Posmrtný rozhovor s Buňuelem

Jean-Claude Carriere (1931 - 2021) byl scenárista, spisovatel a filmový pedagog. Býval jediným scenáristou se statutem mezinárodní hvězdy. Pocházel z francouzské vinařské rodiny, svůj zájem původně zaměřil na literaturu a historii. V roce 1957 debutoval románem Ještěrka, své první filmy natočil jako režisér na počátku 60. let. Od roku 1963 spolupracoval trvale s Luisem Bunuelem, Louisem Mallem, Milošem Formanem, Andrzejem Wajdou, Volkerem Schlöndorffem a dalšími. Je autorem asi stovky scénářů celovečerních filmů, pracoval však také pro televizi, působil jako literát a esejista a vybudoval si postavení i jako dramatik, zvláště svou spoluprací s Jeanem- -Louisem Barraultem a Peterem Brookem. 

Ukázka:

1

Jednou večer, není to tak dávno, jsem opět vzal do rukou knížku Luise Buñuela Do posledního dechu, kterou jsme spolu napsali v roce 1980, tři roky před jeho smrtí, a skoro až roztržitě jsem si v ní znovu přečetl poslední odstavec. Stojí v něm: Lituji jednoho: že nebudu vědět, co se děje. Že opustím svět v plném pohybu, jako uprostřed týdeníku. Myslím, že tato zvědavost na posmrtný život dřív neexistovala nebo existovala míň ve světě, který se vůbec neměnil. Jedno doznání: navzdory své nenávisti vůči informaci bych rád vstal z mrtvých každých deset let, došel až k novinovému stánku a koupil si nějaké noviny. Nic víc bych nežádal. S novinami pod paží, bledý, vracel bych se podél zdí na hřbitov a četl bych o světových pohromách, než bych opět usnul ve skrytu a bezpečí své hrobky.

Řekl jsem si náhle: a co kdybych to zkusil? Riskuji tím něco? Nazítří, byl to jarní večer, jsem koupil na tucet různých periodik ve španělštině, francouzštině a angličtině, a za soumraku jsem se nenápadným krokem vypravil do alejí hřbitova na Montparnassu. Tou dobou tudy procházelo jen málo lidí. Šel jsem pomalu a potichu a dával si pozor, aby si mě náhodou nevšimli hlídači. Když se mi chvílemi zazdálo, že slyším kroky, schoval jsem se za strom nebo za nějaký náhrobek. A pak, když mě zahalilo přítmí, jsem se tam nechal zavřít.

Když Luis pobýval v Paříži, vždycky se, a to už od mládí, ubytovával v hotelu Aiglon na bulváru Raspail v pokoji s okny vedoucími na tento hřbitov, který si zamiloval. „To je uklidňující krajina,“ říkal, čímž leckterého svého návštěvníka překvapil. Občas si tam sám s hůlkou zašel na procházku. Dokonce tam natočil jednu scénu Přízraku svobody, konkrétně tu, v níž se na hřbitov uprostřed noci odvážně vydává policejní prefekt, jenž se domnívá, že mu zavolala jedna mrtvá žena, která je tam pohřbená. Stávalo se, že se Buñuel ve svém pokoji posadil na židli u okna a klouzal pohledem po náhrobcích; v některé dny třeba i hodinu nebo dvě. Jenom se díval na hroby. Přistihl jsem ho při této panoramatické meditaci několikrát. Jen nerad ji přerušil, aby mě přivítal a mohli jsme se pustit do práce.

Onoho večera jsem tedy dál kráčel mezi hroby, až jsem došel k tomu jeho. Byla to hrobka, to místo jsem přesně znal. Na průčelí nebylo žádné jméno. Zlehka jsem otevřel poněkud odřenou a zarezlou branku, odhrnul pár pavučin a vstoupil do prostoru páchnoucího zatuchlým prachem. Bez větší námahy se mi podařilo uvolnit náhrobní kámen. V kožené brašně jsem si přinesl nůžky, kladívko, baterku a několik svíček. Aby údery nebyly tak slyšet, omotal jsem hlavu kladívka kouskem sametu. Těžký náhrobní kámen jsem odsunul stranou. Pod ním se nacházel poměrně temný dutý prostor, obsahující šest prken pro rakve – po třech na každé straně. Uložené tam ale byly jen dvě.

Jedna z nich, umístěná ode mě nalevo, když jsem sestupoval dolů, mi připadala už tak stará, natolik ztrouchnivělá, víceméně už jen jako hromada smetí – kdoví, možná tam byla už dvě stě let, nebo i déle –, že jsem jí dál nevěnoval pozornost. Ta druhá byla jeho, tím jsem si byl jistý. Kde jsem tuhle jistotu vzal, nevím. Sestoupil jsem do  hrobky, zapálil svíčku a  postavil ji na jedno z prázdných prken. Odhrnul jsem další pavouky (nebojím se jich) a se značným pohnutím jsem se jal otevírat tu správnou rakev. Snažil jsem se přitom působit co nejméně hluku. Nepředstavujte si, že jsem odříkával nějaké magické zaklínadlo nebo provozoval duchařinu. Ne, nic takového. Já se prostě jen chtěl podívat. Chtěl jsem se podívat a porozumět. Stálo mě to přes hodinu úsilí. Z čela mi kapal pot.

