Sci-fi o místě lidí ve vesmíru: Povznesení Martina MacInnese

Šokující objev nepřinese jen vědeckou revoluci, ale vede ke spuštění utajeného vesmírného programu. Leigh je vybrána pro misi, kvůli níž musí opustit chřadnoucí matku i mladší sestru a která nemá v dějinách lidstva obdoby – výpravu k samotnému okraji Sluneční soustavy, pátrající po zdroji signálu, který má s anomálií na dně oceánu přímou souvislost. Naleznou tam konečně odpověď na otázku, odkud skutečně pocházíme?

Román nominovaný na prestižní Bookerovu cenu mistrně propojuje intimní rodinné drama s velkolepou vizí vesmírného putování a do žánru sci-fi vnáší množství podnětných myšlenek, spjatých se zázrakem lidské evoluce.

Ukázka:

Narodila jsem se v nejníže položené oblasti státu, sedm metrů pod hladinou moře. Když o tři roky později přišla na svět má sestra, přestěhovali jsme se jižněji přímo do města, do severní 
části Rotterdamu. Zdejší pozemky byly nové, ještě nedávno totiž tvořily mořské dno, které lidé pomocí člunů vybagrovali a pak zpevnili betonem. Podloží ještě nebylo úplně usazené a části naší ulice praskaly a uvolňovaly se. Vybavuju si pálení vonných tyčinek, slanou mořskou vůni uvnitř domu, jako by každý okamžik byl pouhým přeludem, výjevem, který se ještě nezhmotnil.

Pláž u řeky byla umělá, a když jsme se po ní procházeli, představovala jsem si, že pod námi je prázdný prostor, obrovská propast. Chodili jsme sem o víkendech a o prázdninách a můj otec si bedlivě hlídal příliv a odliv, nikdy nezůstával na jednom místě, pořád přecházel tam a zpět. Nabrala jsem písek do plastového kyblíku, uplácala ho, vyklopila. Znovu a znovu. 
„Nekopej moc hluboko,“ varoval mě otec a pak svou pozornost upřel opět na vodu.

Během druhé světové války bylo centrum Rotterdamu — historické staré město— úplně zničeno. Moji rodiče si z dob svého dospívání pamatovali otevřené prostory, široké bulváry, vítr z přístavů bičující město. Viděli daleko, protože mnohé stavby byly srovnány se zemí. Ukazovali mi fotografie, vytištěné na malých bílých papírových kartičkách s černými okraji. Výjevy byly mlhavé, plné špíny a všechno— od zbylých budov až po postavy zvěčněné, jak kráčejí mezi nimi — se zdálo menší, nižší. To mě uklidňovalo, měla jsem pocit, že svět pořád roste, že je neustále v procesu tvoření. Jednou snad bude hotový. Panoráma Rotterdamu — který v současnosti živily lesknoucí se rafinerie lemující obří přístav— nyní připomínalo Manhattan, les z oceli, chromu a skla.

Jednou v neděli odpoledne, když mi bylo pět let, jsem lopatkou projela pískem a ta zařinčela o beton pod ním. Nárazem se mi všechny nervy v těle lehce rozvibrovaly a zatmělo se mi před očima. Pláž nebyla pravá. Nikdy nezapomenu na zděšený pohled, který na mě otec upřel. Něco jsem zničila, říkal očima. Propíchla jsem kouzelnou bublinu a musela za to zaplatit.

Má matka Fenna pocházela ze severu, byla jediné dítě chůvy a továrního dělníka, kteří zemřeli — matka na rakovinu a otec na blíže nespecifikovanou nemoc krátce po ní—, když začala studovat na vysoké škole. Bylo by lákavé považovat matematiku— její vášeň a celoživotní pracovní náplň— za útěk z reality, utěšitelku, k níž se uchylovala před konfrontacemi s realitou. Jenže jak mě ujistila Fennina sestřenice Erika, takhle to zkrátka nebylo.

Matematika Fennu zajímala vždy. A nejen zajímala, byla jí úplně posedlá. Byla ostýchavé, zakřiknuté dítě, které jen málokdy promluvilo bez vyzvání a bylo zvyklé mít neustále u sebe nějakou knihu — držet ji v rukou, zírat na ni, opírat si ji rozevřenou o kolena—, takže bez ní působila neúplně. Nikdy se mi nepokoušela vysvětlit, co přesně dělá, což je nepříliš užitečný zvyk, který jsem po ní nejspíš zdědila. Přestože většinu svého života strávila na univerzitě, nikdy neučila, nevysvětlovala. Matematika pro ni neznamenala komunikaci, předávání informací mezi lidmi — byla to věda čistší, bližší hudbě, aktu objevování. Tituly, které jsem zahlédla na jejích poličkách — Filosofie bodů vratu, Transformace projektilů, Hyperbolický pohyb, Ultraparalelní teorém —, jako by měly vypouklý, neproniknutelný povrch. Když jsem po nich přejela prsty, nedostala jsem se ani o chlup blíž k jejich obsahu. Na jednom z hřbetů byl symbol nekonečna, dvě propletené smyčky, které neměly začátek ani konec, a nedoprovázel ho žádný titul. 

