Velký knižní čtvrtek - 19. března 2026: Dan Jones- Psi z Essexu

/ nakl. Bourdon

Červenec 1346. Na pláži v Normandii se vylodí deset mužů. Říkají si Psi z Essexu a je to neukázněná četa lučištníků vedená ostříleným kapitánem. Boj o trůn největšího království západní Evropy právě začal. Skupina bratří ve zbrani postupuje stále hlouběji na nepřátelské území směrem ke Kresčaku a uvědomuje si, že jde vstříc k bitvě, která se zapíše do historie. Nejprve však musí přežít krvavou válku, v níž dávno neplatí pravidla rytířství.
Červenec 1346. Na pláži v Normandii se vylodí deset mužů. Říkají si Psi z Essexu a je to neukázněná četa lučištníků vedená ostříleným kapitánem. Boj o trůn největšího království západní Evropy právě začal. Skupina bratří ve zbrani postupuje stále hlouběji na nepřátelské území směrem ke Kresčaku a uvědomuje si, že jde vstříc k bitvě, která se zapíše do historie. Nejprve však musí přežít krvavou válku, v níž dávno neplatí pravidla rytířství.

Ukázka:

Pismire vedl skupinu nahoru po strmé stezce. Plazili se po břiše jako hadi a využívali k úkrytu vysokou trávu. Pro Pismira bylo schovávání snadné. Malý, zavalitý a mrštný, s tmavými vlasy zastřiženými těsně u hlavy, byl nejmenším ze Psů; od svých dvanácti už příliš nevyrostl. Děti ve vesnici mu daly přezdívku podle jejich slova pro drobné kousavé mravence, kteří je trápili, když si o svátcích všichni hráli na polích. Svým temperamentem a velikostí byl úplně stejný jako ti nepatrní tvorové: sotva byste si ho všimli – dokud do vás nezabořil své ostré čelisti.

Blížili se k vrcholu cesty. Bylo jasné, že Pismirův odhad byl správný. Písečná, křovím zarostlá stezka je vedla kolem dokola až na vrchol srázu. Zůstali stát přikrčení. Když však opatrně nadzvedli hlavu, mohli se rozhlédnout po okolí. Přesto však pro ně bylo v první chvíli těžké uvěřit tomu, co uviděli. Pismire si byl jistý – podle množství vrhaných balvanů a vystřelených šípů, kterému musela čelit první vlna vyloďovacích plavidel –, že tu naleznou velký tábor obránců v modrozlaté livreji francouzského krále Filipa: rytíře třímající kopí, zbrojnoše mávající meči a řady kušníků připravených sestřelit každého, kdo bude natolik pošetilý, aby udělal to, co teď oni, a vystrčil hlavu.

Před sebou však měli převážně prázdná pole. Jedinou viditelnou obranu představovala skupina mužů asi tři sta kroků napravo od nich, která obsluhovala tři malé katapulty a desítku kuší. Všichni měli na sobě jen lehkou zbroj – žádné silné kovové pláty. Oblečením připomínali Psy: pláště z odolného sukna nebo kůže vycpané koňskými žíněmi a pár drátěných košilí. Několik střelců mělo jednoduché otevřené helmice bez hledí. Mají výhodu postavení, uvědomil si Pismire. Ale byly jich sotva dva tucty, všichni špatně připraveni na boj na jinou než velkou vzdálenost.

Pismire se podíval na Skota. Bojovali společně dost dlouho na to, aby věděli, že si oba myslí totéž. „Přinutíme je tancovat,“ řekl Skot. Za nimi se Otec sám pro sebe chichotal a boky se zavrtával do hrubého písku na cestě. Tebbe a Thorp čekali na pokyny. Pismire je mlčky pobídl dopředu – směrem mezi trsy trnitých keřů obsypaných drobnými žlutými květy, které chránily hluboké rokliny na vrcholku útesu. Poslal lučištníky doprava, podél linie srázu. Spolu se Skotem a Otcem se plížili doleva, ke stezce, po které přišli Francouzi; tráva tam byla udusaná podrážkami bot a tíhou vláčených katapultů. Schoulili se v prohlubni.

Pismire sledoval, jak Tebbe a Thorp vklouzli na své pozice. Na několik vteřin se zastavil a nabral dech. Z pláže pod nimi se ozvaly výkřiky – mužské hlasy připomínající skřeky rozzuřených racků. Začal padat drobný déšť. Po sžíravé mořské spršce byl teplý a osvěžující. Drobné kapky zachycovaly světlo vycházejícího slunce a vytvářely ve vzduchu střípky jasných barev. Pismire mávl na lučištníky. Pak s uspokojením sledoval, jak začali střílet.

