Publicistika, která chce být literaturou: Pábení a naděje Jiřího Peňáse

Tato publicistika usiluje být knihou a literaturou. Vždyť ty nejlepší texty nalezneme dnes právě v oblasti publicistiky, jakési nové próze 20. a především 21. století.

Ukázka:

Nad chroptícím Stalinem

Chlevňukova kniha začíná obrazem z  ranních hodin 1. března 1953, kdy se Stalin loučí ve své „blízké dače“ v Kuncevu u Moskvy se svými nejbližšími čtyřmi spolupracovníky, s nimiž tvořil v posledních letech vlády „pětku“, pjaťorku, v  níž měl pochopitelně dominantní postavení: s Malenkovem, Berijou, Chruščovem a Bulganinem. Podle svědectví Chruščova byl v docela dobré náladě, což nebylo vůbec obvyklé. Druhý den večer, kdy zavoláni bezradnou ochrankou přijedou znovu, ho už spatří jako bezvládně ležícího, chroptícího tvora, nad nímž budou zprvu rozpačitě, pak už snad i nedočkavě očekávat jeho poslední vydechnutí. To přijde až 5. března ve 21.50. Jeho umírání bylo strašlivé, jako by se potvrzovalo, že klidná smrt je dopřána jen spravedlivým, popisuje Chlevňuk.

Ti, kdo  stáli u jeho lůžka a kteří mu vděčili za své kariéry, a přitom se ho strašlivě báli, si v tu chvíli nejspíš oddechli. Možná byli i oni otřeseni, ale cítili úlevu. Okamžitě začali s odvoláváním některých Stalinových kroků: brzy propustili poslední ze Stalinových připravovaných obětí, paradoxně kremelské lékaře, většinou Židy, které Stalin obvinil, jak měl ve zvyku, ze spiknutí. Hlavní jejich zájem byl, aby se nikdo nedostal na jeho místo. Totalitní režim trval ještě dlouhá desetiletí, ale diktatura jednoho muže Stalinovou smrtí skončila. Národ byl zdrcen, ale mohl si oddechnout. Život bude těžký a nesvobodný, ale masové zabíjení se nevrátí. Tento makabrózní a detailně popisovaný skon (bezvládný, mrtvicí stižený Stalin byl nalezen ochrankou pomočený, což mělo za následek, že se děsila, co se stane, až se pomstychtivý tyran probudí...) Chlevňukovi slouží jako východisko k líčení „lidské“ stránky jeho osobnosti. Ta nepostrádala zajímavost a zprvu i jistou přitažlivost, jakou má dejme tomu inteligentní gangster.

Stalin byl nepochybně patologickou osobností a  byl přitahován krví, byť samozřejmě přímo vražd a mučení se fyzicky neúčastnil. Ale je dostatek důkazů, kdy je přímo vyžadoval a nechával se o nich informovat (nejproslulejší byla vražda Trockého v  Mexiku, jsou zdokumentovány i další). Byl, jak píše Chlevňuk, pohroužen do světa násilí, provokací a spiknutí, byl štván strachem i jistotou, že je obklopen nepřáteli, proti nimž musí použít násilí. Nerozlišoval mezi válkou a mírem, byl naopak přesvědčen, že válka je trvalou součástí existence a jediným způsobem, jak v ní obstát, je ji se vší tvrdostí vést. Podle toho se řídil jak v úzkém kruhu, kdy postupně vybil své nejbližší spolupracovníky-revolucionáře, skutečné i smyšlené konkurenty, tak jaksi globálně, kdy neustále rozšiřoval svou moc a ovládal další území, nejprve ve vlastním Rusku a Sovětském svazu, pak v jeho okolí. Jak říkal, když vidím pootevřené dveře, vrazím do nich a zkusím, zda to půjde. To je nejspíš jedna z těch věcí, které z jeho odkazu v současném Rusku žijí.

Umírněný tyran

Přitom Stalin, píše Chlevňuk, nebyl vždy radikálním bolševikem. Naopak se dlouhou dobu, nejprve po boku Lenina, se kterým zprvu velmi dobře vycházel, ba patřil dlouho k těm výjimkám, s nimiž Lenin neměl konflikt, a pak po jeho smrti, jevilo, že Stalin představuje „umírněnější“ formu bolševismu. Během 20. let postupně hledal pozici, v  níž  nejlépe upevní svou moc a  touhu po samovládě. Měl k tomu paradoxně dobré předpoklady v určité nevýraznosti a nevyhraněnosti. Nebyl dobrý řečník a málokdy vystupoval veřejně, neměl žádné zvláštní charisma (na rozdíl od Trockého či Bucharina) a  nebyl ani výjimečně disponovaný intelektuálně, opět na rozdíl od těch dvou, které nechal zabít.

