O tom, jak se dobrovolně podřizujeme...

Úvodem

Začneme se starým dobrým údivem: proč jsme srozuměni se stávající skutečností? A to nezávisle na tom, je-li pro nás výhodná, či nikoli. Sem tam reptáme — ale úhrnem vzato se do okolností vpravíme. Dobrovolně. Odkud se tato dobrovolnost bere? Pandemie covidu, jež spadá vjedno s počátkem psaní tohoto textu, poskytla tomuto údivu nové jeviště. a byť nepíšeme knihu o pandemii, můžeme přesto své otázky rozvinout právě od ní. Jen si vzpomeňme.

Spolu s takzvanými „opatřeními“, ať šlo o mytí rukou, povinnost nosit roušky či omezení sociálních kontaktů, se vynořila otázka: proč mnozí z nás, ne sice všichni, nicméně většina, tato nařízení dodržovali? Odpovědí byla celá řada. Podřídili jsme se ze strachu — z trestů či ze sankcí, které hrozily, pokud jsme pokyny nedodržovali. To však je poslušnost, neboť naplňujeme vnější formu — nařízení, rozkaz, příkaz. avšak podřizujeme se také z jiného strachu — před nebezpečím, z obav z viru. Tady se převrací pořadí — od poslušnosti přecházíme k rozumu.

Coby racionální, uvážlivé bytosti, jakožto osvícení občané nahlížíme nezbytnost omezení. Poslechneme z přesvědčení — ne kvůli předepsané formě, nýbrž kvůli danému obsahu. Obsahu, který nás přesvědčuje. V zásadě tedy platí, že se podřizujeme buď formě, která se prosazuje, nebo obsahu, jenž nás přesvědčil. Většinou šlo o smíšené formy. Vždyť kdo z nás je zcela vzorným občanem nebo stoprocentně autonomním subjektem?

A přesto tu zůstává cosi nejasné — něco, co nám ukázala právě pandemie. Nedokázali jsme, zejména zpočátku, dobře odhadnout, co je rozumné, a co nikoli. Co chrání, a co ne. Roušky — nejdříve ne, pak ano. Infekce způsobená nečistotami nebo dotyky povrchů — nejprve vysloveně drama, poté zanedbatelný moment. Náhodná setkání na ulici — nejprve ohrožující, potom bezvýznamné. a přesto jsme se podřizovali. Jenom rozumem se to nedá vysvětlit. Neboť jsme poslouchali i tehdy, když se nedostávalo argumentů. a přesto ani toto nebyla čistá poslušnost.Cílem politiky bylo změnit chování lidí v sebemenších každodenních projevech. Proto byla odkázaná na spolupráci lidí. Odkud tedy plynulo akceptování těchto nařízení?

Mnohé hlasy tvrdí, že chování lidí lze nejlépe regulovat pozitivními podněty. Takže ani donucováním, ani přesvědčováním, nýbrž manipulací. Jenže jako je nejasné, co je v takovéto situaci rozumné, je rovněž nejasné, co tu funguje jako pozitivní podnět. Všechny tyto možnosti jsou nakonec nedostatečné, stejně jako jejich směsice. Neboť jí uniká klíčový moment: dobrovolnost. Dobrovolně — ale ne z rozumových důvodů. Tato výjimečná situace přesáhla výchozí podnět a ukázala, že musíme otázku položit jinak. Jestliže pro nějaké dění, pro společenské vztahy je zásadní dobrovolnost velkého množství lidí — z čeho pak tato dobrovolnost vychází? Z čeho vyplývá dobrovolnost osvícených subjektů 21. století? To je onen údiv. I naše otázka.

...........

překlad Daniela Petříčková