Ta, která nebyla - psychologický kriminální román a tísnivá noir atmosféra

Román se v roce 1955 dočkal filmového zpracování Henri-Georgesem Clouzotem pod názvem Ďábelské ženy a v roce 1993 jako Ďábelská lest od Jeremiaha S. Chechika v hlavní roli se Sharon Stone.

Fernand Ravinel, obchodní cestující, už nemůže snášet dusivý život, který mu vnucuje jeho žena Mireille v jejich skromném domě severně od Paříže . Nechá se přesvědčit svou milenkou Lucienne, aby svou problematickou manželku zabil. Poté, co ji omámí práškem na spaní, který se lékařce Lucienne podařilo sehnat, Ravinel ponoří Mireille do vany, aby to vypadalo, jako by se utopila. Vražda se odehrála v Nantes , a tak Ravinel po čtyřiceti osmi hodinách převeze tělo do Enghienu a poté ho umístí do prádelny na svém pozemku, aby to vypadalo, jako by se jednalo o nehodu. Když však nastane čas, aby tělo téhož dne „objevila“ třetí osoba, která byla na místo úmyslně přivezena, tělo zmizí.

Úzkost, umocněná lítostí a vinou, se postupně stupňuje, když určité stopy naznačují, že se mrtvá žena vrátila, aby ho pronásledovala...

Ukázka:

"Fernande, přestaň už prosím tě chodit sem a tam.“ Ravinel se zastavil před oknem a  rozhrnul záclonu. Mlha houstla. Byla žlutá kolem kandelábrů osvětlujících nábřeží a  nazelenalá pod plynovými lampami na ulicích. Místy se nadouvala jako spirály těžkého dýmu, jinde se zase měnila na vodní prach, na jemňoučké mrholení zářivých kapek. 
V trhlinách husté mlžné záclony se nejasně vynořovala osvětlená okénka na palubě Smoelenu. Když Ravinel zůstal stát, útržkovitě k  němu doléhala hudba z gramofonu. Určitě šlo o gramofon, protože každá skladba trvala kolem tří minut. Pak nastala kratičká přestávka. Jen než se obrátila deska. Potom znovu zazněla hudba. Doléhala sem z  nákladní lodi. 
„Je to riskantní!“ poznamenal Ravinel. „Představ si, že někdo na lodi uvidí, jak sem Mireille jde!“
„Nesmysl!“ opáčila Lucienne. „Bude opatrná… 
A pak, jsou to cizinci! Co ti by asi mohli vykládat?“

Otřel rukávem okenní sklo, které se zamlžilo jeho dechem. Nad mřížovým plotem miniaturní zahrádky zahlédl vlevo tečkovanou čáru bledých a podivných konstelací červených a zelených zářivých bodů. Ty červené připomínaly ozubená kolečka, plamínky svící v zadní části kostela, ty zelené poblikávaly skoro jako světlušky. Ravinel snadno rozpoznal křivku nábřeží de la Fosse, semafor bývalého nádraží de la Bourse a přístavní výstražnou svítilnu zavěšenou na řetězech, která v noci střežila přístup k převoznému mostu, i poziční světla lodí Cantal, Cassard a Smoelen.

Napravo začínalo nábřeží Ernesta Renauda. Světlo pouliční plynové lampy házelo bledé odlesky na koleje a obnažovalo vlhkou dlažbu. Na palubě Smoelenu vyhrával gramofon vídeňské valčíky.
„Možná si vezme taxi, aspoň na roh ulice,“ ozvala se Lucienne. Ravinel spustil záclonu a otočil se.
„Na to je moc šetrná,“ zamumlal.
Mlčeli. Ravinel zase začal přecházet po místnosti. Jedenáct kroků od okna ke dveřím. Lucienne si pilovala nehty a občas zvedala ruku ke stropu a pomalu jí otáčela, jako by šlo o nějaký cenný předmět. Zůstala v kabátě, ale trvala na tom, aby si Ravinel vzal župan, sundal si límeček s kravatou a obul si pantofle. 
„Právě ses vrátil. Jsi unavený. Uděláš si pohodlí, než začneš večeřet… Chápeš?“
Chápal to dokonale. Dokonce to chápal až příliš dobře, s  jistou zoufalou jasnozřivostí. Lucienne předvídala všechno. Třeba když se chystal vytáhnout z kredence ubrus, sjela ho svým drsným hlasem zvyklým poroučet.

"Ne, žádný ubrus. Právě jsi dorazil. Jsi sám. Najíš se v rychlosti na povoskovaném plátně.“Dokonce sama uspořádala věci na stole: plátek šunky v  papíru nedbale spočíval mezi lahví vína 
a karafou s vodou. Pomeranč položila na krabičku s camembertem. Hezké zátiší, pomyslel si. A  pak ho zamrazilo, chvíli nebyl schopen pohybu, ruce se mu potily.
„Něco tu chybí,“ všimla si Lucienne. „Převlékneš se… Chystáš se k jídlu… jsi sám… Rádio nemáš… Už to mám! Budeš se probírat dnešními objednávkami. To je přece běžné, ne?“
„Ale já tě ujišťuju…“
„Podej mi aktovku!“ 
Na kraji stolu rozházela papíry popsané na stroji, které měly v záhlaví vytištěný rybářský prut a podběrák jako zkřížené meče. Firma Blache a Lehuédé, bulvár Magenta, Paříž. 

Bylo devět hodin dvacet minut. Ravinel by mohl vyjmenovat minutu po minutě, co dělali od osmi hodin. Nejdřív zkontrolovali koupelnu, ujistili se, že všechno správně funguje a že nic v poslední chvíli neselže. Fernand chtěl dokonce vanu napustit hned, ale Lucienne mu v tom zabránila.
„Uvažuj trochu. Bude si chtít všechno prohlédnout. Bude jí divné, proč je ve vaně voda…“
Málem se pohádali. Lucienne měla špatnou náladu. Obvykle byla chladnokrevná, ale teď z ní vyzařovalo napětí. I ona byla nervózní.
„Jako bys ji neznal… Už pět let, chudáku Fernande.“

.....................

překlad Dana Melanová

Stála kniha za to? Napiš recenzi, ať to vědí i ostatní!