Naše Angola skončila, v Portugalsku jsme cizinci

Ukázka:

Jenže v Portugalsku mají třešně. Jsou veliké a lesklé, holky si je věší na uši jako náušnice. Tak pěkné holky můžou být jen tam. Ty zdejší ani neví, jak třešně vypadají, prý jako pitangy. A i kdyby, nikdy jsem neviděl, že by se tu na sebe holky s pitangovými náušnicemi smály, jako se na fotkách smějí ty portugalské.Máma pobízí tátu, aby si přidal pečeni. Jinak se to zkazí, říká, v tomhle vedru nic nevydrží, stačí pár hodin a maso začne zelenat, a když ho dám do ledničky, je suché jak podešev. Máma se tváří, jako kdybychom večer vůbec neletěli do Portugalska a mohli jsme zbytky masa v housce dojídat zítra ve škole o velké přestávce. Dej mi pokoj, ženská. Táta odstrčí pekáč a překotí přitom ošatku s chlebem. Máma ji vrátí nazpět a krajíce na ni skládá se stejnou pečlivostí, s jakou si ráno rovná prášky, než je zapije.

Dokud tohle nezačalo, táta takový nebýval. Mám na mysli to střílení, co sem doléhá ze čtvrti nad námi. A taky naše čtyři sbalené kufry stojící v obýváku.Sedíme v tak obřadném tichu, že se hučení větráku zdá neobvykle hlasité. Máma si bere pekáč s masem a nandává si stejně ostýchavými pohyby, jako když jsme měli návštěvu. Když ho dává zpátky na stůl, ruka se jí zastaví na ubruse s vyšitými jiřinami. Teď už nás nemá kdo navštívit, ale nikdo k nám moc nechodil, ani než tohle začalo. Sestra řekne, pořád se mi vybavuje, jak ten keramický kohout, co stojí na kuchyňské lince z mramoru, jednou spadl na zem a urazil si hřebínek.

Zastavujeme se u nedůležitých maličkostí, protože už jsme začali zapomínat. A to jsme ještě ani neopustili dům. Letadlo nám letí chvilku před půlnocí, ale musíme vyrazit o něco dřív. Na letiště nás odveze strejda Zé. Táta za námi přijede později. Hned potom, co utratí Pirátku a podpálí barák i náklaďáky. Nevěřím, že by táta mohl Pirátku zabít. A nevěřím ani tomu, že by zapálil náš dům a náklaďáky. Asi to říká jen proto, abychom si nemysleli, že jim budeme pro smích. Když říkám jim, tak myslím černochům. Jenže táta už nakoupil barely s benzínem a má je schované v dílně. Třeba je to vážně pravda, možná by táta dokázal Pirátku utratit a všechno spálit. Pirátka by mohla zůstat u strejdy Zé, ten neodjíždí, chce totiž černochům pomoct budovat národ. Vždycky když začne strejda Zé vykládat o velkolepém národě, který povstane vůlí pět set let utlačovaného lidu, tátu to rozesměje. Ale ani kdyby strejda Zé slíbil, že se o Pirátku postará, k ničemu by to nebylo, podle táty umí totiž jen jedno, a to dělat naší rodině ostudu. Možná má pravdu. I když jsme tady poslední den, jako kdyby se nic nezměnilo.

Obědváme u kuchyňského stolu, mámino jídlo jako obvykle za moc nestojí, je nám horko, a protože je zrovna období cacimbo, pot z nás jen lije. Jediný rozdíl je v tom, že víc mlčíme. Dřív jsme si povídali o tátově práci, o škole, o sousedech, o vysavači z časopisů, po kterém máma tolik toužila, o klimatizaci, co nám táta sliboval, o žehličce na vlasy Babyliss, která měla sestře narovnat kudrny, a o mém novém kole. Táta nám vždycky slíbil, že vše dostaneme napřesrok, a skoro nikdy to nesplnil. Věděli jsme to, ale tátovy sliby nám dělaly radost, asi nám 
stačilo představovat si, že se budeme mít líp. Než se začalo střílet, zítřky vypadaly vždycky růžovější. Teď už to tak není, a proto nemáme o čem mluvit. Ani nic neplánujeme. Táta už nepůjde do práce, ve škole se neučí a sousedi do jednoho odjeli. Nebudeme mít klimatizaci ani vysavač ani Babyliss ani nové kolo. A nejspíš ani dům. 