Nikdy jsem neviděla, co Fenna celé dny dělá, nedokázala jsem si představit, nad čím celý život přemýšlí. Kdyby uměla mluvit jazykem, v němž uvažovala, jeho tóny by jistě nepřipomínaly 
žádný zvuk na této planetě. Často trpěla migrénou, ležela ve svém pokoji se zavřenýma očima a mokrým bílým kapesníkem na čele. Během těchto epizod se napětí z jejího těla rozlévalo po celém domě. Náš otec Geert obcházel všechny místnosti a dával pozor, abychom nezvyšovaly hlas, neotevíraly ani nezavíraly dveře, nezapínaly počítač. Probodával mě pohledem, jako bych příliš hlasitě i přemýšlela. Liboval si v pečování o Fennu, považoval to za určitou formu kázně. Dodávalo to jeho životu smysl a možnost něčím se zaměstnat. Paradoxně jsme se cítili nesví spíše v situacích, kdy se jí udělalo lépe, když jsme na krátkou dobu vypadli z rolí, k nimž jsme byli vycvičeni, a nevěděli, co vlastně máme dělat. Jsem si jistá, že Fenna některé své příznaky přeháněla nebo že nemoci přinejmenším uměle prodlužovala. Během záchvatů totiž kolem ní vyrostla jakási bariéra, která jí poskytovala prostor a možnost být chvíli sama. Nebylo třeba žádných dalších otázek, žádného vysvětlování. Samozřejmě to dělala zejména kvůli Geertovi, aby se cítil užitečný, aby se mohl vžít do své role. Rozptylovala ho a tím nás chránila před agresivnějšími stránkami jeho osobnosti.

V mém dětství pramenila bolest ze dvou zdrojů a jedním z nich byl samotný růst. Kosti se mi prodlužovaly v náhlých, dramatických vlnách. Mnoho nocí jsem protrpěla v agonii, kdy mi nohy pulzovaly nesnesitelnou bolestí. Někdy jsem se pořádně nevyspala i několik měsíců. Pronásledovaly mě noční můry o titěrných strojích, které pracují pod mou kůží a přebudovávají mě zevnitř, zatímco já všemu jen zvnějšku přihlížím jako bezmocný pozorovatel. Potila jsem se a někdy zvracela už jen z toho, jak moc pro mě byl celý ten zážitek cizí a neuchopitelný. A Fenna mi přese všechno byla v těch chvílích nablízku, nějakým způsobem vždy dokázala své vlastní trápení odsunout na vedlejší kolej. Nemusela jsem ji volat, nemusela jsem vydat ani hlásku, zkrátka nějak vycítila, že ji potřebuju, a přišla. Konejšila mě, odhrnula mi zpocené vlasy z čela a dlaněmi mi tiskla stehna a lýtka. Sevřela je, prsty zabořila do masa a pak je rytmicky masírovala nahoru a dolů, zápasila s mou bolestí a snažila se ji usměrnit tak, aby byla snesitelnější. Vzpomínám si, jak jsem vzhlédla a viděla ji stát u své postele, ale v první chvíli jsem nedokázala rozeznat, kdo to vlastně je. Když mi silou mačkala a hnětla končetiny, působila divoce. Tlačila znovu a znovu, rytmicky, poctivě, a já se snažila být zticha— a slzy mi vyhrkly nikoli bolestí, ale z vděčnosti, když se nečekaně objevily první známky úlevy. Jak stála v té tmě nade mnou, zdálo se, že se stala součástí mého těla. Zajímalo by mě, jestli si to užívala — tu skutečnost, že ji potřebuju, pocit, že jsme propojené. Nikdy jsme si nebyly takto blízké. Nikdy jsme v těch chvílích nemluvily— i kdybych se snažila, nedokázala bych to. Když mě utěšovala, vydávala podivné, něžné, kolísavé zvuky podobné ptačímu zpěvu, které byly tím posledním, co jsem před usnutím vnímala.

Každý večer jsem zaznamenala svou výšku lepicí páskou— opatrně, abych nepoškodila zeď— a ráno porovnávala rozdíly. Děsilo mě, že ta síla pochází z mého nitra, že se tímto způsobem rozvíjí něco, co je nedílnou součástí mého vlastního těla. Jako by moje hotová, dospělá verze byla připravená již při porodu, jen scvrklá a zabalená do malého měkkého klubíčka, a teď postupně nabobtnávala a rozkvétala. Měla jsem strach— pochybovala jsem, zda to dokážu zvládnout sama, ale když tu byla matka, která na mě o nocích nejen dohlížela, ale fyzicky jako by usměrňovala můj růst a měnila mě, věděla jsem, že nemusím, že vlastně nikdy nejsem sama. Když jsem se potom ráno pokoušela o první nejisté krůčky a posadila se v kuchyni na lavici u jídelního stolu, Fenna se na mě podívala s výrazem čiré vděčnosti a radosti. Něco to pro mě znamenalo — důkaz, že ji moje přítomnost činila šťastnou, že o mě navzdory všemu, co se stalo a dělo, opravdu stojí.

................

překlad Boleslav Žemlík

Napiš recenzi, poděl se o zážitek.