Svatá bylinkářka

Narodila se 16. září 1098 na hradě Bóckelheim v Porýní-Hesensku jako desáté dítě rytíře Hildeberta a Mechtildy. Rodiče ji zaslíbili Bohu už před narozením. Od útlého dětství prožívala mystická vidění, která ji provázela celý život. V osmi letech byla svěřena do výchovy benediktinek v klášteře v Disibodensbergu. Zde se učila pod vedením abatyše Jurty ze Sponnheimu a po letech řeholní formace složila sliby. Ve 38 letech byla Hildegarda zvolena abatyší a své sestry vedla především příkladem. Roku 1141 obdržela Boží příkaz: „Napiš, co vidíš a slyšíš.“ 

Hildegarda tedy sepsala řadu teologických i přírodovědných děl. Její první velké dílo Scivias (Poznej cesty) obsahuje teologické vize a stalo se důležitou součástí církevní tradice – papež Evžen III. jej předložil na sněmu v Trevíru. Ve spisech Physica a Causa et curae popsala stovky rostlin, zvířat a léčebných postupů, které se využívají dodnes. Zabývala se také psychologií a duchovními otázkami člověka.

Kromě odborných knih po sobě zanechala více než 70 písní, hudební skladby i rozsáhlou korespondenci s panovníky, papeži a církevními učiteli své doby, mezi nimiž nechyběl ani sv. Bernard z Clairvaux.

Zemřela 17. září 1179. V roce 2012 byla papežem Benediktem XVI. prohlášena za svatou a učitelku církve.

Ukázka:

Jeptiška trhala nějaké rostliny a dál zpívala tím tajemným, magickým jazykem církve, kterému dívka nerozuměla. Najednou Kristova nevěsta přerušila zpěv a pohlédla přímo na Bětku.
„Dobré ráno, malá slečno,“ pozdravila s  laskavým úsměvem. „Taky sbíráš léčivé byliny?“
Bětku ta otázka tak překvapila, že zapomněla utéct a místo toho vystoupila ze křoví.
„Ne, sbírám bobule,“ odpověděla po pravdě.
Teď viděla, že jeptiška má jasně modré oči. „Moje matka říká, že heřmánek pomáhá proti bolestem žaludku. Mohou i jiné byliny léčit?“
„Ale ano, jen musíš zjistit, která z nich proti jaké nemoci pomáhá,“ vysvětlila jeptiška. „Za to všechno vděčíme Viriditas.“
„Vi-ridi-tas?“ opakovala Bětka. „To je latinánsky?“
Jeptiška se usmála. „Ano, latinsky, přesně tak. Viriditas znamená zelená síla – tato síla je dar od Boha.“ Chvíli nechala svůj pohled s uspokojením klouzat po bujné krajině dvou říčních údolí a po protějších zalesněných kopcích. Pak se dívce znovu podívala do očí. „Mimochodem, já jsem Hildegarda z Bermersheimu. A ty?“
„Alžběta… ze statku svobodného sedláka Burkharda tamhle naproti. Ale všichni mi říkají Bětka,“ odpověděla.
„Pak ti tak budu říkat taky,“ navrhla sestra Hildegarda. „Chtěla bys mě doprovodit do kláštera? Před naší ženskou klauzurou je totiž několik keřů bobulí.“
Bětka nemohla uvěřit svému štěstí, protože zatím moc plodů nenasbírala. „Ale nepotřebujete vy a vaše sestry ty bobule samy?“
„Ale ne, v klauzurní zahradě máme dost keřů bezu a rybízu,“ odpověděla jeptiška a mávla rukou. „Ty u venkovní zdi jsou pěkně obsypané.“
Asi se nikdo neodvážil trhat bobule přímo u kláštera, pomyslela si Bětka, ale ona sama teď k tomu má výslovné povolení. „Tak já vás ráda doprovodím, není to vůbec daleko. Našla jste dostatek léčivých rostlin?“
„Ano, diviznu, anýz a řimbabu,“ potvrdila Hildegarda, když kráčely bok po boku ke klášternímu komplexu.
„Proč se vlastně Disibodenberg jmenuje tak divně?“ zeptala se Bětka.
„Je pojmenován po svatém Disibodovi,“ řekla jeptiška. „Byl to irský mnich, který před téměř pěti sty lety hodně putoval ve jménu Krista. Poté, co ho to unavilo, našel zde své poslední útočiště. Když zapíchl hůl do země vedle pramene, vyrašily na ní květy.“ Rukama napodobila pohyb rašícího stromu. „Starý mnich v tom rozeznal Boží znamení. Proto si pod horskou kaplí postavil poustevnu. V této prosté chýši pak strávil podzim života. Celý život příkladně zasvětil Bohu. Jeho ostatky jsou dodnes v mužské části kláštera.“

Takže hora byla místem zázraků? Bětka si vzpomněla, že sedlák kdysi řekl, že žádné zázraky neexistují. „Opravdový zázrak by byl, kdyby mí čeledíni jednou pilně pracovali, aniž bych je musel popohánět.“ Bětčiny oči padly na pytlík s bylinkami, který měla sestra Hildegarda v ruce. „Nevěděla jsem, že se jeptišky tak vyznají v léčivých rostlinách.“ 
Ve skutečnosti předpokládala, že lidé v klášteře tráví většinu času modlitbami a čtením cenných opisů Písma svatého, jejichž vyhotovení podle Bětčiny matky trvá roky.
„Vlastně nám opat léčení zakázal,“ přiznala Hildegarda, „a naše představená v ženské klauzuře z něj také není nadšená.“
„Ale proč?“ podivila se dívka. „Vracet lidem zdraví je přece dobrá věc.“
„Ano, navzdory tomu bylo léčitelství v klášterech na synodě v Clermontu před šesti lety zakázáno,“ sdělila jí Hildegarda.

„Co je to synoda?“ zeptalo se dítě.„Setkání velmi významných mužů v církvi. Mimo jiné se tam určují nová pravidla a zákazy.“
Bětka stále nechápala chování církve. „Ale proč jsou ti muži proti léčitelství? I oni přece někdy onemocní.“
„Pravděpodobně oceňují jedině léčivé schopnosti pokorné modlitby. Mnoho církevních představitelů věří, že za uzdravení je zodpovědný pouze Bůh. A naše představená Jutta si to myslí také,“ řekla Hildegarda a spiklenecky se naklonila ke své malé společnici.
„Ale vy si to nemyslíte?“
Jeptiška zavrtěla hlavou. „Myslím, že Bůh nám dal rostliny, abychom si mohli sami vlastním přičiněním pomoct. Proto jsem tajně požádala starého bratra Antonia, aby mi ukázal, jak se z bylin ze zahrady a u řeky připravují léky. Dříve býval infirmar.“
Zase ten církevní jazyk, pomyslela si Bětka a zeptala se: 
„Co je to irfir…“
„Před zákazem měl na starosti nemocné a klášterní zahradu. I já jsem pak dlouho tajně sama pátrala v Božím díle – a teď umím vyrábět náplasti a míchat masti a tinktury. Včera se mi jeden z mnichů svěřil, že trpí nepříjemnou plynatostí.“ Ukázala na pytlík s bylinami, které právě nasbírala. „A koupel s těmito třemi bylinami na to pomáhá. Ta medicína prospěje i opatu Folkardovi a jeho bratrům. Nakonec díky  v klášteře bude… čerstvější vzduch.“

................

překlad Marta El Bournová