Většinu času jsme zticha. O odjezdu do Portugalska se mluví ještě hůř než o mámině nemoci. O té se taky nikdy nebavíme. Zmíníme se nanejvýš o taštičce s prášky v kuchyni na lince. Když někdo z nás něco poblíž dělá, připomeneme mu, bacha na prášky. Se střelbou je to zrovna tak. Když jde někdo z nás k oknu, řekneme, bacha, střílí se. Ale vzápětí se odmlčíme. Mámina nemoc a tahle válka, kvůli které musíme do Portugalska, jsou si podobné v tom, jaké kolem sebe šíří ticho.

Táta si zapaluje další cigaretu a přitom se rozkašle. Má nažloutlé zuby a celý barák smrdí tabákem, i když není doma. Vždycky jsem ho viděl kouřit ácéčka. Když se Gegé vrátil z prázdnin v Portugalsku, říkal, že se tam ácéčka vůbec neprodávají. Jestli je to pravda, tak nevím, co si táta počne. Jsem si jistý, že tohle je to poslední, s čím si teď dělá hlavu, a ani nevím, proč jsem o tom začal přemýšlet, proč ztrácím čas nesmysly, když bych měl řešit tolik důležitějších věcí. Ale myšlenkám poručit nedokážu. Možná že nejsem o moc méně popletený než máma, která 
se ztratí v každém rozhovoru. Máma občas prosí tátu, ať tolik nekouří, ale táta ji nebere vážně, protože ví, že na to stejně po chvilce zapomene, tak jako zapomíná skoro na všechno. Tahle mámina zapomnětlivost rozčilovala naše sousedky: a nebýt paní Glória, jaká je, musely bychom jí ledacos mít za zlé. Ale máma už jiná, než jaká je, nebude, a sousedky jí nemohly vyčítat všechno, co si zamanuly, i když si to někdy přály. Jenže nešlo jenom o její špatnou paměť. Sousedky byly přesvědčené, že se o nás se sestrou máma neumí postarat, a když nás viděly, jak 
si hrajeme v loužích nebo běháme za autem rozstřikujícím prášek na komáry, říkaly, chudáci děti, rostou jak dříví v lese. Černoši za autem běhali s pusou dokořán, aby se té mlhy nadýchali a neměli malárii, ale běloši ne, sousedky věděly, že ten kouř škodí zdraví a svým dětem to zakazovaly, tak jako jim zakazovaly cachtat se v loužích, protože v nich žily hlístice. Paní Glórie, černoši jsou jinak stavění a v tomhle pekle jim už nemůže uškodit nic, ale na naše děti musíme dávat pozor, upozorňovaly sousedky.

Za to, že je máma taková, může tahle země. Máma měla vždycky země dvě, tuhle, kvůli které onemocněla, a Portugalsko, kde je všechno jinačí a kde i máma bývala jiná. Táta o Portugalsku nikdy nemluví, nemá dvě země jako máma. Člověk patří tam, kde se uživí, jinak je to nevděčník, takhle táta odpovídal, když se ho někdo zeptal, jestli se mu nestýská po Portugalsku. Chlap se musí držet práce, jako se vůz drží volů. A umět být vděčný. Táta vychodil jen dvě třídy, ale všechno se naučil ve škole života, ta totiž podle něj naučí nejvíc. Když se rozpovídal o škole života, Lee a Gegé si z něho utahovali a já jsem se musel hodně snažit, abych se za něj nestyděl. Asi už to máme v krvi, že rodiče dělají a říkají věci, za které se jejich 
děti stydí. Anebo máme v krvi, že se děti stydí za rodiče.

Všichni už jsou pryč. Kamarádi, sousedé, učitelé, majitelé obchodů, automechanik, holič, farář, všichni do jednoho. Už bychom tu neměli být ani my. Sestra tátovi vyčítá, že je mu ukradené, jestli se nám něco stane, a že kdyby záleželo na mámě, už bychom odjeli dávno, ještě před panem Manuelem. Nevěřím, že bychom tátovi byli ukradení, i když nerozumím tomu, proč jsme ještě neodjeli, když se nám každou chvíli může přihodit něco hrozného. Portugalští vojáci už tady skoro nehlídkují a těch pár, co tu a tam vidíme, má dlouhé vlasy, uniformy oblečené halabala, košile rozepnuté a tkaničky rozvázané. V džípech berou zatáčky smykem a popíjejí pivo, jako by měli opušťák. Pro tátu jsou portugalští vojáci prachsprostí zrádci, kdežto pro strejdu Zé jsou to antifašisti a bojovníci proti kolonialismu. Když u toho máma ani sestra nejsou, táta strejdovi Zé říkává, kdyby radši přestali bojovat proti fašismu a kolonialismu a vyhlásili boj kurvám, pivu a marjáně, a pak se do sebe ti dva zase pustí.Nechápu, jak může strejda Zé po tom, co se mu stalo, portugalské vojáky ještě hájit. Možná si to pamatuje úplně jinak, lidské hlavy si události upraví raz dva, a to i když nejsou zrovna popletené jako ta mámina. V mojí hlavě už dnes po ránu dnešek přestal být dneškem.

