Anne Carson - vítejte v češtině!

Řekla jste, že starověcí lidé nemusí mít nutně velký význam pro náš dnešní svět. A musím říct, že mě to překvapilo, protože se zdá, že se jich často dovoláváme.

Nemyslela jsem to takhle, myslela jsem to naopak. Naším úkolem je podívat se spíš, co doopravdy dělali. John Cage říká: „Nikdo si neudělá představu, jakmile začne skutečně naslouchat,“ a myslím si, že to je důležité při studiu minulosti, naslouchat starověkým autorům, spíš než jim dávat do úst naše vlastní představy.

....................

Neohromilo mne ani tak to, s jakou lehkostí a vtipem kombinuje poezii, prózu, překlad starověkých textů, esejistiku a vlastně cokoliv dalšího, ale že bezprostředností promluvy skutečně dokáže tato „prostředí“ žánrů zrušit. Nemizí přitom jen hranice mezi nimi, ale také nároky na porozumění velmi intelektuálně nabitému textu, dotýkajícímu se značné části kulturního dědictví lidstva — od antiky přes védy, světové války, literaturu a drama až po pop kulturu. Aby Carson člověk rozuměl, není podstatné být v tomto všem vzdělán, ale jen pochopit konkrétní situaci.

Tomáš Gabriel, překladatel pro H7O

Ukázka:

IX. PROSTOR A ČAS

Tváří v tvář jiné lidské bytosti nabývají naše vlastní způsoby jasnějších kontur.

— — — —

Geryon byl ohromen sám sebou. Vídal teď Hérakla skoro každý den.
Okamžik přírody
který se mezi nimi vytvořil, vysál každou kapku ze zdí jeho života
nechávaje za sebou jen přízraky
šustící jako stará mapa. Neměl už nikomu co říct. Cítil se volný a zářný.
Hořel v přítomnosti své matky.
Už tě skoro ani neznám, říkala, když se opírala o dveře jeho pokoje.
Kolem večeře náhle zapršelo,
západ slunce teď plašil kapky na okně. Zatuchlý mír dávných ukládání k spánku
plnil místnost. Láska mě
nedělá vlídným ani laskavým, pomyslel si Geryon, když se na sebe s matkou dívali
z protilehlých břehů světla.
Plnil si kapsy penězi, klíči, filmy. Oklepala si cigaretu
na hřbet ruky.
Dala jsem ti odpoledne do horního šuplíku nějaká čistá trička, řekla.
Její hlas nakreslil kruh
kolem všech let, která strávil v této místnosti. Geryon shlédl dolů.
Tohle je čisté, řekl
má takhle vypadat. Tričko bylo tu a tam roztržené.
BŮH MILUJE LOLU červeným písmem.
Ještě že nevidí, co je vzadu, pomyslel si, vklouzl do bundy a strčil
foťák do kapsy.
V kolik budeš doma? řekla. Ne moc pozdě, odpověděl.
Plnila jej čistá a neurvalá touha být pryč.
Poslyš Geryone dokážeš mi říct co se ti tak líbí na tom Héraklovi?
Dokážu ti to říct, přemýšlel Geryon.
Tisíce věcí, které říct neuměl, mu letěly hlavou. Héraklés toho ví hodně
o umění. Dobře se nám spolu diskutuje.
Nedívala se na něj, ale za něj, když zakládala nezapálenou cigaretu
do přední kapsy na košili.
„Jak vypadá vzdálenost?“ je jednoduchá přímá otázka. Rozprostírá se od bezrozměrna
uvnitř, až k samému okraji
toho, co je možné milovat. Závisí na světle. Mám ti ji zapálit? zeptal se
a z džínů vytáhnul
platíčko sirek a vykročil k ní. Ne díky drahoušku. Odvracela se.
Vážně bych s tím měla skončit.

XXVII. MITWELT

Není člověka bez světa.