Nevzdělaný však v žádném případě nebyl, dobře znal ruskou klasiku a cenil si jí, marxistickou literaturu skutečně pročetl a vyznal se v ní: v jeho osobní knihovně se zachovaly desítky svazků s podtrženými a komentovanými pasážemi. Disponoval však především mimořádnou houževnatostí a pracovitostí. Byl dokonalým byrokratem, který vydržel dlouhé hodiny studovat úřední dokumenty a zabývat se zdánlivými podružnostmi, jejich znalostmi pak šokoval. V tomto smyslu byl naprostým protikladem Hitlera, který byl de facto bohém a lumpenintelektuál, jenž úřadování nenáviděl, a kdy jen mohl, mluvil o tom, co ho skutečně bavilo: o umění, opeře, architektuře. A  není to jediný rozdíl. Pověstné bylo nekonečné Stalinovo ponocování, kdy do kremelské noci svítila lampa v jeho pracovně, jako maják a jistota, která však zároveň naháněla strach.

Od konce roku 1928 lze mluvit o nastolení Stalinovy diktatury. Opozice byla zlikvidovaná, moc soustředěná do jeho rukou. Tehdy přichází chvíle na uskutečnění jeho úmyslů přetvořit zaostalou zemi v industrializovanou a centralizovanou beztřídní společnost. Tato intence bude Stalinovými obhájci vykládána jako prvotní zřetel a nezbytný cíl, ke kterému bylo nutné použít drastické prostředky. Mluví se o tzv. „modernizujícím stalinismu“ a respektuje se, že tento ambiciózní plán se podařil.

Chlevňukův výklad je ostrou polemikou s takovou cynickou apologií, která má zastánce i mimo Rusko. Stalinova „druhá revoluce“, k níž patřila industrializace, kolektivizace, militarizace a budování impéria, přinesla nekonečné oběti a zemi nikoli povznesla, nýbrž ji nesmírně vyčerpala, připravila o její nejcennější bohatství, tedy o lidský potenciál, a de facto ji uzamkla do zaostalosti, ze které se dosud nedostala. Masový teror, vyvlastňování a rozkulačování, vyhánění rolníků a celých národů z půdy, což mělo za následek hladomory genocidního charakteru, nebyla, jak dokládá Chlevňuk, žádná železná nezbytnost. Byl to zločin, který stále větší paranoii podléhající tyran uskutečnil na lidu, k němuž neměl žádný vztah, který neznal a jímž pohrdal. V tomto smyslu byl Leninovým pilným učedníkem a důkladným naplňovatelem jeho záměrů, i když nejspíš mnohem tvrdším a důslednějším, než byl sám Lenin: k jeho dobru totiž nutno přiznat ochotu smířit se s  NEPem, prvky kapitalismu, který de facto na začátku 20. let zachránil bolševikům vládu nad zemí.

Lenin nám zanechal odkaz a my…

Stalin šel dál a všechny prvky nenáviděného kapitalismu, ba i jen obyčejné osobní iniciativy a trhu zrušil a přistoupil železnou pěstí k budování utopie, která se koupala v krvi a stála na kostech milionů obětí. Genocida vlastního obyvatelstva, především rolníků, byla pro něj prostředkem, který měl vést ke světlým zítřkům. Vedl ale k bídě a zoufalství, takže Sovětský svaz nebyl po letech Stalinovy samovlády silnější a připravenější na válku, jak to Stalinovi obhájci tvrdí, nýbrž slabší a obnaženější. V kapitolách, v nichž se Chlevňuk věnuje druhé světové válce a které jsou napsány strhujícím způsobem, přesvědčivě dokládá, jak byl Stalin nacistickým útokem zaskočený, bezradný, ba v koncích. „Lenin nám zanechal velký odkaz, a my – jeho pokračovatelé – jsme všechno prosrali,“ řekl ve vzácné chvíli sebekriticky v kroužku podobně otřesených týden po začátku války.

Četli jste? Bavilo? Podělte se s ostatními, napište recenzi.