Máma vařila rýžovou kaši a dnešní den se zničehonic proměnil v obyčejnou neděli z dřívějška, úplně jako z doby, kdy se ještě nestřílelo. Na sporáku voněla rýže, žaluzie v kuchyni byly povytažené, slunce se odráželo na zelených kachličkách, mouchy bzučely a narážely na jemnou síť v okně, Pirátka vrtěla ocasem v očekávání, že dostane olízat poklici od hrnce, všechno vypadalo jako obyčejné nedělní ráno. Sestra si myslí, že dávat Pirátce olizovat poklice je prasárna, fuj to je hnus. Stejně se ošklíbá, když mám špinavé ruce od oleje na kolo, ale zato jí ani trochu nevadí kaše z avokáda a olivového oleje, kterou si matlá na vlasy, aby je neměla kudrnaté, s tou odpornou zelenou hmotou na hlavě vypadá jako Marťanka. Zajímalo by mě, jestli se mi někdy holky podaří pochopit.

Máma nandala rýžovou kaši do růžových skleněných misek a chtěla na ně skořicí vysypat počáteční písmena našich jmen, jenže se jí třásla ruka. Postěžovala si na prášky a zkusila to znovu, palec s ukazováčkem rozséval skořici v okolí nepovedených písmen, ani v tomhle nic nebylo jinak, v neděli ráno jsme si po návratu z pláže pokaždé dali sprchu pod hadicí u nádrže a doma nás čekala špatně vysypaná počáteční písmena našich jmen. Pirátka tlapkala ve vodě, která stékala na záhony, ručníky z pláže byly rozvěšené na čerimoje, máma na nás křičela 
z kuchyně, pozor na moje záhonky, víte, že sůl ničí růže. 

Máma nemá ráda slunce ani sůl. Má ráda růže. Růže na máminých záhoncích hrají všemi barvami, nikdy je nestříhá, nemohla bych ušmiknout ani jednu, sousedkám bylo fuk, co máma říká, ale přitakaly, ta paní Glória si navymýšlí, co je špatného na tom ustřihnout pár růží, vypadají ve váze tak hezky. Ať mi sůl nezničí růže, prosila máma, ale i když jsme všechno umyli, jak nejlíp to šlo, stejně se v záhoncích pokaždé třpytily maličké krystalky. Sůl nakonec pokaždé nějaké růže zahubila. Máma slízla skořici z prstů, jako by to byla kdovíjaká lahůdka, a šla do šicího pokoje vytáhnout z kufru s výbavou ubrus na stůl. Ráno plynulo stejně jako každou neděli. Natolik stejně, že jsem dostal chuť zajít na dvorek a potají si tam zakouřit. Určitě bylo všechno jako vždycky a na ostatních dvorcích sousedi grilovali maso a potírali ho zelným listem namočeným v olivovém oleji, jejich děti se houpaly na pneumatikách zavěšených na stromech a cucaly při tom nanuky, které si samy vyrobily. 

V tom se ale máma vrátila s ubrusem s jiřinami a znovu se rozplakala, už nikdy neuvidím svoji výbavu, ani tenhle ubrus ne. A dnešní ráno se znovu proměnilo v poslední ráno, co tu strávíme, dvorky zely prázdnotou, v grilech stála stará dešťová voda, pneumatiky na stromech se podobaly očím strnulým ve vzduchu a jako by se nás na něco tázaly. Naše poslední ráno. Je tak tiché, i když se střílí. Ticho našeho odjezdu nemůže narušit ani střelba, zítra už tady nebudeme. Přestože si rádi nalháváme, že se brzo vrátíme, víme, že tady už nikdy žít nebudeme. Angola skončila. Naše Angola skončila