Z Caracasu uprchly miliony Venezuelanů, kteří ponechali psy ve městě jejich osudu

Ukázka:

Toho dne, kdy jeho manželka odešla ze země, se Odysseus Kan rozhodl koupit si psa.

Když se na to všechno podíval nekompromisně a z nadhledu, jak to umožňuje končící manželství, dávalo to smysl. Před svatbou ji upozornil, že nechce mít děti. Paulina odpověděla, že má alergii na psy.

Martín, jeho tchán, mu krátce po líbánkách při jejich prvním rozhovoru prozradil, že jeho dcera není alergická ani na psy, ani na prach, zkrátka na nic.

„Možná tak na radost jako její matka, ať odpočívá v pokoji.“

Martín pronesl tato slova a bouřlivě se rozchechtal. On se také pokusil o smích, ale starého pána se zmocnil takový záchvat kašle, až si Odysseus myslel, že umírá.

„Pravda je, že bez psů se žít dá, ale není to nutné,“ pronesl, když popadl dech.

Od toho dne Odysseus věděl, že jeho manželství je odsouzené ke ztroskotání. Když teď na internetu hledal informace o útulcích, kde by nabízeli psy k adopci, došlo mu, že Martín měl pravdu. Měl pravdu od samého začátku.

Jeho tchán byl „zatraceně krásnej“ chlap. Takhle ho popisoval ve svých pomyslných rozhovorech s kamarády. Když se poslední z nich přestěhoval s rodinou do Buenos Aires, Odysseus odešel z jejich společné whatsappové skupiny.

Takhle odcházíme my, kteří tu zůstáváme, pomyslel si.

Jeho tchán mu svou krásou připomínal Alaina Delona. Odysseovi se zdálo, že si je Martín této podobnosti nejen vědomý, ale že ji dokonce nenápadně zdůrazňuje. V dětství byl opuštěn, nenáviděl děti a ženy, choval idylické vzpomínky na dobu, kdy sloužil v armádě, na zahradě domu měl psí hřbitov, a byl závislý na samotě, která s blížícím se koncem života sílila. Nesl si v sobě něco ze všech podstatných i nepříliš známých rysů Delonova života.

Tu podobnost si uvědomil, když spolu jednoho dne sledovali dokument k padesátému výročí Viscontiho Geparda. Rozhovor s Delonem probíhal ve čtvrti Palermo, kde stojí Palác Gangi, právě ten, kde se natáčela slavná taneční scéna z Geparda.

„Ještě nikdy nebylo na jednom místě tolik krásy: Alain Delon, Claudia Cardinale a Burt Lancaster,“ prohlásil Martín a vypočítával obsazení na prstech, jako by vyjmenovával sestavu SCC Neapol z roku 1987.

Odysseus si pomyslel, že v životě jeho tchána, v přepychovém sále minulosti, patrně přebývá jeho Claudia Cardinale.

Když se ho na to zeptal, Martín si odfrkl.

„To jsou ale pitomé otázky, Odyssee. Jasně že mám svou Claudii Cardinale. A vím, že ty ji máš také. Ale dokonce i muž, který nikdy žádnou svou Claudii Cardinale neměl, se může pořád na Claudii Cardinale podívat,“ pronesl s prstem namířeným na televizní obrazovku. „Rozumíš?“

Odysseus přisvědčil, ale nebyl si jist, zda rozuměl správně.

Nevěděl, proč jeho tchán se svými dětmi přestal mluvit. Paulině to také nebylo úplně zřejmé a třebaže tvrdila, že už se přes to přenesla, stále v sobě nosila palčivou zášť. Odysseus trval na tom, že se s ním chce setkat. Neseznámit se se svým tchánem by mu připadalo skandální. Ona se té záležitosti vyhýbala, až to nakonec nevydržela a jednoho dne ho dovezla k domu hned vedle parku Los Chorros, na konci strmé slepé ulice. V tomhle parku na severovýchodě Caracasu, jednom z nejstarších ve městě, proslaveném svými vodopády a jezírky, byl Odysseus předtím jen jednou. Khanovi ho tam vzali na piknik a na oslavu čerstvé zprávy, že paní čeká děťátko. „Budeš mít bratříčka,“ oznámili mu s nuceným úsměvem. Odysseus si vzpomíná na ticho, v jakém ten dětský výlet proběhl, přerušované pouze dopadající vodou.

