Dvanáct let natáčel devítihodinový dokument Šoa - Claude Lanzmann (1925 - 2018)

Ukázka:

Wendi von Neurathová, kterou jsem poznal přes Tourniera, mě jednou pozvala, abych s ní strávil víkend na jejím rodinném panství u Stuttgartu, asi třicet kilometrů od Tübingenu. Byla přívětivá, středně vysoká, trouchu baculatá, z celé její bytosti vyzařovala dobrá vůle, ztělesněná morálka. Jejím strýcem byl Konstantin von Neurath, kariérní diplomat ze staré aristokratické rodiny, velvyslanec, ministr zahraničí von Papenovy vlády, která otevřela Hitlerovi cestu k moci, poté ministr zahraničí samotného Hitlera až do roku 1938, a ještě později „protektor Čech a Moravy“, odvolaný za neefektivnost v roce 1941 – po něm úřad zastával sám Reinhard Heydrich, než ho zabili čeští parašutisté –, a nakonec byl jmenován velvyslancem v Ankaře. Byl jedním z obviněných v norimberském procesu. Odsoudili ho k patnácti letům vězení, z nichž si odseděl jen osm, protože byl propuštěn v roce 1954, tedy sedm let po mé návštěvě rodinného panství.

Wendina matka byla Konstantinovou sestrou a panství bylo něco úplně jiného než usedlost francouzského typu: to, čemu Němci říkají „Gut“, tedy doslova přeloženo „dobro“, zabíralo tisíce hektarů, kde ještě převládaly feudální vztahy, se stovkami venkovanů a venkovanek, farmářů nebo pachtýřů, kteří si před mým nevěřícím pohledem klekali před baronkou von 
Neurathovou, vysokou vyschlou ženou, jejímiž jistotami a zvyky, jak se zdálo, nemohly dějinné zmatky nikterak otřást. Říkal jsem si, že Německo není vůbec tak zničené, jak se tvrdí, že hluboká tkáň německé země zůstala netknutá. Alespoň Tübingen, sto dalších středních švábských měst a všudypřítomné nesčetné velké vesnice zůstaly. O desítky let později, když jsem brázdil Německo sem a tam, abych natočil Šoa, jsem zajel do Günzburgu, malého pěkného městečka, až karikaturního ve své dokonalé snaze o ideálnost, do léna továren patřících rodině 
Mengele a rodiště jejího potomka doktora Josefa Mengeleho, „Anděla smrti“ z Osvětimi. Desítky kilometrů před Günzburgem a okolo něj bylo na polích a loukách, na traktorech, kombajnech a dalších zemědělských strojích, na střechách a stěnách domů hrdě, velkými bílými písmeny vyvedeno jméno MENGELE, opakující se ad nauseam.

„Gut“ von Neurathových ležel ve Vaihingenu, přijel jsem tam v sobotu večer, spal jsem neklidným spánkem v panensky bílém pokoji, pod těžkou duchnou, ale do mé paměti se navždy vryl především velký nedělní oběd, který proběhl další den. Nejméně patnáct generálů a vysokých důstojníků wehrmachtu se usadilo kolem dlouhého masivního dřevěného stolu, byli zamlklí, jako němí, a skoro všichni na sobě měli vojenskou blůzu. Byli s rodinou spojeni příbuzensky nebo kastovní příslušností, byli čerstvě propuštěni z vězení nebo vězeňských táborů. Baronka, která mě chtěla poctít, mě posadila po své pravici a já jsem začal mluvit o své cestě do Itálie. Jeden spolustolovník vysoké hodnosti se zničehonic probral ze své apatie a s mocným řevem ze sebe vyrazil: „Ich hasse die Italiener“ (Nenávidím Italy), přičemž je jasně označil za jediné viníky prohry neporazitelné armády, a pak se znovu ponořil do mlčení.

Ten den odpoledne mě Wendi provedla po panství, a aniž jakákoliv hranice, cedule nebo znamení cokoliv naznačily, ocitli jsme se ve středu koncentračního tábora s dřevěnými 
dvoupatrovými pryčnami, řadami latrín, šibenicí, biči, pruhovaným oblečením, dřeváky, vše bylo ve stavu příšerného, nicméně ještě čitelného nepořádku. Byl to koncentrační tábor Stuttgart-Vaihingen, první, na který jsem narazil, historikům dnes dobře známý, který si, pokud jde o tvrdost a krutost životních podmínek vězňů, v ničem nezadal s těmi známějšími. Wendi brečela, tábor byl součástí Gutu von Neurathových a rodina o tom samozřejmě nemohla nevědět. Později jsem se dozvěděl, že se Wendi, tak jako řada Němců, kteří chtěli odčinit vinu svých otců, angažovala v organizaci Aktion Sühnezeichen (Akce smíření) založené za tímto účelem: o rok později, po založení státu Izrael, tam odjela a starala se o zachráněné Židy.

Někteří Němci zašli ve snaze o nápravu velmi daleko: potkal jsem v Izraeli syna z jiné šlechtické rodiny, Dietera von Schwarze, který odmítal kompromis a zdálo se mu, že pomáhat Židům nestačí. Bylo třeba stát se Židem: on a jeho žena se pustili do konverze podle té nejpřísnější židovské ortodoxie a plnili všechny možné i nemožné zkoušky požadované po těch, kdo si stáli na svém – aby je odradily, protože jak se ví, judaismus odmítá jakýkoliv proselytismus. Dieter a jeho žena vydrželi, úspěšně absolvovali konverzi, naučili se hebrejsky, usadili se v Jeruzalémě, zvolili si židovské příjmení, on nosil plnovous a ona, jako ortodoxní ženy, paruku, která má potlačit touhu. Dva z jejich synů se stali skvělými důstojníky Cahalu. Dnes Dieter a jeho žena zase žijí v Německu, kde se vrátili k původnímu jménu, jejich děti založily rodiny v Izraeli.

S Wendi jsme se znovu uviděli, než jsem odjel z Tübingenu do Berlína. Půjčila mi 100 marek, 100 marek po Währungsreform – měnové reformě, kterou požadovali Američané a Adenauer, aby z marky udělali silnou valutu. Slíbil jsem jí, že jí je vrátím, ale nikdy jsem to neudělal, na cestách životem jsem ztratil její stopu a pak jsem na to zapomněl. V roce 1986, po premiéře Šoa, jsem byl ve Washingtonu a dozvěděl jsem se, že je manželkou německého velvyslance: její dědictví a osud ji dohonily. Zavolal jsem jí, slyšela o filmu Šoa, který ten rok promítali na Berlínském festivalu, ale vypadalo to, že ji to houby zajímá. Sešli jsme se v soukromé rezidenci, přišla mi velmi spokojená se svým postavením, povrchně a zapáleně mi vyprávěla o každodenním životě velvyslanectví. Ráda by si se mnou dala večeři, ale měla příliš nabitý program a manžel ji měl každou chvíli vyzvednout, aby ji zavedl na bůhvíjakou recepci. Řekl jsem jí, že si dobře pamatuji, že vůči ní mám dluh, a že jsem měl vždycky v úmyslu ho splatit. Vážně pokývala hlavou, ale dluh mi neodpustila. „Vrátím to v dolarech,“ dodal jsem, „po tolika letech to bude chtít přepočítat.“ Příchod velvyslance – byl to také šlechtic nejčistší krve, měl ohromující tvář rozbitou v bitvě v Kurském oblouku, ocelově modré oko v rozčtvrceném obličeji a byl stejně vysoký a hubený jako Wendina matka – naši schůzku ukončil. Svůj dluh jsem stále nesplatil.

.................

překlad Jan Machonin