Desetiletá papežka, půltucet ďábelských špinavců a alternativní Evropa

Ukázka:

Jak to chodí

Alex skočila z okna na střechu kočáru, převalila se hladce jako po másle a narovnala se raz dva, ale mnohem snazší skok ze střechy na zem zkazila, zvrtla si kotník, zapotácela se, narazila obličejem do trusem ulepeného boku osla a natáhla se jak dlouhá, tak široká do škarpy.

Osla to dost naštvalo a jeho majitele ještě víc. Alex si kvůli kvílení kolemjdoucích kajícníků nebyla jistá, co přesně na ni řve, ale nic lichotivého to nebylo.

„Vyliž si!“ zaječela na něj. Z vozu na ni civěl mnich s ústy od krve a výrazem upocené paniky turisty ve Svatém městě, a tak křikla: „A ty si vyliž taky! Vyližte si navzájem,“ dodala vlažně, zatímco se belhala pryč.

Kletby jsou koneckonců zdarma.

Když se prodavač nedíval, uzmula z pultu modlicí šátek – podle jejích zásad to nebyla krádež, jen dobrý postřeh – omotala si ho kolem hlavy, vklouzla mezi kajícníky a začala vyluzovat co nejvěrohodnější žalostné kvílení. Nebylo to tak těžké vzhledem k bolesti pulzující v její noze a ostnu nebezpečí v zádech. Pozvedla ruce ke klikatému pruhu modři mezi střechami a ústy naznačila krátkou modlitbičku za vysvobození. Pro jednou ji myslela skoro vážně.

Tak to chodí. Večer zahajte nějakou zábavou, ráno zakončete prosbou o odpuštění.

Bože, že se ale cítila mizerně. Žaludek měla na vodě, v ústech jako v polepšovně a signály potíží přicházely i z toho konce, co měla zadek. Možná za to mohlo špatné maso minulý večer nebo špatné vyhlídky dnešního rána. Možná prachy, o které přišla, nebo ty, které dlužila. A taky možná ten kousek oslího trusu na rtech. Nesvatý puch poutníků – kteří měli na své dlouhé pouti do Svatého města zakázáno se mýt – taky moc nepomáhal. Přetáhla si cípek modlitebního šátku přes ústa a pokradmu se ohlédla skrze les rukou zvednutých k nebi—

„Tamhle je!“

Ať se snažila sebevíc, nikdy nedokázala úplně zapadnout. Prosmýkla se kolem poutníka s páskou přes oči, strčila do dalšího sunoucího se po strupovitých kolenou a rozběhla se ulicí tak rychle, jak jí to pochroumaný kotník dovoloval, což nebylo ani zdaleka tolik, kolik by se jí líbilo. Přes povyk kohosi nabízejícího chvalozpěvy po měďáku slyšela chaos za sebou. Rvačka, při troše štěstí, kajícníci se dokázali pěkně rozparádit, když jste se postavili mezi ně a milost Všemohoucí.

Zahnula za roh na rybí trh ve stínu Bledých sester. Stovka stánků, tisíc zákazníků, hluk nerudného obchodování, slaný pach moře z ranních úlovků lesknoucích se v kalném zimním slunečním světle.

Zahlédla mihnutí pohybu a přepnula na reflex. Čísi ruka jí vytrhla chomáč vlasů, jak zajela pod vůz, vzápětí ji skoro utloukla hrabající kopyta, načež se překulila a prosmýkla se komusi mezi nohama do studené břečky vnitřností, kostí a slizu pod stánky.