Když se zaplombované víko konečně pozvedlo, takže jsem ho mohl oddělit od rakve, aniž bych poničil dřevo, vůbec jsem – čehož jsem se obával – necítil pach hnilobného rozkladu. Pořád jen ten úporný puch prachu. Luis dřív dost často mluvíval o „nasládlé vůni mrtvol“. Kladl jsem si tehdy otázku, a kladu si ji i dnes, odkud ten výraz měl. Proč „nasládlé“? Každopádně tady, v jeho hrobě, po ní nebylo ani stopy. Posvítil jsem si baterkou a tu jsem ho spatřil. Jeho obličej vypadal zsinale a pohuble, byl opotřebovaný tmou, okamžitě jsem ho ale poznal: hranatá hlava, výrazná čelist, propadlé tváře, prořídlé vlasy. Oči měl zavřené, a poněvadž nežil, nedýchal. Třásla se mi ruka, světlo baterky se mu mihotalo po čele a po tvářích.

Sklonil jsem se a přiložil ucho k jeho nehybné hrudi: žádné srdce v ní netlouklo. Na první pohled mi kupodivu připomněl obrazy lidí, co se po smrti nerozkládají a o nichž se traduje, že jejich těla na onom světě po staletí zůstávají nedotčena, a dokonce na důkaz svatosti vydávají líbeznou vůni. Polohlasem jsem na něj zavolal: — Luisi… V jeho obličeji se nic nepohnulo. Počkal jsem pár sekund a o něco hlasitěji opakoval: — Luisi… To jsem já… Zopakoval jsem tatáž slova ještě několikrát: „To jsem já… To jsem já…“ Při třetím nebo čtvrtém pokusu jsem zaznamenal lehké zachvění dolního okraje očních víček. Rychle jsem dodal: — Slyšíte mně? Přinesl jsem vám noviny…

Nato otevřel oči, velmi pozvolna, opatrně, zdálo se mi. Opakoval jsem:  — Ano, noviny… Hlavou zprvu ani nepohnul, rty zůstávaly přilepené k sobě. Nedíval se na mě. Nedalo se poznat, jestli začal dýchat, jestli se mu zvedá hruď. Neviděl jsem žádný pohyb a neslyšel žádný dech: možná drobný povzdech, jistý jsem si ale nebyl. Zhasl jsem baterku a svíčku odsunul trochu stranou, aby mu její světlo příliš nedráždilo oči, které se možná bál otevřít. A dodal jsem ještě pár slov na uklidněnou, protože jsem se strachoval, abych ho nepřekvapil či nevyděsil. Přiváděl jsem ho zpět do života, tedy alespoň jsem si to myslel. Takhle jednoduše. Bez rituálu, bez smlouvy, bez zvláštního povolení.

Cítil jsem menší dojetí, než jsem se původně obával. V následujícím okamžiku jsem spatřil, jak se jeho rty od sebe odlepují a prochází jimi cosi, co se podobalo dechu, i když opravdu jen hodně slabému. A uslyšel jsem zvuky, které jako by stoupaly ze dna vyschlé studny: — Que?… Que?… Mluvil španělsky, což mi přišlo normální. Jenže my, když jsme spolu trávili čas, tak jsme spolu mluvili francouzsky, takže jsem pokračoval v tomto jazyce: — To jsem já… Přišel jsem za vámi… Ano… A přinesl jsem noviny… Po chvíli ticha se jeho hlas francouzsky zeptal: — Noviny? — No, a hlavně časopisy. Odtud i odjinud. Abyste věděl, co se ve světě děje. Říkal jste, že by vás to zajímalo, vzpomínáte? Že byste si je čas od času rád přečetl. Kvůli tomu románu na pokračování. Ty noviny. — Románu na pokračování? — Ano. Abyste věděl, co se v něm bude dít dál.