— — — —

Rudý netvor seděl u rohového stolu Café Mitwelt a zapisoval si úryvky z Heideggera
na pohlednici, kterou si koupil.

Sie sind das was betreiben
v Buenos Aires je spousta
Němců všichni jsou to
hráči fotbalu počasí
je výtečné kéž bys tu byl
GERYON

napsal bratrovi, nyní sportovnímu komentátorovi jednoho rádia ve vnitrozemí.
Za barem na druhém konci
poblíž lahví whisky Geryon sledoval, jak číšník přes dlaň mluví k druhému.
Usoudil, že jej
brzy vyhodí. Mohli z naklonění jeho těla, ze způsobu
jakým se hýbala jeho ruka poznat, že
píše německy, ne španělsky? Dost možná to bylo nelegální. Geryon poslední tři roky
studoval německou filosofii
na vysoké škole, to číšníci bezpochyby věděli také. Narovnal své horní
zádové svalstvo uvnitř
obřího kabátu, přitáhnul křídla a otočil další pohlednici.

Zum verloren Hören
v Buenos Aires je spousta
Němců všichni jsou
to psychoanalytici
počasí je výtečné kéž
byste tu byl
GERYON

napsal svému profesoru filosofie. Ale teď si všimnul jednoho z číšníků
jak k němu jde. Chladná sprška strachu
mu cákla do plic. Zašátral v sobě po španělských frázích.
Prosím nevolejte policii –
jak španělština zněla? nemohl si vybavit ani jediné slovo.
Německá nepravidelná slova
mu pochodovala myslí, zatímco číšník zastavil u jeho stolu
zářivě bílou utěrku
přehozenou na předloktí, a lehce se naklonil ke Geryonovi. Aufwarts abwarts
ruckwarts vorwarts auswarts einwarts
se v bláznivých kruzích rojily kolem sebe, zatímco Geryon pozoroval číšníka, jak hladce
vyprostil hrnek od kávy
zpod sutin pohledů pokrývajících stůl, urovnal si utěrku
a perfektní angličtinou se jej zeptal
Dá si pán další espresso? ale Geryon už se sbíral
na nohy s pohledy
v jedné ruce, mince mu padaly na ubrus a potom vyletěl ven.
Nebyl to strach ze zesměšnění
kterému Geryon žijící jako rudý okřídlený netvor přivykl již ve svých raných letech
ale ta prázdná opuštěnost jeho vlastní mysli
co jej uvrhnulo do zoufalství. Možná byl šílený. V sedmé třídě k této své obavě
vypracoval projekt na přírodopis.
Bylo to v tom roce, kdy se začal zajímat o hluk, který dělají barvy. Růže po něm šly
s rykem přes zahradu.
V noci ležel na posteli a poslouchal, jak stříbrné světlo hvězd naráží
do okenních tabulek. Většina
těch, kterých se dotazoval pro svůj projekt, musela uznat, že neslyší
křik růží
upalovaných zaživa v poledním slunci. Jako koně, snažil se Geryon napovědět
jako koně ve válce. Ne, kroutili hlavami.
Proč se říká, že má tráva čepele? zeptal se jich. Není to kvůli řinčení?
Zírali na něj. Měl by ses ptát
růží, ne lidí, řekl mu učitel přírodopisu. Ten nápad se Geryonovi zalíbil.
Poslední stránkou jeho projektu
byla fotka matčina růžového keře pod kuchyňským oknem.
Čtyři z růží hořely.
Stály na stoncích vzpřímené a čisté, svíraly tmu jako věštci
a kvílely kolosální intimnosti
z hloubi svých propletených hrdel. Nevadilo to vaší matce? –
Signor! Něco pevného dopadlo
na jeho záda. Geryon se zastavil uprostřed chodníku
v Buenos Aires
mezi lidmi proudícími ze všech stran okolo jeho velkého kabátu. Lidmi, pomyslel si Geryon
pro které je život
úžasné dobrodružství. Vyrazil do tragikomedie davu.

překlad Tomáš Gabriel