Tebbe a Thorp se narodili ve vesnicích na ostrově Foulness u pobřeží Essexu; mlhy, loupeživé nájezdy a nelítostné východní větry zde vychovávaly tvrdé muže a každý chlapec vyrůstal s lukem v ruce. Nyní, chráněni krajinou a svou polohou, byli ve svém živlu. Obratem se postavili, nasadili šíp, natáhli, zamířili a vystřelili – hladce a s přízračnou rychlostí. Nejdříve zacílili na vojáky, kteří táhli katapulty. Tebbe vystřelil jako první a jeho šíp proletěl o dlaň výš a zasvištěl nad Francouzovou hlavou. Thorp při míření využil dráhu Tebba střely. První šíp vyslal přímo do hrudi. Muž odletěl dozadu, jako by ho do srdce kopla mula. Ležel na zemi a bezmocně sebou škubal.

Thorp se shýbl a Tebbe se nad ním vzpřímil, nasadil šíp a znovu vystřelil. Francouzi se v panice rozhlíželi kolem sebe, snažili se odhalit pozici střelců, ale Essexané byli příliš rychlí. Tebbe si vzal na mušku druhého muže u katapultu, šíp mu prorazil oko a zaryl se hluboko do hlavy. Dva mrtví, pomyslel si Pismire. Teď začíná tanec. Když Thorp a Tebbe vyslali další dvě střely, dvakrát minuli a pak dvakrát zasáhli téhož střelce do stehna a břicha, Francouzi ztratili hlavu úplně. Ostřelování pláže ustalo a všichni o překot hledali úkryt. Jeden střelec se kryl za katapultem. Tebbe sledoval, jak natahuje tětivu, a pak trpělivě čekal, až vzhlédne nad dřevěný rám kuše, aby zaměřil cíl. V kratičkém okamžiku, kdy se protivník zklidnil a zamířil, Tebbe vystřelil v rychlém sledu dva šípy. Druhý rozťal muži hrudní kost a ten se skácel k zemi s chraplavým zasténáním. Thorp se vzápětí postavil a také dvakrát vystřelil. Zasáhl do krku jednoho z Francouzů, který se zoufale snažil dostat do bezpečí. Druhý šíp se odrazil od přilby dalšího střelce.

Francouzi křičeli jeden na druhého. Pismire, Skot a Otec si vyměnili úsměvy. Každou chvíli – Jako první se rozběhl mladý střelec se zplihlými vlasy a sotva ochmýřenou tváří. Pádil pryč od okraje útesu a v běhu odhodil zbraň. Pismire poklepal Skotovi na rameno. Mladík se řítil směrem k nim. Obrovský Skot stáhl nohy pod tělo, přikrčil se a nastražil jako pes dráždící medvěda. Střelec si ho vůbec nevšiml. Jak běžel, Skot vyskočil a plnou vahou mu vrazil pravým ramenem do žeber a srazil ho na bok. Jediným hladkým pohybem otočil chlapce tváří k zemi, klekl mu na záda, zaklesl paži kolem jeho krku a narovnal se. Zlomení vazu připomínalo prasknutí suché větvičky. Chlapcovo tělo sebou škublo a zazmítalo se jako ulovená ryba. Skot se postavil bez ohledu na krytí a divoce zařval.

Další tři Francouzi, kteří také utíkali před Tebba a Thorpovými šípy, se prudce zastavili. Podívali se na Skota, pak jeden na druhého a rozprchli se do tří směrů, zmateně běželi po útesu ve snaze uniknout obrovitému rudovlasému monstru před nimi. Pismire vyskočil a dal se do pronásledování. Hnal se přes nerovnou písečnou louku a pozvolna doháněl postaršího muže. Ten se napůl otočil s napřaženou rukou ve snaze ho odrazit, ale Pismire se na něj vrhl, strhl ho na zem, vytáhl dýku a čtyřikrát nebo pětkrát ho bodl do hrudi. Pak se postavil, zhluboka vtáhl vzduch a rozhlédl se.

Skot bušil pěstmi do obličeje dalšího Francouze. O kus dál našel Otec tělo střelce zasaženého šípem do břicha. Ohýbal šíp dopředu a dozadu a maniakálně se smál mužovým výkřikům. Tebbe a Thorp pokračovali ve střelbě. Jeden z prchajících teď poskakoval po kopci s hrotem Thorpova šípu zabodnutým do zadku. Tebbe zasekl šíp do páteře dalšího muže a zaujatě sledoval, jak se bezvládně skládá k zemi, když mu nohy náhle vypověděly službu. Pismire si také všiml, že na Francouze létají šípy z jiného směru.

