Lze se v reji masek stát někým jiným?

Myšlenky především čtenáře a teprve poté prozaika Marka Technika uhánějí jak kanoisti v divokých peřejích Vltavy. Čím víc je něco vzdálené, tím víc to touží poznat. Proud jeho vědomí chvílemi splývá s řekou, aby v příští chvíli zaplavil břehy a rybáře nebo vytryskl jako gejzír. Hranice existují jen proto, aby se překonávaly. Kde jsou hranice pevného břehu a hranice vody? Kde hranice přírody a techniky? Hranice člověka a zvířete? Hranice života a literatury? Hranice rozumu a citu? Hranice dobra a zla? Jako lze čtením a psaním rozšířit vlastní osobnost, tak lze orlem rozšířit svá játra. Technik je melancholickým Prométheem transhumanismu, který dobře ví, že prsty, které lidstvu nesou oheň poznání, musejí být velmi dobře prokřupány!

Ivana Myšková v pozvánce ke svému reportážnímu podcastu Fascinace

Ukázka:

Sisi si vybaví martyrium focení, které zabralo prakticky celý den a kvůli němuž se nastydla, neboť v chladné vodě místního potoka musela setrvat nekonečně protahovanou dobu. Původní nápad byl, že se nechá ofelizovat a do vody se ponoří celá – s tím Sisi ovšem nesouhlasila, respektive si v takovém případě nebojácně řekla o mnohem větší částku, takže se nakonec ofelizovaly pouze její nohy. S výsledkem je nicméně spokojena. Kdo by to do toho nerudného fotografa s masivní horní zubovinou řekl, že se mu to tak pěkně vyvede. Sisi se na plakátě sama sobě líbí a je zpětně na svou výdrž profesionálky patřičně hrdá.

Ze vzpomínkového zasnění ji vytrhne odraz na skle – muž, který jí stojí za zády, si střídavě prohlíží plakát a její živou siluetu, jež se vynořuje v reflexivním kontrapunktu divadelní výlohy. Sisi napadne, zda muž za jejími zády poznal, že ta dívka na plakátě je ona, a i kdyby ne, zda se mu alespoň líbí. Srovnává je? Tedy ji skutečnou a ji coby model dramatické myšlenky? Nemůže dost dobře ztotožnit jejich tváře a porovnávat může jen na základě zbylých tělesných tvarů. Sisi má dnes na sobě střihově podobné šaty jako při focení, jenže jsou černé s bílým límečkem, takže vizuální efekt je docela jiný. Chvíli přemýšlí, zda se na muže, jehož obličej v odraze také vidí jen velmi nezřetelně, otočí a usměje. Pak si vzpomene, co všechno ještě dneska chtěla vyřídit, vzpomene si na svoji nepříjemnost a ztratí náladu na nevinný flirt. Navíc by se člověk neměl tak snadno poddávat. Vlastně kdo ví, zda si ji muž za jejími zády vůbec objektivizuje – možná ho jen zajímá program divadla.

Takže se raději sebere a jde si po svých. Na muže se ani nepodívá, protože zase tak zvědavá přece jen není. Objektivizace – takto vztahování vlastní touhy s oblibou sebeironicky pojmenovává Matouš. Přes obvyklou nadsázku svým slovníkem do věci vnáší nádech technických pojmů a funkčních, nebo spíš funkcionálních vztahů – v nichž si ostatně tolik libuje. Zastaví se, aby si v hlavě srovnala, v jakém sledu se vypořádá s úkoly na dnešní den – nakoupit něco k večeři, pak do drogérky, a především skočit do lékárny. Dobrá – drogérka je za rohem a po cestě si ve WoGo’s bistru koupí salát. Sisi si do uší zasune bezdrátové bílé špunty, které svým trnovitým zakončením zbytečně simulují výstupky pro drát – vlastně podobně, jako když se první automobily kdysi nedokázaly vzdát své směšné kočárovitosti, protože fantazie konstruktérů byla příliš zaslepená starými zvyky, vzpomene si na nedávnou návštěvu v technickém muzeu, kde byla právě s Matoušem a která představuje další čerstvý zážitek k napojení.

