Krutý svět, málo lásky, ale i naděje, třeba nepatrná, v povídkách Jordana Slavejkova

Jordan Slavejkov (1976, Vraca), povoláním divadelní režisér, je jedním z výrazných, pronikavých a nekompromisních hlasů současné bulharské prózy. Hned za svou prvotinu, vynikající román Poslední krok (2015), který byl rovněž úspěšně převeden na jeviště sofijského Národního divadla, obdržel dvě významná literární ocenění. Tato sbírka jedenácti povídek spatřila světlo světa roku 2022.

Ukázka:

TY SPÍŠ

Nahota tvého těla rozlomila můj dech vedví: jedna polovina vyrazila ven s vyděšeným povzdechem, a ta druhá zůstala uvnitř mě a vyhodila z rytmu mé srdce. Tvá krása byla bezměrná... Stál jsem na prahu pokoje,ještě stále jednou nohou uvnitř, a pozoroval jsem tě. A ty jsi spal, lásko má. Potichoučku jsem vycouval, abych tě neprobudil, a nezavřel jsem dveře (aby nezaskřípaly).

S rychlostí větru uvolněného ze smyčky jsem se vyřítil ven do zamlklého vedra, abych natrhal květiny, kterými jsem tě hodlal přikrýt. Když jsem se vrátil, uvědomil jsem si, že jsem nikam nešel, neboť jsem doposud stál ve dveřích pokoje, způli uvnitř, a hleděl natebe...

S tělem ztěžklým láskou jsem vykročil vpřed a usedl na postel, k tvým nohám. Ty jsi spal. Hleděl jsem na tebe a uvědomoval si, že jsem tě vždycky strašně moc miloval – stejně jako sebe, ba dokonce i víc. A nejen teď, ale i ve svém minulém, i v předminulém životě, v celé spirále životů. Věděl jsem, že i ve všech příštích tě budu taky milovat. Uvědomil jsem si to, zatímco jsem seděl a díval se, jak spíš, a láskou jsem se rozplakal. Horké, těžké, tekuté perly kanuly na tvé nohy. Najednou jsem si vzpomněl na Marii. Ona umyla slzami nohy Toho, jenž se nás vydal spasit. Ale to bylo dávno a už to nemá žádný význam. On se sklonil a pohladil ji po hlavě, ale tvá ruka je nehybná, ty spíš. A tehdy poprvé, od té doby, co tě znám, poprvé v tomto svém, a i ve všech zbývajících životech (protože i ty víš, že se známe zdřívějška, viď?) jsem překonal strach a zatoužil jsem tě políbit.

Sebral jsem veškerou svou odvahu, přivolal jsem i svou lásku, zašeptal jsem jí do ucha modlitbu, přikázal jsem času, aby se zastavil, a sklonil jsem k tobě hlavu, ale ve vzdálenosti jednoho dechu od tvé tváře se má ústa zarazila nárazem na neviditelnou stěnu. Zkusil jsem to znovu – a zase nic. Tehdy jsem se rozjitřil – pokusil jsem se políbit každou část tvého těla, ale marně; stěna, třebaže neviditelná, tam pořád byla. Zeptal jsem se tě, co se děje, zlobíš-li se na mě, ale ty jsi spal. A tak jsem přivolal na pomoc bohy a slyšel jsem je, jak odpovídají na mé žadonění, a vyprávěl jsem ti ty nejbarvitější příběhy na světě, všechny, i ty smutné, i ty veselé, a zpíval jsem ti písně v neznámých jazycích, a prosil jsem tě, aby ses už probudil, už toho spaní bylo dost, a smál jsem se jako smyslů zbavený a vyplakal jsem tolik slz, že už mi příště pro nikoho žádné nezůstanou.

A ty jsi stále spal a já jsem tě už držel za ruku (stěna se již rozpustila, nepochybně mými slzami). A znovu jsem k tobě promlouval, dokonce tě i políbil, och, bože, políbil jsem tě a tím polibkem jsem ti řekl všechno, co jsem ti nedokázal říct v tomto ani ve všech předešlých životech, lásko má, když vtom venku neslavnostně udeřil zvon. Strnul jsem. A pochopil jsem, proč jsi vysvlečený.

.............

překlad Jan Machej

Napiš recenzi, poděl se o zážitek z knihy!