Pomalu, aniž by pohnul hlavou, obrátil pohled směrem ke mně, ty své hluboké oči zlatavě hnědé barvy, která občas přecházela v šedou, dosti vystouplé, jimž kdysi nic neuniklo a které na mě upíral po celé hodiny, každý den po celých těch dvacet let, co jsme spolu pracovali. Sklonil jsem se k němu, aby mě pořádně viděl. Nevím, jestli mě poznal, myslím, že ne, každopádně určitě ne hned. Protože já jsem od našeho posledního setkání v Mexiku dva měsíce před jeho smrtí v roce 1983 zestárl. Zestárl jsem skoro o třicet let. Sešli jsme se tehdy u něj doma, v jeho domě v Cerrada Felix Cuevas. Strávili jsme spolu hodinu tlacháním o všem a o ničem a ani jsme se nepokoušeli smát. Byl už zesláblý, mluvil jen v krátkých větách a pořád se díval na hodinky. Když jsem odcházel, doprovodil mě až dolů na chodník. Věděl, že to má spočítané, že se blíží konec, že má před sebou poslední týdny, možná jen dny; a věděl, že i já to vím. Prožívali jsme svou despedidu. Toto španělské slovo znamená sbohem navždy. Venku na slunci na mě beze slova pohlédl, tři, možná čtyři sekundy, a objal mě pro poslední abrazo. Když jsem ho k sobě přitiskl, cítil jsem vystouplé kosti jeho paží a ramen. Rychle se z objetí vyvlékl, otočil se, a aniž by na mě ještě jednou pohlédl, odešel zpátky do domu. Do hotelu, který nebyl daleko, jsem se vrátil sám, pěšky. Nazítří nebo dva dny nato jsem se vracel do Paříže. Pak už jsem ho nikdy neviděl. —

Poznáváte mě? To jsem já… Chvíli byl zticha a hleděl na mě, neodpovídal. Poznával v tom starém muži, který se k němu skláněl, toho, kým jsem býval? Nemám potuchy. Asi ne. Věděl vůbec ještě, co znamenají slova „stárnout“, „dřív“, „mládí“, „dávné časy“? Myslím, že mě hned nepoznal. Určitě ne. Pověděl jsem mu své jméno. Pokývl hlavou, cítil jsem ale, že mě nevidí, že ani moje jméno mu nic neříká, že v něm nic nevzbuzuje. Najednou mě španělsky požádal, abych mu pomohl: — Favor de ayudarme… Pomohl s čím? Podle pohybu jeho krku, podle směru jeho pohledu jsem nabyl dojmu, že se v té své rakvi chce trochu srovnat, trochu se protáhnout, udělat si pohodlí. Uchopil jsem ho na obou stranách v podpaží a okamžitě jsem měl stejný pocit vyhublé kostry, téměř křehké lehkosti, ten poslední dojem, který jsem si z něj odnášel poté, co jsme se na ulici rozloučili.

Narovnal jsem ho, jak nejlépe to šlo, a podložil jsem mu záda malým, poněkud vybledlým vyšívaným polštářkem, který měl v rakvi. Dokonce jsem se ho zeptal: — Nepůsobím vám bolest? — Ne, ne… Měl na sobě tmavé sako, které celou tu dobu v hrobce přestálo víceméně bez úhony, a šedou košili. Kravatu neměl. Zeptal se mě, kdo jsem. Řekl jsem mu to, zopakoval jsem své jméno. Opět potřásl hlavou a tentokrát řekl: — Ach tak… Stále jsem si nebyl jist, že si na moje jméno – na mě – vzpomíná.

Natáhl ke mně ruce. Podal jsem mu časopisy a přisunul svíčku trochu blíž. Viděl jsem, že se pokouší něco přečíst, každopádně že se snaží prohlížet si fotografie, ale pravou rukou cosi lovil v kapse saka. Brýle, jasně. Náhodou tam byly. Kdo by na tohle myslel? Pomohl jsem mu je vytáhnout a nasadit na nos. Začal pak pomalu obracet stránky. A ponořil se do toho románu na pokračování, jehož konec stejně nikdy nebudeme znát, i když se dožijeme hodně vysokého věku. Zhroucení komunismu, AIDS, internet, atentáty z 11. září: za necelých třicet let dost vydatná porce novinek. Měl jsem mu toho tolik co říct! Nemluvě o poplašných zprávách ohledně situace ledních medvědů.

Po čtyřech či pěti minutách jsem se ho zeptal: — Proč na těch novinách tak lpíte? — Que? — Vzpomeňte si, že jste často říkával, jak nesnášíte informace, že je považujete za jednoho z jezdců Apokalypsy. Tak proč? Pokusil se zvednout levou ruku, pak ji zase nechal klesnout. Dvacet, třicet sekund nato se mu rty pohnuly a já z jeho úst zaslechl první srozumitelnou větu. Slabým hlasem, ale zřetelně řekl: — To že jsem říkal? — Ano, Luisi. Četl jste noviny každý den, za to vám ručím. A ta četba vám připadala „děsivá“. — Já že jsem je četl? — Od první do poslední řádky. — Aha… (odmlčel se) Inu, ano… Ano, věřím vám… Byl jsem… byl jsem zvědavý… To je dost dobře možné… (další pauza) Nikdo není dokonalý… — Jste ještě pořád? — Co? — Zvědavý. Na chvíli se zase odmlčel a pak se mě zeptal (hlas mu postupně sílil): — Zvědavý na co? — Na to, co se děje ve světě. — Hm… Možná… Ano, i proti své vůli, máte pravdu… Dokonce i tady… — Jste zvědavý na to, co se děje venku? — No jasně. Tady se neděje nic. Věděl tedy, kde se nachází. To už bylo alespoň něco.

...............

překlad  Jana Vymazalová