Zkamenělé dračí oko na stole renesančních bankéřů

Ukázka:

Kapitola 1 

Otec míval na psacím stole dračí oko. Kouli větší než lidská lebka, která zmléčněla a zkrystalizovala, ale i tak stále hořela vnitřním ohněm, jako kdyby si uchovávala život. Ležela mu na stole hned vedle brků, jimiž podepisoval dlužní úpisy na pergamenech a zaznamenával obchody se lnem a surovým železem a pryskyřicí neru a s kardamomem a hedvábím a s koňmi. Na stole, kde zapisoval půjčky na stavbu lodí a na války.

Dračí oko trůnilo vedle dýky ze Sagu a zlaté pečeti callarinova ctihodného úřadu. Stěny jeho knihovny byly obloženy obchodními kodexy, zápisy o všech příslibech držených na velmi vzdálených ostrovech. Rád říkával, že obchoduje se zbožím, ale ještě více se sliby, a nikdy neselhával při jejich vymáhání. Právě takhle ostatně přišel k dýce toho muže ze Sagu a ke callarinově pečeti — dohlédl na splnění slibů. Ovšem dračí oko, to si koupil z odlehlého Zuromu.

O nefalšované pravosti jeho původu nemohly být žádné pochyby. Nebylo tak kulaté, jak byste si možná řekli; uchovalo si úponky krystalizovaných dračích nervů — jemné střípky, ostré jako dýky — a ty se táhly ze zadní části oka, jež proto mělo spíš tvar kapky než koule. Díky těm ostrým a táhlým nervům vypadalo jako planoucí kometa uchovaná pro věčnost na Arragnalových kresbách na stropě rotundy v Callendře pozorovaná od Losiccie po Pagnanopol a nyní dopadnuvší na lidskou zemi. Oko jako kdyby žhnulo hněvem samotných nebes — životní silou, již nejde uhasit, ba ani smrtí ne. Když jsem byl maličký, hrával jsem si se svou loveckou fenkou v otcově pracovně a někdy jsem je koutkem vlastního oka zahlédl; zkamenělina, která ale není z kosti, šperk, který ale není z kamene.

Své čubce jsem říkal Lenoška, protože se zvedla, jen když si mohla hrát se mnou, pro nikoho jiného ne. Když jsem byl poblíž, vrtěla ocasem a šla za mnou a pak jsme pobíhali po chodbách rodového paláce, sem a tam po rozlehlých síních, nahoru a dolů po širokých schodištích v obytných částech, a dokolečka dokola po točitém schodišti naší věže, stísněném pro lepší obranu. Já hulákal, ona štěkala, a oboje se to rozléhalo po dlážděných i dřevěných podlahách, odráželo se to od tváří mých předků na portrétech, plnilo to komnaty s freskami a vysokými malovanými stropy, jimiž vždycky rázoval Býk z Regulai. My dva jsme měli palác sami pro sebe — a brali jsme to jako samozřejmost, jak to dovedou jen mladí a nevinní —, ale když jsme se ocitli v otcově knihovně, z důvodů, jimž ani jeden z nás nerozuměl, jež jsme ale oba považovali za nezbytné, jsme byli potichu jako zloději, kteří kradou v Quartiere Sangro.

Drak si vymáhal zbožnou úctu — dokonce i od hloupých dětí a vysokonohých štěňat. Pravost oka sice byla nenapadnutelná, s jeho původem to však tak slavné nebylo. Kupec, od kterého je otec měl, tvrdil, že pochází z draka, jenž šířil děs na písečných březích a u rudých útesů Zuromu po více než století, až jej konečně skolil jistý válečník s mečem ukovaným z diamantu. Nato prý bylo oko nabídnuto jednomu nenasytnému sultánovi, aby se tím odvrátila strašlivá válka a zachránila princezna. Ve vyprávění toho bylo ještě mnohem víc: zářivá krása té děvy uvězněné sultánem, chlípnost a zhýralost toho krutého vládce, temné čáry, jež sultán uvrhl na válečníka, aby jej oklamal, triumfální rozbití dívčiných okovů. A posléze, na konci, tragická zrada onoho válečníka.

Pády říší. Pomalé sunutí se času a písku. Starodávná města bortící se do bájí… Ověřit se dalo jen to, že oko bylo vyzvednuto při vykopávkách z krypty jistého mocného panovníka — což mohlo naznačovat, že nemuselo jít ani tak o vědecký nález, jako o sprostou vykrádačku —, ale každopádně právě tyto okolnosti vedly k tomu, že se oko ocitlo mezi nákladem jisté kupecké karavany a putovalo po obchodních cestách přes vymrzlé průsmyky v Chimu a v Charatu, načež překonalo Oceana Cerulea s bělostnými čepičkami vln a dostalo se až do našeho výtečného města Navoly, tlukoucího srdce obchodní banky, banca mercanta, jež obsluhuje všechny končiny, kde se mluví všemožnými Amovi známými nářečími, a konečně k mému otci, jenž se jmenuje Devonaci di Regulai a jenž proslul bohatstvím a vlivem po všech končinách omývaných azurovými vodami La Cerulea.

Ať už kupec bájil o původu oka jakkoli, otec trval na svém — že smrt drakovi nezpůsobil ani tak hrdinův meč, jako spíše sešlost věkem. Pokud kdy meč proťal šupiny velkolepého netvora, pak to byla řezničina provedená posmrtně, nikoli hrdinský boj. Draci prostě nepodléhají něčemu, jako jsou čepele lidských zbraní — dokonce ani čepelím z diamantu. Přesto ale oko koupil, zaplatil bez smlouvání (a díky ceně zajistil kupcovu jménu proslulost na sto let) a pak artefakt umístil na svůj psací stůl. Když k němu lidé přicházeli podepisovat smlouvy a skládat sliby, vždycky je přiměl, ať přísahají na to dračí oko. Tak byli obchodní partneři příslušně upozorněni na fakt, že nejednají jen s nějakým stříbronotářem na Quadrazzo Maggi, ale s Devonacim di Regulai da Navola, a ten až si usmyslí požadovat splnění slibu, neochrání je před tím nic.

Můj otec měl dračí oko. Ten dávno mrtvý sultán ze Zuromu žádné neměl. Ani náš vlastní callarino z Navoly žádné neměl. Vlastně nikdo nemohl tvrdit, že nějaké má. Možná tak dračí šupinu. Případně, někdy, možná, fosilii, o níž by se dalo prohlásit, že to je zub. Avšak tahle děsivá zkrystalizovaná vzpomínka na moc, to bylo vskutku něco odlišného. Kočkovitá duhovka si stále uchovávala oranžovou barvu, i když povrch oka pokryl mléčný zákal: oko žhnulo vnitřním světlem, které neuhasila dokonce ani smrt. Kdykoli jsem byl v otcově knihovně, vždy jako by mě dračí oko pozorovalo. Jako by mě vyhladověle sledovalo pokaždé, když jsem vešel. Děsilo mě, ale mám-li být před Amem upřímný, také mě přitahovalo. Někdy, když byl otec na cestách po našem rozsáhlém obchodním impériu, na jakých se setkával s promissorii, vkradl jsem se do knihovny a upíral na oko zraky: mléčný závoj na povrchu, uvězněný planoucí běs v pomrkávající kočičí štěrbině. Oko velké jako celá moje hlava. Vztekle a upřeně pozorovalo naše všednodenní lidské snažení. To, jak nakupujeme a zase prodáváme žoky vlny čampa a pytle pšenice. Děsilo mě. A přitahovalo. Až jsem se jej jednoho dne dotkl.

..............

překlad Richard Podaný