Co mám dělat, jestliže chci následovat cestu dharmy? Pocuchat pírka pýše a srazit ego!

Dzongsar Jamyang Khyentse (Khyentse Norbu, nar. 1961) je tibetským buddhistickým lamou, který cestuje a učí po celém světě. Je také oceňovaným filmovým tvůrcem. Působí jako opat několika klášterů v Asii a je duchovním vedoucím meditačních center ve Vancouveru, San Franciscu, Sydney, Hongkongu a Taipei.

Z předmluvy autora
 

Dříve než se pustíme do jakéhokoli nového projektu, například naučení se novému jazyku, je užitečné si vyjasnit, proč to děláme a zda se jedná o plán, který stojí za to dotáhnout až do konce. Jakmile si to vyjasníme, zcela přirozeně vyvstane otázka: „Co mám udělat jako první?“ Je to dobrá otázka a lze na ni poměrně snadno odpovědět, pokud se tedy chcete naučit nový jazyk. Začátečníci zřejmě začnou studiem abecedy. Avšak u projektu, který je o něco ctižádostivější a rozsáhlejší, jako je završení duchovní cesty, to může být trochu komplikovanější. Ačkoli bude nezbytné položit si stejnou otázku, toto dotazování je pro začínajícího buddhistu mnohem nebezpečnější, než by kdy mohlo být pro studenta cizích jazyků. Proč? Protože ve světě buddhismu se tato otázka i její odpověď staly institucionalizovanými.

Vzhledem k tomu, že duchovní cesta bude u každého nevyhnutelně jiná, otázka „Čím začít?“ by mohla mít teoreticky nekonečně mnoho odpovědí. Nicméně udělit každému konkrétní instrukce, s čím a jak začít, které by byly ušité na míru, dokáže bohužel pouze realizovaný buddha nebo bódhisattva na vyšších úrovních a pravděpodobnost, že během svého každodenního života na takovou jedinečnou bytost narazíme, je nesmírně malá.

Jak tedy máme postupovat? Co máme dělat a kdy? A je vůbec možné něco opomenout?

Bez osobní rady buddhy nemáme jinou možnost než se spolehnout na všeobecná doporučení poskytovaná naukou (dharma), jež jsou sama o sobě výsledkem mnohasetletých polemik. To není zrovna povzbudivá zpráva, ale nezoufejte. Tyto diskuze mohou být staré stovky let, ale pocházejí od největších učenců a praktikujících, jací kdy kráčeli po této zemi. Proto si můžete být jisti, že bude-li na otázku „Co mám dělat, jestliže chci následovat cestu dharmy?“ odpovědí meditace šamatha nebo čtyři připomenutí, půjdete nejspíš správným směrem.

Jedním z problémů, s kterými se dnes setkáváme, je, že takzvané přípravné praxe ngöndro jsou stále více vnímány jen jako určitý zavedený zvyk. Není to nic nového. Duchovní metody byly vždy opředeny zvyky a tradicemi. Je obtížné si představit, jak se tomu vyvarovat a zda by se to vůbec mělo.

V zemích, jako jsou Barma, Japonsko a Thajsko, sloužil místní kolorit, který dnes zkrášluje moudrost Buddhy, jako nástroj, jenž pomáhal naukám zakořenit a úspěšně kvést. Pokud se však dnes začínající studenti vadžrajány odhodlají vstoupit do učení, je jim téměř okamžitě řečeno, že musí ze všeho nejdříve završit ngöndro. A přitom záměrem všech Buddhových nauk je překročit zvyky vytvořené lidmi a kulturu, která se mění v závislosti na době, v níž žijeme, zeměpisné šířce naší země a postojích, které v ní převládají. Kdyby se soubor pravidel chování (vinaja) vyučoval někde, kde je prašno a větrno, Buddha by nepochybně navrhl, aby si mniši chránili obličej tím, co dnes nazýváme „burkou“. Kdyby se ale tato tradice přenesla do vlhka a naprostého bezvětří tropického pralesa, tamní mnichy by to pravděpodobně příliš neinspirovalo.

S prohlubováním vašeho studia zjistíte, že ngöndro je tím nejcharakterističtějším rysem vadžrajány. Dnes je však bohužel v oblibě snažit se ho mít co nejrychleji za sebou. Noví studenti vadžrajány mají tendenci vnímat ngöndro jako překážku, kterou musejí překonat, než dostanou svolení k vyšším naukám. To je tak veliký omyl! A potenciálně nebezpečný, protože je prakticky nemožné jej vyvrátit. Přesto mnozí tento postoj zastávají a následky, které z toho plynou, se začínají nekontrolovatelně šířit.

