Poslouchej Sachy Bronwasser: o podstatě přátelství a řešení otázek viny a možného odpuštění

Ukázka z knihy, která okouzlila evropské čtenáře:

Paříž, září 2021

Zpráva se šířila rychle, jak už to u tohoto druhu zpráv bývá.

Jakmile přišla první informace z Paříže, věděla jsem, že se tě to týká. Stalo se to téměř před šesti lety, v pátek třináctého. Datum jako špatný vtip.

Online se všemožní lidé ohlašovali „jsem v bezpečí“. Přátelé, jedna neteř, jeden vzdálený příbuzný. Bývalí spolužáci z vysoké, moji bývalí studenti. Vystavovatelé z fotografického veletrhu, tví kolegové. Další kamarádi kamarádů; překvapovalo mě, kolik známých se poflakuje na kraji světového jeviště. Ty jsi tam byla taky, Flo, a na tvém profilu dál vládlo ticho. Výhružné ticho, jak se říká.

Ten večer a v následujících dnech jsem si prohlížela fotografie ze zpráv, videa. Projížděla jsem desítky snímků židlí převržených na předzahrádkách, chodníků posetých střepy, těl v izotermických fóliích, která odnášeli na improvizovaných nosítkách z davových bariér. Záběry křížem krážem rozestavených hasičských vozů a sanitek, shluků policejních aut. Bulváry, třídy a náměstí přeplněná armádními posilami, přesto byl toho večera všeho nedostatek.

Je tohle to místo a ta hodina? Jsou to tvoje vlasy? Jsou to tvé dlouhé končetiny? Tvoje kozačky? Poznala bych tě po tolika letech, v tomhle prostředí?

Jsi ještě naživu? Tuhle otázku jsem si měla pochopitelně klást jako první.

„Dívat se a vidět jsou dvě rozdílné věci,“ učila jsi nás kdysi dávno, v době, kdy jsme byly ještě tak mladé. Mně bylo ani ne dvacet, tobě ani ne třicet. Třída nebyla zatemněná jako obvykle. Ty, naše vyučující, jsi nás nehodlala vtáhnout do díla nějakého fotografa či do historie prvních snímků, nevzala jsi nás na výpravu s deskovým fotoaparátem vláčeným až na konec světa, aby se jím poprvé od velkého třesku zaznamenal tamní výhled.

Nikoli, hodlala jsi nás naučit tomu, co předchází registraci. A za tím jsme výpravy podnikat nemuseli. Prostor, v němž jsme se každý týden v pevně stanovenou dobu nacházeli,

jsme si v lepším případě už alespoň jednou prohlédli, ale pravděpodobně jsme ho nikdy neviděli. S tím jsme teď měli začít. Požádala jsi nás, abychom po něm čtvrt hodiny putovali zrakem a v duchu vše pojmenovali. Až po čtvrt hodině jsme si směli dělat poznámky; bylo to směsně jednoduché cvičení.

Udělali jsme, oč jsi nás požádala, vždycky jsme totiž dělali, co jsi chtěla. Desetiletý věkový rozdíl tehdy představoval rozdíl mezi káčátkem a labutí. Ty jsi celou dobu mlčky hleděla ven, paprsky podzimního slunce osvětlovaly tvůj ostrý profil. Seděla jsi s kozačkami na stole; byla osmdesátá léta.

Do této učebny jsme chodili už celé měsíce, ale já si teprve teď všimla, jak všechno visí, od zprohýbaných žaluzií s ušmudlanými šňůrami po unavené stropní desky. Mezi zářivkami se pohupovala zaprášená pavučina. V tichosti jsme učebnu pozorovali a pojmenovávali, od lesku starého linolea na podlaze (hořčicového, s rýhami) po vyšisované sádrokartonové lišty u stropu. Vše se sráželo a vpalovalo se nám posléze do paměti jako světlo na daguerrotypii, o níž jsi nám vykládala předtím v hodinách. Ty neutrální, v ničem výjimečné podrobnosti si vybavuju dodneška, až po vybledlé štítky v kovových rámečcích na kartotéce v rohu, vysoké šest zásuvek – a já pochopila, čeho chceš dosáhnout. Ten, kdo vidí, dokáže vyprávět. A ten, kdo vypráví, zaznamenává. Abychom pomohli očím, potřebujeme jazyk.