Nahoře na stezce se znovu objevili velšští bratři, kteří je předtím dopravili ke břehu. Stáli vedle sebe a nehlučně vypouštěli šípy, stejně neteční, jako by stříleli kachny na mlýnském rybníku. Pismire si dřepl a dovolil si malý úsměv. Lučištníci mohou tuhle práci dokončit. Ucítil těžký dupot Skotových nohou, jak se k němu hromotluk blížil. „Pět mužů proti dvěma tuctům,“ poznamenal Skot. „Kdy jsme to měli tak snadné?“ Pismire přikývl. „Ale kde je zbytek?“ Skot pokrčil rameny. Na tváři měl rozmazanou krev. Mísila se s dešťovou vodou a potem a kapala mu z konečků zrzavých vousů. „Zdá se, že žádný zbytek není.“ Zanechali lučištníky a Otce jejich činnosti a vrátili se na stezku vedoucí z pláže. Loveday, Millstone a Romford v písku sbírali naplavené dřevo na oheň.

Na půl míle od břehu se přibližovala anglická flotila a každým okamžikem rostla – obrovská, vrzající masa plavidel všech druhů, od velkých nákladních lodí až po menší čluny. Nad nimi se třepotala pestrobarevná duha heraldických vlajek a praporců a rozjasňovala jednotvárnou šeď ranní oblohy. Z jejich středu vyrazila ke břehu galéra poháněná dvanácti páry vesel. Na stěžni vlála královská vlajka se čtvrceným znakem lvů a lilií. Psi stáli, ztěžka oddechovali a z hlav jim stoupala pára. „Loď krále Eduarda,“ řekl Pismire. „Náš vážený panovník přišel o všechnu zábavu.“

.............

překlad Věra Skákalová

Kupte si knihu v předprodeji.

Předprodej, vyjde 19.3.2026
- 11%
399 Kč
běžná cena 499 Kč

Nastavte si sojku hlídačku.

Vyjde 19.3.2026
375 Kč
Pohlídat
375
False
1
127
2
4
24
565828
0

Další články

Sváteční rodina je nebývale silnou knihou o lásce na pozadí smrti. O lásce živého k umírajícímu. Zejména však o hluboké, až obsedantní lásce živého k již zemřelému. O neutuchající touze, jež nemůže být nikdy naplněna, a proto může pokračovat až donekonečna.
Ukázky

Krutý svět, málo lásky, ale i naděje, třeba nepatrná, v povídkách Jordana Slavejkova

Sváteční rodina je nebývale silnou knihou o lásce na pozadí smrti. O lásce živého k umírajícímu. Zejména však o hluboké, až obsedantní lásce živého k již zemřelému. O neutuchající touze, jež nemůže být nikdy naplněna, a proto může pokračovat až donekonečna.
 | nakl. Runa
V jejích povídkách se díváme na nebe skrz stébla trávy, pískáme na prsty a posloucháme vyprávění o tom, kam patříme, kým jsme a co ztrácíme. Básnicky ostrý jazyk a velký pozorovací talent. Dětská opravdovost, vůbec ale ne dětinskost. Tenhle debut bude jistě oceněn - a právem.
Ukázky

Jeden z nejsilnějších debutů roku 2025 napsala Marie Škrdlíková

V jejích povídkách se díváme na nebe skrz stébla trávy, pískáme na prsty a posloucháme vyprávění o tom, kam patříme, kým jsme a co ztrácíme. Básnicky ostrý jazyk a velký pozorovací talent. Dětská opravdovost, vůbec ale ne dětinskost. Tenhle debut bude jistě oceněn - a právem.
 | nakl. Lidové noviny
Marie Zelbová (1977) vyrůstala v prostředí, které bylo objektivně těžké — s psychicky nemocnou, závislou matkou, v nestabilitě, chudobě a chaosu. V knize to však téměř necítíme. Trauma je přítomné jen v náznacích, mezi řádky, v drobných detailech, které dospělý čtenář rozpozná, ale autorka je nepojmenovává. Místo toho vytváří mýtus, v němž je její matka spíš legendární bytostí než nemocným člověkem, a doba normalizace spíš kulisou živosti než represivním režimem.
Ukázky

Vzhůru za Táňou na předlistopadový Žižkov v knize Marie Zelbové

Marie Zelbová (1977) vyrůstala v prostředí, které bylo objektivně těžké — s psychicky nemocnou, závislou matkou, v nestabilitě, chudobě a chaosu. V knize to však téměř necítíme. Trauma je přítomné jen v náznacích, mezi řádky, v drobných detailech, které dospělý čtenář rozpozná, ale autorka je nepojmenovává. Místo toho vytváří mýtus, v němž je její matka spíš legendární bytostí než nemocným člověkem, a doba normalizace spíš kulisou živosti než represivním režimem.