„Mám tě!“

Kolem kotníku se jí sevřela ruka a její prsty vyryly do břečky z rybího odpadu klikaté cestičky, jak ji táhla na světlo. Byl to jeden z Bostrových hrdlořezů, ten, který vypadal s tím svým třícípým kloboukem jako zkrachovalý pirát. Jak se zvedala, ohnala se po něm pěstí a ta mu přistála na tváři s ošklivým křupnutím, které, jak se obávala, nevydal jeho obličej, ale její ruka. Popadl ji za zápěstí a strhl stranou. Plivla mu do oka, a když ucukl, kopla ho mezi nohy, až se zapotácel. Volnou rukou šátrala kolem sebe. Mohli ji srazit na kolena, ale nikdy na kolenou nezůstane. Její prsty cosi sevřely a s výkřikem se tím rozmáchla. Těžká pánev. Praštila jí piráta do obličeje se zvukem podobným vyzvánění ke klekání, ten pitomý klobouk mu odletěl z hlavy a on se natáhl jak dlouhý, tak široký, zatímco zákazníci spěšně couvali před žhavým olejem vystříklým do vzduchu.

Alex se otočila, rozcuchaný chumáč vlasů ji pleskl přes oči. Zírající obličeje, prsty ukazující na ni, postavy prodírající se k ní davem. Vyskočila na nejbližší pult, až se deska prohnula na trnožích, rozkopla při tom poklady moře. Ryby se mrskaly, krabi křupali a kupci ji zasypávali kletbami. Skočila na další stánek, uklouzla na velkém pstruhovi a uprostřed dalšího zoufalého kroku upadla naznak a skončila na zádech mezi škeblemi, které se rozprskly kolem. Zadýchaně se zvedla a belhala se do boční uličky plné smetí, ale sotva ušla čtyři kroky, zjistila, že ta ulička je slepá.

Stála tam přikrčená zděšením, zírala na holou zeď před sebou a ruce se jí bezmocně otevíraly a svíraly. Velice pomalu se otočila.

Bostro stál v ústí uličky, velké pěsti opřené v bok, velkou čelist bojovně vysunutou, ztělesněná tupá hrozba. Zamlaskal jazykem, ts ts ts.

Přidal se k němu druhý chlápek, ještě zadýchaný z pronásledování. Ten s rozšklebenými ústy plnými zahnědlých zubů. Bože, že na ně ale byl pohled. Když už se takhle šklebíš, alespoň si čisti zuby, a když máš takové zuby, alespoň se neškleb.

„Bostro!“ Alex vykouzlila svůj nejšarmantnější úsměv, který dokázala, zatímco lapala po dechu, takže za moc nestál ani podle jejích standardů. „Nevěděla jsem, že jsi to ty.“

Jeho povzdechnutí bylo stejně mocné jako on sám. Pro Papá Colliniho vybíral už roky a za tu dobu musel slyšet každičkou lež, výmluvu a srdceryvnou historku, kterou si dokážete představit, a bezpochyby i pár dalších, které si představit nedokážete. Tahle na něj dojem neudělala.

„Čas vypršel, Alex,“ řekl. „Papá chce svoje prachy.“

„Budiž.“ Zvedla naditý měšec. „Tady je celá částka.“

Hodila mu ho a vzápětí se pokusila utéct, ale byli připraveni. Zatímco Bostro chytal měšec, jeho přítel s hnědými zuby popadl Alex za ruku, trhnutím ji otočil a přirazil ji ke zdi, až jí hlava třískla o cihly a ona se svalila do odpadků na zemi.

Bostro otevřel měšec a prohlédl si jeho obsah. „To je ale překvapení.“ Otočil ho a vysypala se z něj jen hlína. „Tvůj měšec je stejný pytel sraček jako ty.“

Připojil se k nim aspirant na piráta s rudým otiskem horké pánve na obličeji. „Koukněte se na to,“ zavrčel, zatímco si vyhlazoval promáčknutý klobouk páchnoucí rybinou. „Je nebezpečná, když ji zaženete do kouta. Jako hladová lasička.“

Už ji nazývali hůř. „Tak hele,“ zachrčela, jak se zvedala ze země, a při tom uvažovala, jestli jí nezlomili rameno; pak, když se pokusila prohmatat si ho, jestli jí nezlomili ruku. „Já mu ty prachy dám. Můžu mu ty prachy dát!“

„Jak?“ zeptal se Bostro.

