Muž, který sázel povídky - Jean Giono: Faust ve vsi

Ve „Faustovi ve vsi“ jsme svědky Gionovy proměny: ústřední figuru jeho děl, boha Pana, zde nahrazuje ďábel, jehož působení můžeme vysledovat v dalších Gionových dialogických románech...V jednom ze sešitů poznámek čteme: „Démon je nevinný, jenom ho nesmíme potkat, nebo nás zničí…“ Jakub Hlaváček, překladatel a vydavatel

Ukázka:

Samomluva 

Krajina, ve které žijeme, má svou významnou roli. Zvlášť dobře je to vidět v tomto ročním období, na podzim. Náš kanton je stinný, lesnatý, a právě teď se všude válí podzimní mlhy. Těsně nad zemí je obzor celý mléčný, ale když zvedneme zrak, nad mlhami plují horské vrcholky. Silnice lemují dlouhé řady topolů. Cesty k panským domům vedou mezi starými jilmy. Když po nich stoupáte, skrz listoví na vás shlížejí jejich nádherné fasády. Dojdete až na travnatou vyvýšenou pláň. Na ní stojí německý vězeň, který je plně zaměstnán zcela zbytečnou činností. Nasazuje topůrko do sekery, jako by to byla hodinářská práce, přitom by stačilo klepnout koncem topůrka do polena, aby se železo zarazilo, a drželo by pevně jako židovská víra. On si s tím však hraje, jako by před sebou měl celou věčnost, a za žádnou cenu nehodlá nic uspěchat.

Nevěřili byste, jak dokonale souzní s tímhle domem, s travnatou plání, po níž chladný vítr prohání poletující suché listí, a s podvečerním přítmím čtvrté hodiny odpolední (neboť u nás je v tuto hodinu a v tomto ročním období slunce už za západními horami). Každý ten dům má svého německého zajatce, nikdy ne dva, vždy jen jednoho. Stará se o oheň, vaří kávu. Přináší ji do patra starému pánovi nebo staré panně. „Pojď dál.“ Nemá podnos, nemá dokonce ani podšálek, přichází, v jedné ruce drží šálek a v druhé zpočátku nosil cukřenku (teď už ví, že do kávy patří lžička a půl). „Počkej chvilku!“ A starý pán se skloní a přisune staré křeslo, které mu slouží jako noční stolek. Vyskládá na něm malý podstavec z knih, časopisů a novin a zajatec na něj položí šálek s kávou. „Podej mi dýmku a tabák. Jak je venku?“

Když je to stará panna, zajatec přisune křeslo a připraví podstavec sám, pak se zlehka pokloní a řekne: „K službám, milostpaní.“ A ona, zachumlaná do spousty halenek, pronese: „Děkuji.“ Je okouzlena. Zajatec sestoupí po majestátním schodišti, kde se na okrajích širokých schodů v chladu skladují čerstvé potraviny a pytle brambor. Rozdělá oheň v krbu v hlavní místnosti. Je sám v domě, který vypadá jako zámek v Sully. Mlhou probleskují jakési mihotavé přeludy vábící zrak: to jsou břízy. Obvykle obklopují nějaký pramen. V každém případě čtyři veliké břízy rostou kolem pramene v Monges: ty, které svítí vedle miravailských jasanů. Pak je ještě věnec sedmi nebo osmi nádherných bříz u nádrže v Tho, tři jsou staré a čtyři nebo pět mladších; další tvoří hustý porost podél napajedla v Charance – ty, které vidíme vedle velké červené skvrny – střechy nového hangáru.

A konečně královské město bříz – které tam dole v dálce někdy oslňuje jako světlo majáku – se rozkládá kolem jezera v Roumanche; stojí tam se svými paláci, terasami, zlatými věžemi, ulicemi, uličkami, zlatavými bulváry, grošovanými sloupy, se svou pečlivě upravenou, vyhlazenou, napudrovanou a navoskovanou kůrou, jemnou jako hedvábí, se svým pokyvováním palmových ratolestí, nakrucováním roztančené mládeže, šustěním tisíců saténových sukének a mihotáním světla. Ty nejprudší záblesky, které přicházejí zdola a prorážejí mlhou jako paprsky slunce, vystupují ze samotného jezera. Na jezero se již začalo snášet spadané listí, protože listy bříz jsou velmi citlivé na první vlny mrazu (včera ráno už byla na horách jinovatka).

Za několik dní se tohle listí, které nejprve plave na hladině a pokrývá jezero jako krunýř, promáčí a klesne ke dnu. Černé listy na dně pak vytvářejí podobný efekt jako amalgámový povlak zrcadla. Voda se temní, vyhlazuje a blyští tak jasně, že se to odráží až sem, a to jsme nejmíň šest kilometrů od jezera. V tomto horečnatém ročním období nám ono žírné, mlčenlivé jezero s temnými přístupovými stezkami trochu nahání strach. Připomíná hráčské doupě. (Nad rezavým listím vysokých platanů iverdinské doliny vidím břidlicovou střechu vesnické hospody, kde v zadním salónku hrajeme o peníze. Někdy za jedinou noc projdou pěti nebo šesti rukama celé statky. Na to ale ještě přijde řeč.) Tohle jezero působí jako místo, kde člověk může při troše neopatrnosti, tedy pokud se nechá svést jistou líbezností, snadno přijít na buben, zbankrotovat, skončit na mizině a odejít s holou zadnicí.

