Tomáš Poláček vyráží přes celou Asii jen s batohem a důvěrou v lidi

PŘEDMLUVA

Těší mě, Tomáš.

Nejdřív jsem skoro umřel, nebo nevím, to mi bylo přesně čtyřicet. Finále mé poslední pořádné cesty, cesty přes Afriku, a obyčejná malárie, morbus paludum; ale tři dny jsem se tehdy loučil.

Dalo se tomu snadno vyhnout, kdybych bral preventivně prášky, ale… těší mě, Tomáš.

O těch čtyřicátých narozeninách, tři dny před Vánoci roku 2017, jsem vážil devětapadesát kilo a až do Silvestra jen tak polehával, ale na Nový rok začnu pravidelně běhat, což mě možná zachrání před hnusem, který má už brzy přijít. I když zase: nevím. (Jestli tuhle knihu dopíšu, bude to nejčastější slovo. Nevím. Nebo nevím. Ale nevím.)

Vzpomínám, jak ve mně napoprvé při každém odpíchlejším kroku zachrastily kosti, ale o čtvrt roku později jsem v Bostonu za příšerného deště uběhl maraton: těší mě, Tomáš.

No a když jsem o osm let později, prvního jarního jitra roku 2025, vyrážel zas jednou daleko stopem, navzdory reálné vidině kličkování okolo rovníku jsem opět nějaká antimalarika vytěsnil: těší mě…

V období kolem africké odysey jsem tvrdil, že už je závěrečná a že pak se svým stopováním skončím, ale důvodem rozhodně nebyly tehdejší nepříjemnosti — ani ten bahenní morbus, ani velké spodní Kongo, které mě vyčerpalo jako žádná jiná ze všech zemí, kam mě kdy vpustili.

Kolik jich bylo, nevím. Odhadem osmdesát, možná i víc, ale vůbec to neřešme, protože si na většinu nevzpomínám.

Nebo dobře, z některých bych vydoloval vzpomínku. V Kolumbii jsem viděl červené papoušky ara a v Mauretánii mršiny jednohrbých dromedárů na krajnicích, ale ty pachy a chutě a zvuky i všechny pocity jsou pryč, takže mi to klidně mohl někdo jenom vyprávět.

Pustit v televizi.

.................

UKÁZKA

Noc na benzince

Dvě hodiny před soumrakem začnu být lehounce paranoidní, protože mě nabere zvláštní týpek. Mladý, milý, moderní a hezký kluk v drahém autě s obrovským navigačním displejem. Jmenuje se Leonid a zarazí mě už přivítáním: „Hodíme tu krosnu dozadu,“ otevře kufr a v něm je složená uniforma. Taky se jako první nechce nechat vyfotit a aktivně se mě ptá na válku – jestli prý nevím, kolik Čechů a za jaký konkrétně žold se už připojilo k ukrajinské armádě. Říkám jen pravdu, že nemám páru, „něznáju, izvini“, Rusko projíždím omylem, neboť mě nechtěli v Turecku, a Leonid se turecké historce směje.

Nemůžu vyloučit, že ho na mě nasadili vojáci, možná patří k FSB, ale příliš se tím netrápím, protože právě Leonid mi je ze všech dnešních řidičů zdaleka nejsympatičtější. Překvapí odpovědí na otázku, co ví o České republice. „Už měsíc hraju vaši počítačovou hru Kingdom Come: Deliverance,“ říká, „takže znám velmi dobře například Jana Žižku nebo Kutnou Horu – ti vývojáři udělali vaší zemi celosvětovou reklamu!“ Úplně se rozplývá: „Je to jednoznačně nejlepší hra, kterou jsem v životě poznal, nemůžu se od ní odtrhnout.“

Leonid mě veze do Orjolu, což je prý město prvního salutu (když odsud rudoarmějci v závěru bitvy u Kurska vyprášili Němce, oslavili to premiérově salvami z děl na moskevském Rudém náměstí), a tam najednou nevím. Je totiž po sedmé, šero se přehupuje v tmu, ale mně se nechce spát. Rozumné by bylo najít v centru města hotel, ale („moc mě těší, já jsem Tomáš“) nakonec Leonida požádám, ať mě vyhodí na výpadovce voroněžským směrem. Je to obyčejná okreska, kde projede jedno auto za pár minut. Začalo pršet, spíš to je déšť se sněhem, a řidiči ze mě vidí nanejvýš obrysy. Než abych vestoje mrznul, šourám se kupředu, tak to na stopu dělávám vždycky, a po kilometru dojdu k malé benzince, za kterou už je skutečně tma.