Vytáhla z kapsy hadr a s patřičnou úctou ho rozbalila. „Pohleďte na prstní kůstky svatého Lucia—“

Ten s kloboukem jí je vyrazil z ruky. „Poznáme psí nohu, když ji vidíme, ty švindlířská čubko.“ Což ji docela naštvalo, po tom, kolik práce jí dalo upilovat z ní drápy.

„Tak hele,“ řekla a ustupovala s potlučenýma, nejistýma a bolestí pulzujícíma rukama nad hlavou k ústí uličky. „Já jenom potřebuji víc času!“

„Papá ti víc času dal,“ řekl Bostro a poslal ji herdou do zad zpátky. „Už vypršel.“

„Vždyť to ani nedlužím já!“ zakvílela, což byla pravda, ale naprosto od věci.

„Papá tě varoval, abys to na sebe nebrala, ne? Ale tys to udělala.“ Což byla také pravda a vůbec ne od věci.

„Já to zaplatím!“ Její hlas zněl čím dál pisklavěji. „Můžete mi věřit!“

„Nezaplatíš a nemůžeme, a oba to víme.“

„Zajdu za přítelem!“

„Ty žádného nemáš.“

„Něco vymyslím. Vždycky jsem něco vymyslela!“

„Nevymyslela jsi nic. Proto jsme tady. Drž ji.“

Udeřila Hnědozubku zdravou rukou, ale stěží to zaregistroval. Uchopil ji za zápěstí a pirát za druhé. Začala se svíjet a kopat a ječet o pomoc jako znásilňovaná jeptiška. Mohli ji srazit na kolena, ale nikdy—

Bostro ji tvrdě udeřil do břicha.

Vydalo to zvuk, jako když čeledín upustí na zem mokré sedlo, a veškerá bojovnost z ní rázem vyprchala. Do očí jí vhrkly slzy, kolena se pod ní podlomila a jediné, co dokázala dělat, bylo viset tam a zvracet. A uvažovat, jestli by tentokrát neudělala nejlépe, kdyby zůstala na kolenou.

Na tom, když vás někdo dvakrát větší než vy udeří do břicha, skutečně není nic romantického, zvlášť když se přinejlepším můžete těšit jen na další ránu. Bostro ji chytil masivní rukou za krk a změnil tak její sípání v zabublání. Pak vytáhl kleště.

Železné kleště. Ohlazené častým používáním.

Nevypadal, že ho to těší, ale stejně to udělá.

„Tak co to bude?“ zabručel. „Zuby, nebo prsty?“

„Tak hele,“ slintala a skoro si při tom polkla jazyk. Jak dlouho už hraje o čas? Nejprve ještě týden nebo dva. Pak ještě hodinu nebo dvě. Teď se dostala až k okamžikům. „Tak hele—“

„Vyber si,“ zavrčel na ni Bostro a jeho kleště se k přiblížily tak blízko k jejímu obličeji, že musela šilhat, když je nechtěla spustit z očí. „Víš, že jinak to bude obojí—“

„Okamžik!“ Když ten hlas zazněl, ostrý a velitelský, všichni se po něm okamžitě otočili. Bostro, jeho hrdlořezové i Alex, nakolik jí to fakt, že byla napůl uškrcená, dovoloval.

V ústí uličky stál vysoký, pohledný muž. Při jejím způsobu obživy se jeden naučí, jak na první pohled poznat, kdo je doopravdy bohatý. Dost bohatý, aby mělo smysl ho obrat. Hodně bohatý, aby to stálo za tu práci. Tenhle muž byl velice bohatý, v šatech s odřeným lemem, ale z dobrého hedvábí s draky vyšitými zlatou nití.

„Jsem vévoda Michael z Nikáje.“ V jeho hlase se skutečně dal vystopovat východní přízvuk. Přiběhl k němu lysý chlápek se zpoceným čelem. „A tohle je můj sluha Eusebius.“

Všichni uvažovali, jak na tento překvapivý obrat zareagovat. Ten takzvaný vévoda hleděl na Alex. Má laskavý obličej, pomyslela si, ale ona rovněž dokázala nasadit laskavý výraz a přitom byla zlodějská mrcha, zeptejte se, koho chcete. „Pochopil jsem správně, že se jmenuješ Alex?“

„Pochopil jsi to správně,“ zabručel Bostro.

