Psaní jako hyperaktivní uvědomování si okolního světa a vztahů

Ukázka:

Podpora z Alexiny strany byla morální i praktická, ale taky poněkud zištná, neboť mi nedávno navrhla, že se nechá oplodnit mým spermatem, avšak ihned se mi všemožně snažila dát najevo, že nikoli in copula, nýbrž pomocí nitroděložní inseminace, protože, jak to sama vyjádřila, „píchat s tebou by bylo dost bizarní“. Téma jsme nakousli v Metropolitním muzeu, které jsme často navštěvovali odpoledne během pracovního týdne, neboť Alex neměla práci a já byl spisovatel.

Potkali jsme se, když jsem byl v prvním a ona v posledním ročníku vysoké školy na jednom nezáživném semináři o velkých románech, a pocítili k sobě okamžitou sympatii. Nejlepší přátelé se z nás stali ale až pár let po mé promoci, když jsem se přestěhoval do Brooklynu, kde jsme se stali téměř sousedy. Začali jsme se spolu procházet – chodili jsme na vycházky přes Prospect Park, když v lípách pohasínalo světlo; na výpravy z naší čtvrti Boerum Hill do Sunset Parku, kde jsme v magickou hodinu pozorovali létající draky s ohebnými křídly; na noční pochůzky po promenádě, kde se na temné hladině tyčil ostře se třpytící Manhattan. Po šesti letech těchto procházek na oteplující se planetě (třebaže jsme se nevěnovali výhradně chůzi) se Alexina přítomnost stala neoddělitelnou součástí mého vnímání pohybu městem, takže jsem ji tušil vedle sebe, i když mě nedoprovázela. Když jsem třeba mlčky přecházel nějaký most, často jsem měl pocit, že to mlčení sdílíme mezi sebou, přestože právě odjela z města k rodičům nebo trávila čas s tím či oním přítelem, kterého jsem zcela spolehlivě dokázal nenávidět.

Možná to téma nadhodila v muzeu, a ne třeba někde u kávy, protože v galeriích, stejně jako na procházkách, jsme pohled upírali stejným směrem, tedy před sebe na plátno, a nikoli na sebe navzájem, což byla podmínka našich nejintimnějších výměn názorů. Svůj pohled na věc jsme si tříbili ve chvíli, kdy jsme doslova spoluvytvářeli pohled na to, co se nacházelo před námi. Očím toho druhého jsme se nevyhýbali a ty její obdivuhodně připomínaly zataženou oblohu (tmavý epitel, čirá stroma), ale když se naše pohledy setkaly, oba jsme obvykle zmlkli. Obědvali jsme tudíž v naprostém tichu nebo při zcela banálním hovoru, takže o tom, že její matce diagnostikovali poslední stadium, jsem se dozvěděl až cestou pěšky k domovu. Mohli jste nás zahlédnout, jak kráčíme po Atlantic Avenue, Alex se po obličeji řinou slzy a já ji sice držím kolem ramen, ale oba upřeně hledíme přímo před sebe. Nebo jste mohli být svědky toho, jak cestou přes Brooklynský most podobně utěšuje ona mě během jedné z mých vlastních, čím dál častějších slzavých epizod a vypadáme při tom spíš jako siamská dvojčata než jako milenecký pár.

Ten den jsme stáli před Johankou z Arku od Julese Bastiena-Lepage a Alex, která se téhle verzi Johanky tak trochu podobá, jen tak mimochodem utrousila: „Je mi šestatřicet a jsem sama.“ (Díkybohu, že se rozešla se svým posledním přítelem, bezmála padesátiletým rozvedeným odborníkem na pracovní právo, který pracoval pro polikliniku, co ji Alex spoluřídila, než ta instituce nadobro zavřela krám. Po dvou sklenkách vína vždycky začal každého v doslechu obšťastňovat historkami o tom, jak kdysi v Guatemale vykonával jakousi podezřele neurčitou humanitární činnost, po třech sklenkách pak rozebíral potlačovanou sexualitu a celkovou frigiditu své bývalé ženy a po čtyřech či pěti už splétal tyto zcela nesouměřitelné promluvy dohromady, takže genocida v jeho přiopilém mumlání jako by byla srovnatelná s jeho frustrací ze sexuálního odmítnutí. Kdykoli jsem byl přítomen, dohlížel jsem na to, aby měl sklenici vždycky plnou, a urychlil tak zánik jejich vztahu.)

„Během posledních šesti let neuplynul den, kdy bych nechtěla dítě. Ano, takhle předvídatelná a banální zkrátka jsem. Chci, aby se mýho dítěte dožila máma. Mám peníze z podpory v nezaměstnanosti za pětasedmdesát týdnů, pojištění plus skromné úspory, a přestože vím, že bych se kvůli tomu měla bát vlastní reprodukce víc než kdykoli předtím, mám naopak pocit, že vhodná doba nenastane nikdy, že nemůžu čekat, až se můj profesní a biologický rytmus vzájemně sladí. Jsme nejlepší přátelé. Nedokážeš beze mě žít. Co kdybys mi daroval sperma? Na tvojí spoluúčasti na výchově se můžeme dohodnout. Vím, že je to šílený, ale chci od tebe slyšet, že jo.“ 

V levém horním rohu té malby se vznášejí tři průsvitní andělé. Johanku, která pracovala u tkalcovského stavu na zahradě rodičů, právě povolali k tomu, aby zachránila Francii. Jeden anděl si drží hlavu v dlaních. Vypadá to, že Johanka vrávorá vstříc divákovi, a ve vytržení z toho, že je povolána, natahuje levou paži, možná aby našla nějakou oporu. Místo aby se chytla větví nebo listů, její ruka, pečlivě umístěná v zorném úhlu jednoho ze zbylých dvou andělů, se takříkajíc rozpouští. Na muzejní ceduli se píše, že Bastiena-Lepage napadali za jeho neschopnost uvést v soulad éteričnost andělů s realismem těla budoucí světice, ale právě díky této „neschopnosti“ je to jedna z mých oblíbených maleb. Jako kdyby napětí mezi fyzickým a metafyzickým světem, mezi dvěma řády časovosti, vytvářelo chybu v obrazovém matrixu. Pozadí jí polyká prsty. Když jsem tam to odpoledne s Alex stál, připomnělo mi to fotku, kterou s sebou nosí Marty v Návratu do budoucnosti, zcela zásadního filmu mého mládí. Jelikož Martyho cestování v čase naruší prehistorii jeho rodiny, začne se i se svými sourozenci ze snímku ztrácet. Jenže Johance nerozežírá ruku nepřítomnost, nýbrž přítomnost. Táhne ji to zkrátka do budoucnosti.

............

překlad Petr Fantys