoto tématu. Je to pouze můj výklad. Struktura knihy – konkrétně kapitoly 2 až 4 – vychází z doporučení Džigme Lingpy. To, jak věci popisuji já, je založeno na mých osobních zkušenostech s mými učiteli – a také s mými takzvanými „žáky“, kteří jsou se mnou spojení svým karmickým dluhem. Proto se kniha dotýká i témat typu „sex jako forma darování“, které zacloumá všemi, kdo by si snad mysleli, že buddhismus je pouze o míru, nenásilí, vegetariánství, mindfulness, víře v reinkarnaci a o sezení na meditačním polštáři.
Musím také zmínit, že náhled a techniky cesty vadžrajány jsou natolik obsáhlé a bohaté, že není možné, abych je popsal v celé jejich šíři. Doufám, že vytrváte a knihu dočtete až do konce a že vám pomůže vytvořit si alespoň nějaké povědomí o tom, co je vadžrajána. Doufám, že objevíte a oceníte fakt, že vadžrajána nejsou jenom mantry, rituály, božstva, guru, mandala a tantrický sex.

Tato kniha je určena těm, kteří jsou přirozeně přitahováni cestou vadžrajány, stejně jako tomu bylo v případě Milarepy a Šántidévy, jež neuspokojovala běžná logika a racionalita a nepřijímali okolní svět jen tak, jak se jim jevil. Tato kniha je vhodná pro lidi, kteří nemají čas číst manuály, nedůvěřují grafům a mají odvahu spolehnout se na jiného člověka. Je pro ty, kteří nehledají záchrannou síť, pocit bezpečí a přesný návod. Kteří dokáží ocenit, že jim někdo občas trhne kobercem pod nohama. Je pro lidi, kteří jsou připraveni čelit výzvám. Tato kniha je pro ty, kdo se nadšeně pustili do praktikování tantrického buddhismu, aby posléze ke svému překvapení zjistili, že pokud chtějí praktikovat cestu vadžrajány, musejí se spoléhat na gurua jako na svého průvodce.
Rozhodnutí následovat jinou lidskou bytost – žádného boha, stroj, přírodu nebo politický systém, žádné Slunce nebo Měsíc, ale živou bytost, která se sprchuje, spí, zívá, chodí na záchod, má své nálady a je úplatná – to je buď ta nejhloupější věc, jakou může člověk udělat, nebo ta nejprospěšnější. Pokud má někdo chuť a houževnatost následovat takovou cestu, je to dar. Je darem mít důvěru bez pochybností. Je darem zahnat pochybnost další pochybností. Ne každý je obdařen takovými dary.
Jeden žák Ňošul Lungtoka takovými dary obdařen byl. Jednou pral prádlo svému guruovi, objevil na něm skvrnu od výkalů a pomyslel si: „No tohle, Vadžradhara chodí na záchod.“ Protože ale obdržel instrukce o tom, že má žák na svého učitele pohlížet jako na buddhu, okamžitě sám sebe pokáral: „Jak jsem jen mohl pomyslet na to, že Vadžradhara chodí na záchod?“ Pak se ale pokáral znovu: „Neuvažuji takto pouze proto, že jsem patolízal?“ Na to sám sebe pokáral ještě jednou, potřetí, a došel k závěru, že nazývat se patolízalem je pouze konceptem, projevem strachu. Po všech těchto útrapách pokračoval v následování svého gurua, ne slepě, ale z hloubi svého srdce.
Jakmile vstoupíte na cestu praktikování vadžrajány, musíte být připraveni na to, že se může stát cokoli. Mít víru je důležité, ale stejně důležité je i mít pochybnosti a chápat smysl. Víra je často výsledkem pochybností, a jindy se naopak pochybnosti objevují jako následek víry. To, co obvykle přichází jako druhé v pořadí, mívá mnohem větší sílu. Na konci musíme opustit obojí.
Vadžrajána je cestou, kde se spojují moudrost a metody, je spojením vědy a víry, spojením mýtů a pravdy. Materialisté, kteří nevidí za horizont tohoto života, však nedualitu v těchto dualistických pojmech nevidí. Mohou být okouzleni rozsahem a hloubkou teorie neduality, ale pohrdají vírou a oddaností – a to navzdory tomu, že právě víra a oddanost jsou efektivními prostředky, které ke kýžené nedualitě vedou. Dokážou přijmout logiku pravdy, ale snobsky odmítají mýty a rituály. Zdá se, že nechápou, že mýty jsou jediným způsobem, jak porozumět pravdě, protože vše, co říkáme, je mýtus.
Dokonce i samotní praktikující vadžrajány s tím mají potíže nebo se ani nepokoušejí propojit tyto zdánlivě nepropojitelné duality. Mnozí například používají metodu provádění poklon před guruem – nebo věnování lotosového květu s dlaněmi u sebe v pozici tzv. aňdžali mudry. Je to pro ně ale pouhý rituál a neuplatňují přitom moudrost. Poklony jsou projevem pokory, ale jen velmi málo lidí provádí poklony s tou pravou důvěrou. Neříkají si: „Klaním se božstvu, které není ničím jiným, než jsem já sám, stejně tak se tedy božstvo klaní mně.“ Vědomí toho, že božstvo a ten, kdo se mu klaní, jsou jedním a tím samým, je tou skutečnou poklonou.
V této knize se pokusím ukázat, že guru je něco jako horizont. Horizont je něco viditelného, je to linie, kde se setkává země a nebe. Ve skutečnosti se ale země a nebe nikde nesetkávají. Existuje pouze iluze koncového orientačního bodu, který můžeme označit, změřit a stanovit. Guru je něco podobného, je jakýmsi horizontem. Horizontem mezi moudrostí a metodou, mýtem a pravdou, vědou a vírou.

Dzongsar Jamyang Khyentse

..............

překlad Petr Mikulášek