„A máš pod uchem mateřské znaménko?“

Bostro pohnul palcem, a když si prohlédl místečko pod jejím uchem, zvedl obočí. „Má.“

„U všech svatých…“ Vévoda Michael zavřel oči a hodně zhluboka se nadechl. Když je znovu otevřel, zdálo se, že by v nich mohl mít slzy. „Ty jsi naživu.“

Bostrův stisk se uvolnil natolik, že Alex mohla zasípat: „Zatím.“ Byla stejně šokovaná jako všichni ostatní, ale vítězí ti, kdo se ze šoku vzpamatují jako první a začnou pracovat na tom, jak toho využít.

„Pánové!“ pokračoval vévoda. „Toto není nikdo jiný než Její Výsost princezna Alexia Pyrogennetos, dávno ztracená dcera císařovny Irene a právoplatná dědička Hadího trůnu Tróje.“

Bostro už slyšel každičkou lež, výmluvu a srdceryvnou historku, kterou si dokážete představit, ale tahle jej přiměla zvednout obočí. Podíval se na Alex, jako kdyby mu právě někdo řekl, že bobek, který zrovna viděl vypadnout z kozího zadku, je ve skutečnosti zlatý nugget.

Všechno, co mohla udělat, bylo výmluvně pokrčit rameny. Už ji nazývali podvodnicí, zlodějkou, lhářkou, švindlířkou, mrchou, zlodějskou mrchou, špinavou fretkou a prolhanou lasičkou, a to byla jen ta označení, která považovala prakticky za kompliment. Ale nikdy, nakolik si dokázala vzpomenout, ji nikdo nenazval princeznou. Ani v tom nejméně směšném rýpnutí.

Hnědozubka se zašklebil tak, že ukázal i ještě zkaženější zuby vzadu. „Co že to kurva je?“

Vévoda Michael se podíval na Alex, která tam visela jako laciný koberec v polovině každoročního klepání prachu. „Připouštím, že nevypadá… příliš jako princezna. Ale je, co je, a všichni se s tím musíme smířit. Takže musím trvat na tom, abyste tuto vznešenou osobu přestal zadržovat.“

„Přestal zadržovat?“ zopakoval rádoby pirát.

„Pusťte ji.“ Vévodovy vlídné způsoby se maličko odlouply a Alex pod nimi zachytila záblesk čehosi ošklivého. „Okamžitě.“

Bostro se zamračil. „Ta prolhaná lasička dluží našemu šéfovi.“

Pirát zamával zubem ze svých zkrvavených úst. „Ta zkurvená fretka mi vyrazila zub!“

„Hanba.“ Vévoda si zub prohlédl se zdviženým obočím. „Vypadá to, že to byl vážně dobrý zub.“

Muž ho vztekle odhodil. „Měl jsem ho sakra rád.“

„Vidím, že jste utrpěli jisté ztráty.“ Vévoda Michael sáhl do kapsy svých zlatem vyšívaných šatů. „Bůh ví, že jsem si dobře vědom, jak obtížná dokáže princezna být, takže…“ Ukázal ve světle několik mincí. „Tady je něco…“ Pár jich vrátil zpátky a zbytek hodil na špinavou dlažbu. „Za vaši námahu.“

Bostro se podíval dolů, a co viděl, na něj udělalo stěží větší dojem než hlína v Alexině měšci. „Myslel jsem, že je to podělaná princezna.“

„Když ji ohlašuje herold, obvykle je to bez toho podělaná, ale ano.“

„A tohle je, zač stojí její život?“

„Ale kdepak,“ řekl vévoda Michael. Jeho sluha vedle něj elegantně poklekl na jedno koleno, rozevřel si kabát, vytáhl zpod něj dlouhý meč ve špinavé pochvě zdobené lesklým drátkem a natočil jeho otlučený zlatý jílec směrem ke svému pánovi. Vévoda se ho dotkl špičkou jediného prstu. „Za to stojí vaše životy.“

............

překlad Josef Hořejší