Vánoce - soucit nečekaně vítězí nad lhostejností, prázdnotou a smrtí

Král

Mezitím se v Jasině rozkřiklo, že v horách se stal nějaký veliký zázrak. Prý se tam narodil král! Maďaři, Rusíni, Němci, Slováci a Češi, jakož i vůbec všichni národové, co ve vsi bydleli, na sebe rychle hodili jen tak nalehko, co jim zrovna padlo do ruky a místo do kostela pospíchali do hor, ten ponocný v kožichu taky. K lidem se nějak sami od sebe přidali psi, ovečky, krávy, koně, kočky, myši a samozřejmě i blechy v jejich kožiších. Nahoře vesničané spatřili medvěda, opelichanou opici, kolovrátkáře se svatozáří nad hlavou, děvče s novorozeňátkem, kočovníky a taky ty tři holky s červeným deštníkem. Celá obec padla na kolena a počala se modlit, každý svým vlastním jazykem. Pánbůh jim rozuměl každé slovo. Určitě!

Sám

Jediný, kdo se na děťátko nepřišel ani podívat, byl ten lakomý tlusťoch. Seděl pořád doma a cpal se dobrotami. No, a už mu to tak zůstalo. Když někdo zaťukal na jeho dveře, jednoduše neotevřel. Nejdříve upekl a snědl všechny slepice. Potom ovce a prase. Nakonec spořádal i krávu! Byl tak tlustý, že už nedokázal projít dveřmi, ani tam, ani zpátky. Nikdo ho nenavštěvoval, nakonec jej opustila i ta maličká blecha. Jestli ještě neumřel, dodnes sedí ve své chalupě. Sám a sám!

Tři králové

Přištrachali se i ti dva četníci. Vedli do vězení toho kočovníka, co si chtěl ohřát prsty ve slepičím peří. Kočovník, protože byl černej, musel jít vzadu. „Pročpak tady máte tu zlatou hvězdu s ocasem? Kde jste vzali toho medvěda? Kdo se to támhle schovává pod tím červeným deštníkem?“ začal přísně vyšetřovat ten starší četník. „Nemluv tak nahlas! Támhle je jezulátko, copak nevidíš, že spí?“ pošeptal mu do ucha mladší četník. Tak i ti dva četníci, jejichž srdce již dávno okorala ve službách zákona, teď pochopili, že se stal zázrak. Klekli si k ostatním vesničanům do sněhu. Ten starší četník daroval Giuseppemu pytlík tabáku, mladší četník zase věnoval Mirjam tu slepici, přestože mu, přísně vzato, ze zákona vlastně vůbec nepatřila. „Bude vám snášet vajíčka, mladá paní!“ řekl dobrácky. Puzeni nepotlačitelnou potřebou konat dobro sejmuli policejní klepeta z rukou tomu kočovníkovi, co pořád ještě trošičku vypadal jako anděl, jenomže černej. Poněvadž ten kočovník neměl vůbec nic, co by mohl darovat, chopil se aspoň houslí. Hrál tak strašně pěkně, že kdyby byl nepřestal, poslouchali by ho tam všichni ještě dnes. Na dovršení té slávy ještě zatroubil ponocný, mocný hlas dutého rohu vznášel se nad horami jako slavnostní poselství: narodilo se děťátko!