Antidemokrat proti nacismu: vyšel životopis Ernsta Jüngera

V první části předmluvy píše Heimo Schwilk o dvojím pohledu na Ernsta Jüngera:

Ernst Jünger zemřel 17. února 1998 ve věku téměř 103 let. Pro své obdivovatele, ale i kritiky se už dávno stal mýtem. Jeho přežití ve století světových a občanských válek, ideologicky a moralisticky motivovaných útoků působilo jako zázrak, ale na mnohé také provokativně. Byl to Němec, takový, jak si je představovali především Francouzi: s pruskou disciplínou, vojenským vystupováním, přemítající o metafyzických otázkách, spekulativní. Avšak Ernst Jünger byl také nadmíru produktivní autor, kronikář století, který na téměř 5 000 stránkách svého deníku zaznamenal křivku průběhu horečky sužující celé století. Jeho román Na mramorových útesech byl doma i v zahraničí přijímán jako frontální útok na Hitlerovu hrůzovládu. Jako esejista razil svůj nezaměnitelný, jiskřivě agresivní styl, který jakoby ex cathedra propůjčoval hlas světovému duchu.

Pro generaci po roce 1968 představuje Jünger jakýsi prubířský kámen smýšlení. Kdo si ho váží, je podezřelý, kdo ho s antifašistickým patosem odmítá, ten je náš – neboť duch doby je liberalistický, pacifistický, sociální, komunikativní.

Poustevník z Wilflingenu se však mnohým jevil jako přesný opak, jako antidemokratický, proválečný, sociálně nezúčastněný, elitářský. Bohové století – Marx, Freud, Darwin – nehráli v jeho myšlení téměř žádnou roli, na rozdíl od Nietzscheho, Spenglera, Schopenhauera nebo tak vzdálených duchů, jakými byli Bloy, Boëtius a Stirner. K „demokratickému diskursu“ přispěl Jünger málo, zato se však vyjadřoval k tomu, co Heidegger nazýval existenciáliemi: pomíjivosti, vrženosti, smrtelnosti. Jeho jistota, že život je stav tajemnosti a člověk je zázračná bytost ve zcela podivuhodném světě, tento romantický základní rys jeho myšlení, ho dalekosáhle vylučoval z přítomnosti, jež každým dnem horlivě pracuje na banalizaci naší existence. Neodporuje tomu ani skutečnost, že ho ve Wilflingenu na sklonku jeho života navštívili státníci, jako byli Mitterrand, Kohl nebo González. Tento vitální kmet jim možná připadal jako poslední přemostění vedoucí do epochy, ke které již jejich generace neměla téměř žádný přístup. Ztělesňoval záhadu německé duše, kterou se nechala okouzlit Madame de Staël, ale jejíž fascinující svéráznost se zřejmě německou katastrofou roku 1945 navždy vytratila.

Jako autor mystických textů se Ernst Jünger pokusil zviditelnit přítomnost mystéria v obrazech přírody, v podobenstvích, v upozorněních. Celé jeho dílo se zabývá otázkou „élan vital“, oné síly vytvářející stále nové formy života. Jünger nechápal život a smrt jako dva nesmiřitelné protiklady. V jeho metafyzice smrti, pro mnohé skandální, jsou spolu oba nezrušitelně propojeny. Toto přesvědčené směřování k mystice, vyžadující pevné rozhodnutí, činí Ernsta Jüngera natolik aktuálním, že by bylo možné předvídat mu velkou budoucnost podobnou té, jakou zažil Hermann Hesse v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Jüngerova jistota o dosažení spásy, jeho mystika profánního osvícení při pohledu na flóru a faunu, stereoskopie jako bleskově zachycená současnost imanence a transcendence, zjevení praobrazu ve vyobrazení: Kde by mohla ekologicky a stejně tak i ontologicky zainteresovaná mládež nalézt lepší odkaz než u autora, který se pokoušel zachytit nádheru na svých toulkách lesem a na cestách kolem světa?

Sepsání biografie Ernsta Jüngera snadné - a zároveň obtížné

Avšak vedle tohoto neúnavného zájmu o hmyz, minerály a rostliny, připomínajícího podobné zaujetí Goethovo, se Jünger jeví také jako teoretik a propagandista války, nezúčastněný prognostik zániku, jehož záliba v senzaci nebezpečí musí být nepochopitelná době, ve které terorismus a hrozící masové ničení stigmatizuje veškeré válečné dění. Z tohoto pohledu je sepsání biografie Ernsta Jüngera snadné, a zároveň obtížné. Snadné, protože je to biografie plná prožitků aktuálních dějin; obtížné proto, že se v případě Jüngera jedná o autora, který umí nejen barvitě vyprávět, ale současně také reflektovat, vyložit a nově přímo excesivním způsobem interpretovat vlastní prožitky, aby je nakonec v idealizované jazykové formě odsunul do vzdálenosti, ze které může mít čtenář pocit, že si k němu autor vytváří odstup. Jakkoli fascinující je tato odtržená perspektiva operující téměř z archimedovského bodu nazírání světa, nesmí se životopisec spokojit s generalizacemi, kterými takřka kouzelnickým způsobem zanikají osobní rysy ve všeobecnostech. Ernst Jünger je mimo jiné i dítě své doby a při sebevětší sebestylizaci se dají rozpoznat prvky rodinného původu, osobního temperamentu, německé a evropské existence. Tento popis života je proto současně pokusem narýsovat Jüngerův niterný vývoj, jak ho lze zrekonstruovat z dopisů a dokumentů. Rozumí se samo sebou, že osobní známost s portrétovaným zde byla velkou pomocí. Umožnila nejen neomezený přístup k rozsáhlému Jüngerovu archivu, který se od roku 1995 nachází v Německém literárním archivu v Marbachu, ale byla též příležitostí ke kladení otázek a k důvěrné rozmluvě. Díky autentickým zdrojům tak bylo možné představit Jüngerovo dětství a mládí a především také jeho zkušenosti vojáka.

...........

Heimo Schwilk

Ccete ke knize něco ostatním sdělit? Napiště recenzi.