Až později mi došlo, že ať už se stalo cokoli, ať už sis mě vybrala z jakéhokoli důvodu, ať už je to kohokoli vina, tak jsme se od tebe naučila právě tohle.

Nejdřív jsem čekala. Po útocích jsem čekala. Záhy jsme se dozvěděla, že jsi je přežila. I jak, a co a kde, zprávy svištěly sem a tam. Ale já čekala. Na Kaira, jenž mi ukáže ten správný okamžik. Na odvahu. Nebo jsme možná čekala na to, až na tebe znovu zapomenu. Uplynulo už tolik času.

Jenže teď, na podzim roku 2021, se ten pařížský večer stále vracel, na všech obrazovkách. Opět ty ulice, majáky, suché exploze. Ty příběhy. Začaly procesy s pachateli a francouzské noviny, které jsem četla kvůli práci a probírala je ve vyučování, den co den publikovaly výpovědi přeživších obětí a očitých svědků. Dokonce se natočil seriál pro Netflix.

Mezi těmi mluvícím obličeji jsem ten tvůj neviděla. Tvůj příběh mezi nimi nebyl, ty jsi vždycky mlčela. Znovu ty záběry, ty je však nikdy neuvidíš.

Vzala jsem si volno, odjela do Paříže a ještě tu jsem.

Kde jinde než tady mám tohle vyprávět? Za tohle město vděčím tobě a ty za něj vděčíš mně, bezděky se z něj stal náš pant. Tady posbírám slova, pro sebe i pro tebe.

Na takovém tom sdíleném šedivém kole jsem objížděla adresy, které jsem ještě znala zpaměti, po známých ulicích. Projížděla jsme kolem Seiny až daleko za hranice města, všechno jako by se scvrklo.

Objela jsem také místa útoků, která jsem si vyznačila na mapě. Červenou, klikatou čárou. A přesně takhle jsem se včera odpoledne pohybovala po teplém asfaltu prázdného boulevard Voltaire; byla neděle bez aut.

Comptoir Voltaire už neexistovala. Pivnice vyměnila červené markýzy za modré (viděla jsi, že byly červené? pojmenovala jsi tu barvu?) a přejmenovala se na Les Ogres, U obrů. Maso zůstalo jejich specialitou.

Nějakou dobu jsem tam stála na chodníku, pokoušela se vybavit si onen pátek, najít tě tady na tom místě. Zatím mi to nešlo, pokračovala jsem dál.

Na druhé straně Paříže se obyvatelé a návštěvníci shlukli kolem Vítězného oblouku, který byl na pár týdnů zabalený do stříbrolesklé látky. Christův a Jeanne-Claudin posmrtný umělecký projekt. Připomínalo to oltář, překocený lidmi, kteří fotografovali sami sebe.

Možná pod tou látkou nic nebylo. Jako když obloukem do města měla vjet Marie Louisa, avšak stavba do té doby nepokročila dál než k základům. Napoleon pro ni nechal postavit dřevěnou maketu oblouku, s pomalovaným plátnem na lešení, iluzi v životní velikosti. Projela pod obloukem ze vzduchu a třepotajícího se plátna. Pokud někdo někde historii neustále vymýšlí, přepisuje a věří jí, byť na krátkou chvíli, pak je to tady, Flo.

Odsud ti posílám tyto zprávy. Naše historie mi byla kamínkem v botě, kterého jsem si nevšímala, ale když jsem ho konečně vyndala, nešlo na něj nemyslet. Budeš si na to zkrátka muset udělat čas.

Poslouchej.

...............

překlad Veronika ter Harmsel Havlíková

Pokud vás kniha osloví, napište ostatním, co si o ní myslíte - zanechte RECENZI