Čtyři odpadlíci o konci komunistických iluzí

Úvod (fragment)
 

Boj studené války měl mnoho aspektů či „front“, jak někdy říkali komunisté, ale jeho jádrem byl konflikt soupeřících společenských a politických vizí. V abstraktní rovině tento konflikt nikdy nedospěl a pravděpodobně ani nedospěje k řešení. V pragmatické rovině ale rozhodujícím způsobem zvítězil antikomunismus. Komunismus, jehož strašidlo podle Marxova a Engelsova Komunistického manifestu obcházelo Evropou v roce 1848 a určitě jí ještě – nebo zase – obcházelo v roce 1948, se v roce 2009 stal už jen strašákem, což je něco dočista jiného.

V té složité historii, jejímž praktickým výsledkem byla faktická porážka komunismu, se dá nalézt pár silných pramenů, které lze poměrně dobře sledovat. Jeden z nich spočívá v tom, že z pochopitelných, byť ne nevyhnutelných historických příčin je pojem marxistického komunismu neoddělitelně spjatý s bolševickým převratem roku 1917 a se Svazem sovětských socialistických republik, který se prohlašoval za realizaci či pokračování té revoluce. Můžeme zajít ještě dál a říci, že idea komunismu se koncentrovala v Sovětském svazu Josifa Stalina, 
který nastoupil k moci ve dvacátých letech 20. století a podržel si ji až do své smrti v roce 1953. Z tohoto důvodu je v praktické rovině kritika komunismu interpretací dějin Sovětského svazu a specificky hodnocením toho, do jaké míry byly abstraktní teorie marxistického socialismu svou konkrétní realizací v životě Sovětů ospravedlněny či vyvráceny.

Sovětský svaz byl od svého vzniku předmětem velkého a často pozitivního zájmu Západu, zároveň byl ale také obklíčený, vzdálený a obtížně dostupný. Znalosti obyvatel Západu proto pramenily takřka výhradně z „literárních“ zdrojů čili z článků novinových korespondentů a zpráv cestovatelů. Říká se, že vidět znamená věřit: ve skutečnosti právě tak platí, že věřit znamená vidět. Mnozí z těch prvních reportérů a návštěvníků stranili socialistickým myšlenkám a to, co viděli, prosívali jemným sítem svých vlastních nadějí a tužeb.

O lidech, kteří psali první zprávy o sovětském životě, existuje spousta učených knih. Jejich vztah s hostiteli měl blízko ke vztahu turistů k průvodcům. Jistě, sovětské úřady provozovaly opravdovou turistickou agenturu, slavný Inturist, který návštěvníkům organizoval veškeré aspekty jejich pobytu: dopravu, ubytování, stravování, zájezdy i návštěvy nově vynalézaných či radikálně reformovaných institucí společenského života: továren, škol, vězení, nemocnic, zemědělských podniků.Mnoha časným návštěvníkům SSSR se sluší říkat „poutníci“. Není 
vždycky snadné rozpoznat cestovatele od poutníka, ale klíčový rozdíl mezi nimi spočívá v tomto: poutník předem ví, co uvidí, zná to, touží po tom, a už když se na to dívá, plánuje, jak o tom bude vyprávět doma. Na konci Božské komedie Dante shrnuje psychologii poutníka v milém příměru, kterým chtěl vyjádřit svůj úžas nad tím, že byl přenesen z časnosti do věčnosti, z lidského do božského a „z Florencie v zemi byl vzat, kde bydlí lid ten svatý, zdravý… Jak rozhlíží se poutník z vlasti chudé, když došel chrámu svého zaslíbení, a už se těší, jak jej líčit bude.“

Myšlenkové zločiny Sidneyho a Beatrice Webbových natolik zevrubně prozkoumali autoři přede mnou, že není příliš zapotřebí je zde vypočítávat. Webbovi byli průkopničtí britští socialisté, zakladatelé Fabiánské společnosti, kteří v akademické spolupráci vytvořili důležité pokrokářské dílo. Stejně jako mnoho jiných socialistů se zřejmě nechali zaslepit svým nadšením pro kolektivistické teorie, když ve třicátých letech v Sovětském svazu, tehdy jediném „státě pracujících“ na světě, viděli na vlastní oči, jak vypadá jejich realizace. Krátce předtím, než byla v roce 1936 přijata Stalinova ústava, publikovali velmi objemnou, pochvalnou a vlivnou knihu s názvem Soviet Communism. A New Civilisation? (Sovětský komunismus. Nová civilizace?). O pár let později přišli s druhým vydáním, které ze skutečnosti, že jsme se mezitím o realitě Sovětů dozvěděli mnohem víc, těžilo pouze v tom ohledu, že z názvu knihy zmizel otazník.

Od prvopočátku se samozřejmě vyskytovali i nějací opozičníci, ale celkem vzato západní intelektuálové skočili na fiktivní příběh o sovětském ráji na zemi – bez ohledu na závažné a empirické protiargumenty, které každý po svém přinášely níže rozebírané čtyři antikomunistické manifesty. Jedním nápadným rysem antikomunistické literatury je to, že její nejvýznamnější autoři jsou samí bývalí komunisté. Abychom dobře ocenili, jak je to zvláštní, je dobré popřemýšlet o některých jiných „anti“. Těžko si představit, že by většina antisemitů, odpůrců rasismu, nepřátel vivisekcí či antiameričanů byli bývalí Semité, rasisté, zastánci vivisekcí či Američané. Ani u jazykolamu mého dětství – antidisestablishmentarismu – nelze předpokládat, že by šlo hlavně o obrácené disestablishmentaristy.

A přece jsou všichni ti čtyři antikomunističtí autoři komunističtí odrodilci, členové strany, které hluboká deziluze přiměla vystavit to, čemu byli dříve oddaní, literárnímu hněvu. První z nich (Arthur Koestler) byl maďarský žurnalista, všestranný intelektuál hovořící německy a pocházející z německého kulturního prostředí. Další (Richard Krebs čili Jan Valtin) byl německý námořník a odborový agitátor. Třetí (Viktor Kravčenko) byl sovětský inženýr ukrajinského původu. A čtvrtý (Whittaker Chambers) byl americký žurnalista. Tři z nich byli ve větší či menší míře ilegální špioni Kominterny. Všichni čtyři mluvili o podstatě komunismu a mezinárodního komunistického hnutí způsobem, který svědčil o velmi zasvěcených znalostech, a to, co měli na srdci, není pěkné. Každý z nich měl svou tvorbou pozoruhodně velký vliv na neobvykle širokou čtenářskou obec.

..............

překlad Pavel Pokorný