Tam to tedy zapíchnu, ovšem děs. Občas se sice nějaké auto objeví, ale to se pak s plnou nádrží vrací zpátky do Orjolu. Přistupuju k variantě, kterou téměř nikdy nedělám, neboť se stydím oslovovat řidiče napřímo; nechci příliš tlačit, brát jim svobodu volby, jenomže venku nepřestává mrazivě pršet. Zalezu do obchůdku na benzince, kde jsou dvě tetky prodavačky a jeden postarší, obtloustlý strejda sekuriťák. Sortiment mají velmi omezený – jen samé sladkosti, které nejím, limonády, do kterých taky dávají dvakrát více cukru než u nás, a pivo, které pít nechci, protože mám zítra vydat článek a potřebuju čistou hlavu.

Objednám hnusné instantní kafe: „Můžu si tady na pultíku rozložit počítač?“ Pro mě za mě, říká strejda, a tak píšu, času mám spoustu. Když jednou za půl hodiny přijde nějaký řidič zaplatit benzin, přiskočím ke krosně, dám si ji na záda a začnu žadonit, ale bez úspěchu. Ani se nedivím, nemám formu. Z deště jsem splihlý, o půlnoci navíc už dost unavený, v usměvavého mladíka se změnit nedokážu. Článek je dopsaný i odeslaný, v sobě mám třetí takzvanou kávu, hlavu v kapuci opřenou o pult. Ne že bych spal, ale dřímám. Nic moc, upřímně řečeno.

Občasné zákazníky, což jsou teď sotva tři lidé za hodinu, už spolu se mnou přesvědčují taky tetky se strejcem: „My ho dobře známe,“ ukazují na mě a ani si moc nevymýšlejí, „je v klidu, nejedete směrem na Jelets?“ Ne, ne a ne. Když někdo přizná, že pokračuje na východ, tak hned dodá, že ale jen do první vesnice, kde není ubytovna, takže to mám o dost lepší tady na tom pultíku, s čímž se asi nedá nesouhlasit. Měl bych aspoň usnout, říkám si, protože jinak nebudu mít formu ani zítra, znám se. Jednou jsem letěl z Kamčatky na Aljašku a zdánlivě na tom vydělal – startovali jsme v sobotu v noci a o pět hodin později přistáli v tutéž sobotu brzy ráno.

Hned jsem začal vítězoslavně stopovat, protože pokud prvně v životě dostávám k dispozici čtyřicetihodinový den, byl by ho hřích nevyužít, ale byla to chyba. Zeslábl jsem, začal různě pokašlávat, ztratil zvědavost i náladu. Střední věk už pár hodin pravidelného spánku potřebuje…

O půl čtvrté ráno zastaví u pumpy náklaďák, v něm dva kluci: „Platíme, šup šup, přičtěte k tomu dva energeťáky,“ a tetky je nějakým zázrakem přesvědčí. „Vždyť se na něj, na chudáčka, podívejte.“ Je dost dobře možné, že se mě chtěly jen zbavit – benzinku jsem okupoval přesně osm hodin. Chlapci příliš vřele nevypadají, spíš si jen vzdychnou: „Tak teda pojď.“ Já podám strejcovi ruku, tetkám pošlu unavené vzdušné polibky a nastoupím do kamazu.

„Kam to bude?“

„Co nejdál.“

„No my jedeme do Voroněže, tak jako každý den, ve čtyři ráno tam a kolem šesté večer býváme zpátky v Orjolu.“

„Geniální,“ proberou se ve mně emoce, „ve Voroněž jsem ani nedoufal, kolik to je?“

„Tři sta pade.“

Není pochyb – nakonec se ta benzinková pakárna vyplatí. Slušní lidé ještě spí, po prázdné silnici jedeme konstantní devadesátkou, to za mého mládí nebývalo, svět strašně zrychluje. Zbytečné lampy svítí do kaluží, v kamionu je až příliš horko, to máš furt něco. Řidič Andrej nabízí kornout s dýňovými semínky, což cením, ale klíží se mi oči…Tohle mimochodem taky nenávidím – stopaře usínající v autě, pokud takoví tedy jsou. Stopař platí za dobrotu tím, že je řidiče připravený bavit, tak zní pradávná férová dohoda. Za pět minut jsem v limbu a proberu se až dopoledne v obrovské Voroněži.

Tomáš Poláček (1977) novinář,  od páté třídy na základní škole vydával se spolužákem Michalem Trunečkou časopis Calypso, pro nějž tito dva pokrevní bratři (Trunečkovi jsou známá novinářská rodina, ačkoli konkrétně Michal dal v dospělosti přednost právu) napsali rozhovory mimo jiné s Jaroslavem Foglarem a kardinálem Františkem Tomáškem. Od září roku 2000 pracoval v MF DNES, kde se brzy vyhranil jako autor velkých rozhovorů a reportáží. Zajímavostí je, že pět procent jeho respondentů do půl roku od vydání článku zemřelo, a u reportáží že si Tomáš většinou našel téma, při němž se nedalo vyhnout konzumaci alkoholu. I tak se v MF DNES udržel do léta 2014, kdy se rozhodl následovat své největší novinářské oblíbence do měsíčníku Reportér. V něm by si rád splnil sen - cestu autostopem kolem světa.