Povídky, co vás proplesknou něhou a silou

Zbyněk Mrvík (1967) žije v Českých Budějovicích. Pracuje jako účetní a daňový poradce ve vlastní firmě. V prosinci 2021 vydal svoji první knihu povídek s názvem Jsme zde, abychom byli šťastni. Jeho haiku byla v roce 2025 zařazena do výběru českých a slovenských autorů chomáčky suchopýru (DharmaGaia). Od roku 2023 je spoluorganizátorem českobudějovického literárního festivalu Literatura ŽIJE!.

Ukázka:

A čeho se bojíš ty

Jedu domů, těším se, až budu sama. Když na mě ve sprše padá horká voda, cítím klid. Vyjdu z koupelny s ručníkem obtočeným kolem těla. Miluju tyhle chvíle po osprchování, nikdy se mi nechce jít spát. Všechno se mi zdá svěží jako nový začátek.

Na stole leží telefon a bliká mu upozornění. Nechce se mi ho vzít do ruky a podívat se. Úplně by se narušila tahle kouzelná chvíle. Stejně to bude Čaj, pořád mi píše to samé a rozhodně mu odpovídat nebudu. Už ho mám dost. Jdu otevřít okno. Nejraději bych ho v teplých večerech měla otevřené pořád, ale tady v prvním patře se bojím.

Sotva na to pomyslím, někdo na okno zaklepe. Úplně ztuhnu, to přeci není možný? Zaklepání se ozve znovu. Zaslechnu volání: „Petro! Petro! Nelinko!“ Ten hlas je mi povědomej. Utáhnu si ručník okolo těla, silou vůle překonám strach a donutím se okno otevřít.

Vlevo na hromosvodu visí Čaj.

„Pomoz mi,“ vyhrkne místo pozdravu.

Můj strach se změní ve vztek.

„Co tady sakra děláš?“

„Pomoz mi nebo spadnu,“ opakuje.

Zkusí se jednou rukou chytit za plechový parapet, ale ruka mu sjede a fakt málem spadne. Naštěstí se zase chytne hromosvodu.

„Jak si na mě klepal, když tam visíš jak švestka?“

„Panebože, takhle!“ Vyhrkne a znovu rukou švihne. Tentokrát se chytne za spodní rám okna. Snaží se přitáhnout, nohama šlape po paneláku, ale je jasný, že nemá dost síly.

„Tak už mi konečně pomoz nebo se zabiju!“

„Nikdo se tě neprosil, abys sem lez´,“ vyjedu na něj, ale chytnu ho za ruku. Zkouším ho vytáhnout nahoru, ale kdyby tahal komár, vypadalo by to stejně. To je to jeho tučný břicho. Přehmátne z okenního rámu na moje předloktí, sevře ho a přitáhne se. To mě zlomí v pase a málem vylítnu z okna za ním. Naštěstí se zaseknu za rám. Vyškubnu se a vykřiknu: „Dyť mě zabiješ!!“

Chvilku zůstane viset na hromosvodu jen za jednu ruku, ještě se pootočí, jako nějaký prapor, zoufale se na mě podívá a pak fakt spadne na betonový chodník. Zírám dolů a vidím, jak je tam rozpláclej. Utáhnu si ručníke a běžím ven. Čaj se kroutí na betonu a kvílí: „Moje nohy, moje nohy, ježíšikriste, moje nohy.“ Musím zavolat rychlou. Vzpomenu si na svůj telefon v kuchyni na stole.

„Kde máš telefon?“

Není schopen odpovědi, jen dokola opakuje:

„Moje nohy, moje nohy.“

Prošahám mu kapsy, najdu telefon a volám 155.

„Rychle přijeďte, Havlíčkova 12, vypad tady chlap z okna.“

„Projevuje známky života?“

„To projevuje, vypad z prvního patra.“

Operátorka se viditelně uklidní a ani ne za deset minut je u nás sanitka.

Starší doktor se na mě pořád dívá, asi je mu divný, že jsem jenom v ručníku.

Když Čaje nakládají, ukáže rukou k paneláku a zaúpí: „Ukliď mi to kolo.“ Otočím hlavu a uvidím o zeď opřené kolo.

„Jasně,“ přikývnu. Sanitka odjede a v ulici je najednou úplný ticho.

Andrea se může potrhat smíchy: „Chceš mi říct, že náš vážený kolega, mistr světa v pomalosti, pan Josef Čaj byl schopen vylézt po hromosvodu do prvního patra?“

„Jo, a pak zbuchnout na chodník a zlomit si obě nohy.“

Andrea se směje až má v očích slzy: „Zlomil si obě nohy?“

„Jo, zlomil si obě nohy v kotníku.“

„Tak to je hustý. A co řek doma manželce?“

„Že spadnul z kola.“

Andrea hýkne na celou kavárnu:

„Jak můžeš spadnout z kola a zlomit si oba kotníky?“

„Mě se na to neptej.“

Andrea si utírá slzy.

„Co jsi dělala, když sanitka odjela?“

„Ulevilo se mi. Jenže pak mi došlo, že vchodový dveře jsou zavřený a já stojim na chodníku jen v ručníku a nemám klíče.“

„A cos teda dělala?“

„Zazvonila jsem na toho slizkýho Nováka, byl hrozně nepříjemnej. Ale nakonec mě pustil.“

„Takže dobrý?“

„Ne. Měla jsem zabouchnutý i dveře od bytu.“

Andrea vyvalí oči: „Kecáš.“

„Takže jsem šla zase ven, nasedla na to jeho kolo a jela k našim.“

Andrea vyprskne:

„Takže si skoro nahá, přejela celý město na pánskym kole?“

„Jo.“

„A co ti řekla máma?“

„Když jsem jí vysvětlila, proč sem takhle přijela, podívala se na mě a řekla: ´ Ty si fakt blbá! ´ “