„Odkud přitéká?“ chtěl vědět Odysseus a ukázal na jeden z vodopádů.

„Ta voda?“ zeptal se pan Khan.

„Ano.“

„Z parku Ávila. Tam seshora,“ odpověděl.

Odysseus si prohlížel ohromnou zelenou masu, na niž ruka pana Khana ukazovala. To hornaté pásmo, jež chrání město a obrací se k němu zády jako spící obr.

„Tohle není Ávila?“ zeptal se.

„Ne, Odyssee. Tohle je park Los Chorros. Ávila je tam vzadu. Ale když půjdeš proti proudu, dostaneš se až k horám.“

Tehdy při první návštěvě Paula zaparkovala před cihlovou fasádou s černou bránou a upozornila ho:

„Ať tě ani nenapadne o tom začít.“

„O čem?“

„No proč spolu nemluvíme a tak vůbec. Seřval by tě a vyrazil z domu. Vlastně to možná udělá tak jako tak.“

Když odjela a Odysseus zůstal stát sám před domovním zvonkem, cítil se jako Chris O’Donnell chystající se vstoupit do Al Pacinovy chaty ve snímku Vůně ženy. Na rozdíl od filmové postavy neodsoudila Martína k samotě slepota, nýbrž rozedma plic.

„Čtvrtý stupeň. Jsem v háji,“ oznámil mu tchán jakoby na pozdrav.

Martín trávil čas sledováním filmů a četbou. Jeho jediné důchodové radosti byly péče o zahradu a venčení psů. Každý den s panem Segoviou, svým řidičem a pravou rukou, venčili Michaela, Sonnyho a Freda. Dva němečtí ovčáci a jeden pouliční pes, podle jeho slov „fascinující na pohled“. Vozili je v dodávce do parku, který se nacházel ještě před nájezdem na magistrálu Cota Mil, a tam je vypouštěli. Martín občas vystoupil s nimi. Jindy je raději pozoroval ze sedadla dodávky, díval se, jak pobíhají sem a tam, jak poskakují, štěkají, vrčí a koušou se a připomínali mu bláznivý dostihový závod. Martín se vždycky vracel spokojený, jako by vyhrál či prohrál sázku, kterou uzavřel sám se sebou.

Tehdy odpoledne trval jejich první rozhovor asi šest hodin. Když pro něj Paulina přijela, už byla tma, a ona tomu nemohla uvěřit. Chtěla po něm, aby jí vyprávěl, jak se jejímu otci daří, o čem spolu mluvili, jak se to všechno seběhlo.

Odysseus se jí to pokoušel shrnout, ale neměl v tom úplně jasno. Věděl pouze, že to bylo báječné odpoledne.

„Mimochodem, tvůj táta je vážně krasavec,“ zkonstatoval Odysseus. „Už chápu, odkud máš ty svoje oči.“

Výraz její tváře na okamžik zjemněl a Odysseus spatřil malou Paulinu, jak se vrací jako utonulá z hlubin své tváře, ale za okamžik se zase noří zpátky.

„Myslím, že s tím souvisí to, že jsem také sirotek,“ pronesl Odysseus téměř jako omluvu.

„Mluvili jste o tom?“

„Ne.“

„To snad sirotci rozpoznají jeden druhého?“

Odysseus se na pár vteřin zamyslel a pak odpověděl:

„Ano. Myslím, že ano.“

Zbytek cesty jeli mlčky. Když už přicházeli do bytu, Paulina mu řekla:

„Promiň mi to.“

„Nic se neděje,“ odpověděl Odysseus.

„Vážně, děkuju, žes za ním zašel.“

„Byla to radost. Dohodli jsme se, že příští týden přijdu zas.“

„Dobře.“

„Ale jestli ti to vadí, nepojedu.“

„Proč by mi to mělo vadit? Jen jdi.“

A takhle se Odysseus Kan spřátelil se svým tchánem, mužem tak krásným, že se podobal Alainu Delonovi.

.................

přeložil Vít Kazmar