Literatura z dívčího boxerského turnaje

Úder na hlavu sleduje osudy osmi mladých boxerek, které se z různých koutů Spojených států sjedou do nevadského Rena na dvoudenní juniorské mistrovství v boxu. Každá kapitola románu přitom zachycuje jeden zápas, od čtvrtfinále až po neočekávaně obsazené finále. Minulost dívek se ve vyprávění prolíná s jejich budoucností – a průsečíkem je vždy daný boxerský mač; díky autorčině mimořádně preciznímu jazyku, vytříbenému vypravěčskému stylu a odstředivé obrazotvornosti se líčení nemilosrdného boxerského klání postupně proměňuje v působivé podobenství o dívkách na prahu dospělosti a jejich potýkání se světem kolem nich.

Ukázka:

Andi Taylorová se hecuje, zvedne ruce pokrčené v předloktí a zase je svěsí, bouchne se do plochého břicha, nemyslí na to, že máma sedí s jejím malým bráškou doma, ani na své auto, které ji sem jen tak tak dovezlo, ani na letní brigádu, kdy dělala plavčici na přeplněném městském koupališti, ani na to, jak jí před očima umřel čtyřletý kluk, v podstatě toho čtyřletého kluka zabila, ani na jeho modré tváře. Dospívající by neměli mít v popisu práce zachraňování dětí. Je totiž jedno, kolik resuscitačních kurzů máte za sebou. Toho kluka zabila svýma toulavýma očima. Na plavkách měl červené náklaďáčky. Vypadal, jako by byl z umělé hmoty. Jak se dotýkala jeho stehna, když ho vytáhla už mrtvého ze dna bazénu, jak snadno to stehno stiskla, protože bylo tak malé, tak na tohle teď nemyslí. Dívá se na světlík a na světlo, které jím vniká do téhle zaplivané tělocvičny, a myslí na to, co při boxování dělá vždycky špatně, jak jí padá přední ruka, jak jí levačka, když na ni přestane myslet, vždycky sjede dolů a nechrání si s ní obličej.

Taky myslí na to, jak ji Artemis Victorová dostane. Když na to Andi Taylorová myslet nebude, zápas skončí po pár vteřinách. Andi Taylorová musí myslet na mapování prostoru a na svoje břicho. Andi Taylorová musí myslet na svůj postoj. Zatím ještě obě sedí a nevraživě se na sebe dívají. Znají se, ale ještě spolu neboxovaly. Když se zaregistrujete do boxerské ligy juniorek, donutí vás banda zvaná sportovní svaz zaplatit dvě stě dolarů a vy pak „zdarma“ získáte předplatné svazového časopisu, ve kterém vycházejí medailonky členek, mladých boxerek, jedné po druhé, takže víte, kdo všechno boxuje, i když bydlí na druhém konci Států, zjistíte, s kým máte tu čest, a víte, s kým se už daná holka utkala a s kým se utká a jakého má koníčka, jelikož ten ubohý plátek smolí nějaký pisálek, a ať už je to, kdo chce, považuje to za cenné informace, které by měl medailonek každé sportovkyně obsahovat, a taky že se to v každém čísle dočtete: jméno, město, oblíbená barva, koníček, výhry a prohry, fotka holky v rukavicích. Fotka je pokaždé velká neznámá, protože některé holky se nechají fotit ve sportovním oblečení a jiné zase v topu s řaseným výstřihem, s rozpuštěnými vlasy, hlavou na stranu a rukavicemi opřenými v bok.

Andi Taylorová by Artemis Victorovou poznala úplně všude, protože Artemis Victorová je nejmladší ze tří sester Victorových, z boxerské rodiny, Artemisini rodiče jezdí na všechny Artemisiny zápasy v tričku s nápisem Victor, vítězka, a tohle vytrubování dceřiných úspěchů je samozřejmě směšné. Sestry Victorovy znají úplně všichni a všichni taky vědí, co vyhrály a co prohrály, a rozhodčí jednají s Artemisinými nejbližšími jako se starými kamarády, což je v boxu obzvlášť k vzteku, protože bodování spadá do často přítomné šedé zóny, a když víte, že rozhodčí má s rivalkami skvělé vztahy, prostě si nemůžete pomoct a říkáte si, on jim nadržuje, to je můj konec, kéž by naši byli ochotní kamarádit se s mými trenéry, kéž by si mohli vzít volno, kéž by nepracovali, kéž by se mohli přijet podívat, jak vyhraju.

.............

překlad Olga Bártová