My ostatní sem moc nechodíme. (Zato chodíme bez výčitek do hráčského salónku v iverdinské dolině.) V tom jezeře žijí prý ryby všeho druhu, v každém případě jsou vynikající. Sám jsem je okusil. Jeden chlapík sem chodí rybařit a klade zde i pasti. Chytal tady divoké kachny. Je to Čech, jmenuje se Shatz. Pracoval v malém hnědouhelném dole v našem údolí: tenhle podnik zaměstnával asi šedesát dělníků. Prodával své nekvalitní uhlí tepelné elektrárně. Ve velkých pecích asi hořelo. Každopádně v našich kamnech bylo k ničemu. Elektrárna, podle toho, co se říká, teď nakupuje americké uhlí.

Důl zavřeli a všechny dělníky propustili s tříměsíčním platem. Většina z nich zase začala obdělávat půdu, jako to dělali předtím. Jeden z vedoucích v dole – ne ředitel, ale nevím, jak se jim přesně říká – byl také Čech, jmenoval se Bořislav. Měl na starosti rozdělování peněz. Asi Shatzovi trochu přilepšil. Shatz si pak otevřel hodinářství na rozcestí uprostřed lesa. Říkali jsme si: „Blázen.“ Máme tady hlavní silnici, která přichází z velké dálky a do velké dálky také pokračuje; vede k nám přes horské sedlo, prochází naší vesnicí, vyhýbá se všem kopcům a pokračuje od nás přes další vysoko položené horské sedlo na jih, na polední stranu, pořád za sluncem.

Tam, kde stoupá nahoru k sedlu, ji v pravém úhlu protíná jiná silnice, která vede do dalších vesnic v kantonu. U toho rozcestí si Shatz nechal postavit domek s krásnými výlohami, do kterých vystavil hodinky, budíky a pendlovky. Večer stáhl velké dřevěné rolety, zamknul a za těmi výlohami pak šel spát. Mysleli jsme si, že otevřít si hodinářství uprostřed lesa není nejlepší nápad, popravdě řečeno jsme to považovali za naprostou pitomost. Ale kdepak. Obchod mu jen vzkvétá. Před rozcestím jsou dvě ostré zatáčky a cesta šplhá do kopce. Auta, nákladní vozy i autokary tudy projíždějí pomalu. Výlohy obchodu na takovém místě každého překvapí, až mu spadne brada. Stává se, že lidé instinktivně zajedou ke straně, přibrzdí a pak zastaví. Vejdou do krámu, aby se zeptali na všechno možné kromě hodinek, ale nakonec si velmi často nějaké koupí. Shatz má i zlaté švýcarské hodinky, ne ve výloze, ale v krabičkách vystlaných pilinami. Podle všeho je na tom vlastník takových hodinek líp než ten, kdo si doma schraňuje štos bankovek.

Když jedeme do kantonu, zastavíme se tam i my. Je to legrační chlapík. Než se usadil, musel sehnat zedníka a tesaře, a tak přišel do vesnice a zůstal osm dní ubytovaný v hostinci. Každému se představoval. Šel nám vstříc se širokým úsměvem, sklapl podpatky, uklonil se a vyštěkl: „Shatz!“ Nejdřív jsme nevěděli, co to znamená, nechápavě jsme po sobě koukali, a pak nám to došlo: Aha, takhle je to! Tak tedy Schatz! – Bienaimé Laveur, Shatz! – Antonin Valigrane, Shatz! – Hippolyte Raynaud, Shatz! – Raphaël Burle, Shatz! Saturnin Pical, Shatz! Constantin Bicaille, Shatz! César Lotier. Tak to šlo osm dní. Už nám to moc zábavné nepřipadalo. Říkali jsme si, co má ten chlap za lubem? Ale neměl za lubem nic, chtěl se prostě seznámit, to je celé. Proti tomu lze těžko něco namítat. Tak či onak mezi nás brzy zapadl. Přijali jsme ho za vlastního. Nakonec sem ještě přivedl svého otce i matku, kteří ještě nejsou tak staří, mají světlé vlasy, jsou podsadití, trošku při těle, baculatí a čiperní. Pořád se usmívají. Neumějí ani slovo francouzsky. Cestou sem museli překročit pět hranic a minout tři odpočívající armády. Doposud se ještě nevydali v Schatzových stopách, ale cítíme, že to přijde. Zatím se na nás usmívají a dvakrát už málem otevřeli pusu. Shatz se snaží sbalit malou Piloute, ale jde na to příliš od lesa, a tak je z toho Piloute spíš zmatená, ale žádný strach, ono jí to jednou dojde. Od té doby, co se Shatz začal zajímat o tu maličkou, chodívá lovit k jezeru Roumanche. Krouží tam v mlze velcí ptáci. Nejspíš ty slavné kachny.

.............

překlad Jakub Hlaváček

Máte na knihu nebo autora názor? A mohli by ho znát i ostatní? Napište recenzi!