Jeden z nejsilnějších debutů roku 2025 napsala Marie Škrdlíková

Marie Škrdlíková (1999) vyrůstala v Uherském Brodě pod ochranou Bílých Karpat. Věnuje se sociální práci a pedagogice s dětmi brněnského Cejlu. Ráda se toulá po loukách a po lesích se svým černým psem, zahradničí a bylinkaří, šije deníky, občas taky žongluje s ohněm a chodí po laně. Své básně publikovala v Hostu, Tvaru, Psím víně a na webu Nedělní chvilka poezie. Byla finalistkou Literární soutěže Františka Halase. Časopisecky vyšly také dvě její povídky.

Ukázka:

TŘI DNY DEŠTĚ

První den deště vyběhnu ven, jen abych po dlouhých horkých dnech mohla zmoknout. Chodníčky vyšlapané v záhonech za poslední týdny vyschly a popraskaly. Trávník zežloutl. Je mi zle ze změny klimatu, z každé propršené zimy, z každé neúrody. V takové chvíli, kdy se to všechno děje i v naší zahradě, už nevěřím, že svou snahou můžu cokoliv změnit. Teď ale chytám na jazyk kapky deště a všechno je v pořádku. Kolikrát jsem vyšla ven v dešti, jen abych mohla zmoknout? Kolikrát jsem šla bez cíle, jen aby se mi nemohlo stát, že se ztratím? Kolikrát jsem se rozbrečela, hned když jsem přišla domů a zabouchla dveře? Kolikrát jsem se točila dokola tak moc, že jsem pak neudržela rovnováhu a spadla? Kolikrát už jsem vstala?

Ještě loni jsem chtěla, aby mi někdo chodil naproti bez ohledu na počasí, vždycky když jsem přijela k rodičům z větší dálky. Stejně jako když jsem se v dětství chtěla houpat na houpačkách ve sněhu i v dešti. Přestalo mi na tom tolik záležet, když jsem si našla domov jinde, a teď tady stejně nebyl nikdo, kdo by mi přišel naproti. Přijela jsem sem na týden si od všeho a od všech odpočinout. Když jsem sama se psem, můžu jíst pod stolem, nebo se na chvilku zavřít do skříně. Můžu mluvit nahlas sama k sobě a pít vodu tak, že mi stéká za tričko. Můžu si zkoušet připomenout, že jsem ještě naživu.

Mluvím nahlas do deště. Říkám vše, jako bych mluvila s někým, kdo mi ublížil. Je to ta bolest, ze které se nedá jen tak vyrůst, a někdy musím zmizet, abych s ní na chvíli byla sama. Abych slyšela, co říká, abych jí mohla zkusit odpovědět. Emoce jsou pro mě jako nemoc, horečka, pláč, bolest tak silná, že ji cítím všude na těle, bolest uvnitř mě. Teď jsem odjela sem, abych se mohla znovu nadechnout.

Druhý den deště spadne kus omítky z provlhlé zdi ve špajzu. Tajga si kus odnese do pelíšku a rozkouše ho na šedivý prach a hrudky, jako by se rozsypala zvlhlá mouka. Napadne mě, že něco upeču. Jedu autobusem do města nakoupit a až když vystoupím, uvědomím si, že jsem nechala deštník pod sedačkou. V největší průtrži mě na přechodu holka podobně stará jako já schová pod svůj deštník a přejde se mnou ulici. Neznám ji, nebo si ji nepamatuju.

Procházím regály ve svých oblíbených obchodech. Chodím pomalu, sahám na věci, jako by to byli lidé, a občas něco omylem upustím na zem. V sekáči si koupím další černé tričko, ještě jednu černou košili. V černé jako by mě svět bral víc vážně, nikoho by nenapadlo, že sotva zvládám dýchat, a tak je to nejlepší.

Doma si upeču bábovku a ještě teplou ji jím posazená na prahu dveří, venku sice prší, ale pořád je v domě horko. Tajga se ke mně přitiskne a já cítím, jak rychle oddechuje. Potí se mi noha v místě, kde se ke mně přitiskla. Už ani nevím, proč zrovna teď brečím. Ale brečím dál.

Třetí den deště vidím bažanta narazit do elektrických drátů. Třetí den vstal Ježíš z mrtvých. Nikdy jsem nevyrostla z těch náboženských vtipů a přirovnání. Jsem na další procházce s Tajgou. Těší mě, že mám všechno od bahna. Teď jsem Amazonka, jsem divoké zvíře, už dávno nejsem jen ta hezká vysoká holka, co je ale jinak až moc divná. Pozoruji kapky mizet v kalužích. Pořád mám všechno od bahna, jak je mokro a já chodím každý den se psem ven.

Tajga se rovnou rozběhne přes pole, skočí do koňské ohrady. Podlezu ohradník a běžím za ní, připadám si u toho zdivočelá a to mě těší. Pokračuju dál po vyšlapané cestičce. Občas se stádo koní hne – všechna zvířata v jeden moment – a Tajga se rozštěká. Vzpomenu si, jak jsem do bývalého JZD chodila koukat, když koním stříhali kopyta. Nebo jak jsem do stáje pomáhala nosit kýble s ledem pro starší koně, co z jarní trávy chytli horečku.

Tady za tím plotem v té šedé budově, vedle které mají koně stáje, mě už ve čtrnácti na brigádě v kovovýrobě obtěžoval šéf. Dávala jsem kovové pruty do stroje, který z nich dělal šrouby, a tak každý den pořád dokola. Ná nártu mám jizvu z toho, jak mě nechal umýt jeho auto wapkou a já si tím proudem opláchla trávu z nohou. Řekl mi, že tím hlavně nemám mířit na sebe, neřekl ale, co mi to udělá. Jeho dceři jsem později dělala vedoucí na táboře. Teprve tehdy, když jsem ho po dvou letech znovu viděla, jsem si uvědomila, co je to za hajzla. Jak mi sahal pod tričko, jak mi říkal kočičko, usměj se. A já se nebránila.

Pokračuji dál polní cestou a přes remízek k lesu. Déšť ustává. Po dešti, co trval tři dny, se zadívám na první modrý kousek oblohy. Zavřu oči. Najednou mi Tajga olízne obličej. To mě rozesměje.

U potoka kvete tužebník a sladce voní. Pozoruju, jak láká nejrůznější hmyz, ale poznám jen včely a zlatohlávka. Ještě jsou místa, kde se cítím v bezpečí. Místa, kde nevědět nevadí. Zhluboka se nadechnu. Nejsou to jen krize, strach a bolest. Jsou to i dobré a krásné věci, které neznám jménem. Jako tu holku, která mě druhý den deště na přechodu schovala pod svůj deštník.