Pohladí dotykový displej, jako by kreslila na zamlžené sklo pivní čárku – v hlavě se rozezní melodie a Sisi se ponoří do svého náladového zvukového designu. Svět kolem ní hned vypadá veseleji. Nebo je spíš dynamičtější? Živější? To je jedno, hlavně že se jí líbí, pomyslí si a sladí krok do lážoplážově dreampopového tempa. Výřez obrazu se posouvá stejnou rychlostí, takže Oko pozorovatele vidí míhající se výlohy dva metry před ní i za ní a kráčející postava Sisi v centrální kompozici předvádí svůj charakteristicky vzpřímený, pružně ztepilý krok – ani příliš pod kontrolou, ani příliš uvolněný, spíš tak něco mezi –, profesionálně prohnutá šíje, pohled kamsi do ztracena, do vzrušeného nekonečna ulice. Její chodidlo v krajní poloze každého kroku při odrazu svírá s rovinou chodníku téměř kolmý úhel; pohupující se hříva vlasů kreslí na bokorys záběru drobné vlnky a v rytmické shodě nenuceně kmitající paže v pozorovateli bůhvíproč vykreslují představu letního pobřeží s pískem, lehátky a slunečníky. Dívka přitom rozhodně nejde po pláži; jedná se o frekventovanou ulici v centru města. Okna a dveře, průčelí výloh obchodů, kaváren a restaurací postupují v pozadí záběru jako zpomalená barevná políčka. Nebo jako nekonečný ubíhající pás kulisy, připevněný na obří divadelní točnu.

Normálně si poslední dobou pouští playlisty, které jí připravil Matouš. Dnes ale ne – dnes má náladu na hudbu, která je její – kterou zná dlouho, kterou už slyšela mnohokrát a kterou má prostě ráda. Mixy, které jí připravuje Matouš, jsou skvělé, řekla by. Vždycky v nich narazí na spoustu úžasných věcí, které nikdy neslyšela, a některé si pak zamiluje. Kdyby nepoznala Matouše, asi by si pouštěla stále dokola to, co si oblíbila, a spousta hudby by ji prostě minula. A to je přitom Matouš starší o deset let a ona by měla být ta, kdo je z nich dvou víc fresh.

Znamená to snad, že se Sisi o svět sama od sebe dost nezajímá? Tvrdit něco takového by bylo přehnané; koneckonců na to je příliš mladá – nepotřebuje se o svět neuroticky zajímat, protože svět se až příliš neuroticky zajímá o ni. I Matouš se o ni zajímá s marně potlačovanou palčivostí (jak jinak). Jenže Matouš je přece jen jiný než ostatní (jak jinak). Sisi se zastaví před zebrou, rozhlédne se, a protože blížící se automobil je ještě docela daleko, krosne vozovku na červenou přesně ve chvíli, kdy jí v uších spustí Don’t Stop od Annie. Není žádná velká rebelantka, ale občas v sobě najde určitý entuziasmus – drobný anarchistický spirit, jako by jí do hlavy vstoupilo nějaké její drsnější já.

Sisi napadne, jestli za to jednoduše nemůže hudba – dokáže se na její emoci naladit až příliš snadno, jako by s rytmickým pohybem vstoupila do nové role. Annie má ráda. Stejně jako jiné zpěvačky podobně zasněného ražení: FKA twigs, Cashmere Cat, Billie Eilish, ale i některé starší, které si pouštějí oba: ChrystaBell, Grimes, Lana del Rey, CocoRosie nebo Alison Goldfrapp. Ovšem co jsou ti dva spolu, považuje za nejoblíbenější to, co prostě Matouš nezná, či doposud neznal – má pak pocit, že je to víc její, a že je tedy při poslouchání víc sama sebou. Je starší o deset let, a i když se zdá, že toho ví tolik, jeho osobní libůstky a fascinace jsou do značné míry historické záležitosti natahované přítomností vlastního bytí a Sisina hudební současnost mu v mysli neulpívá zdaleka tolik jako Sisi samotná. Přinejmenším v tomto je Matouš stejný jako většina ostatních. Rozhodně ovšem dokáže ohromit, zvláště když má tu svou mírně namistrovanou náladu. 

..............