V buddhistických kruzích, kde panuje určitý typ politické korektnosti, je například i ten nejjemnější návrh, že ne každý musí nashromáždit sto tisíc poklon, extrémně nevítaný. Čím více lidí bude takto uvažovat, tím více se zvýší riziko, že tato drahocenná praxe bude zredukována na bezvýznamný rituál.

Samozřejmě, že následovat postupnou cestu může být jak prospěšné, tak osobně naplňující, problém však je, že současní studenti dharmy mají tendenci následovat předepsané praxe příliš otrocky. Každý student má jiné potřeby a jednou z dovedností, kterou učitel musí rozvíjet, je umět zvolit takovou metodu, která je vzhledem ke studentovým schopnostem nejvhodnější.

Představte si, že jste dostali za úkol naučit vaši sousedku jezdit na kole. První, co o ní zjistíte, je, že má potíže se po ránu soustředit, což je přesně ta doba, kdy potřebuje jet do práce. Jako učitel jí tedy navrhnete, ať si dá před odjezdem na probuzení šálek kávy. Zázračně to účinkuje a vaše studentka už za pár dnů každé ráno jezdí bez problémů do práce. Zanedlouho ji požádá bratranec, ať ho také naučí jezdit. A jelikož pro její vlastní zkušenost s jízdou na kole byl ten šálek kávy, který jste jí doporučili, natolik zásadní, předá to dál, aniž by se zamyslela, jestli ho bratranec skutečně potřebuje. Ten pak tu samou zkušenost předá svému bratrovi, který ji předá své dceři a tak dál, až tady o pět set let později máme uzavřený kult jezdců na kole, kteří jezdí pouze po vypití kávy, a kdo nepije kávu, ten nebude jezdit na kole.

Jak užitečný je kulturní kontext?

Duchovní cesty, které se zrodily v Asii, jako jsou buddhismus či hinduismus, jsou obalené nejrůznějšími kulturními proprietami a využívají rituály, které byly šité na míru potřebám jednotlivých etnických skupin, jež si tyto směry osvojily. Asiaté milují pompu a obřadnost buddhadharmy (jejíž teatrálnost praktikujícím dodnes přináší užitek); nicméně nyní, kdy se buddhistická filozofie učí i za hranicemi Asie, čelíme celé řadě problémů. Zatímco na Asijce působí mnohé starodávné buddhistické rituály velmi dobře, pro Evropany, Američany a Australany jsou mnohem hůř stravitelné. Dokonce ani mladým lidem narozeným v tradičně buddhistických společnostech v Nepálu, Bhútánu a Tibetu nedávají některé rituálnější aspekty dharmy příliš smysl.

Avšak pouze proto, že řada starobylých východních tradic může v dnešním proměnlivém světě působit poněkud nepatřičně, bychom z toho neměli ihned vyvozovat, že jsou zastaralé. Byť dnes nemusí být některé aspekty prokazatelně užitečné, velká část takzvané náboženskosti buddhadharmy je stále nesmírně přínosná. Vzhledem k tomu, že kultura není ani nezávislá, ani trvalá, stále je možné učit a dovedně zacházet s ceremoniální stránkou věci, což znamená, že ty prvky starých kultur, které jsou nezbytnou součástí buddhistické praxe, by se měly moderním lidem nepochybně předávat.

Mudra andžali dlaně spojené k sobě na znamení úcty a jako pozdrav je krásné a obecně uznávané gesto a v kontextu poklon obecně uznávaná forma praxe. Jen si představte, kdyby tato praxe byla modernizována a řekli vám, že máte místo toho sto tisíckrát potřást rukou. Sotva by to mělo ten samý účinek, i když teoreticky neexistuje logický důvod, proč by nemělo.

Silné a dlouhodobé zvyky však téměř vždycky přesahují logiku a staré způsoby často skutečně bývají ty nejlepší. Svědčí to o výjimečném vhledu a vizi mistrů minulosti, kteří vynalezli tolik univerzálně použitelných praxí, jako je sedět během meditační praxe s rovnými zády, což se ukazuje být stále vhodnou metodou pro všechny lidské bytosti bez ohledu na jejich původ a prostředí.

Samozřejmě, že zvyky a tradice spojené s akumulacemi ngöndra jsou pro dnešní praktikující stále relevantní. Pro lidi, jako jsem například já, je pevně daná struktura a měřitelný cíl jak povzbuzující, tak inspirativní, jako pověstná mrkev přivázaná k ohlávce osla. Žijeme však v době úpadku a není snadné rozpoznat, která z mnoha dostupných obratných metod bude pro moderního člověka dále účinná. Vzhledem k tomu, jak obtížná je doba, vše logicky nasvědčuje tomu, že by se měl každý prvek ngöndra opakovat nejen stotisíckrát, jak je zvykem, ale třistatisíckrát nebo i vícekrát. Přesto se mnozí přimlouvají za snížení opakování na deset tisíc, aby povzbudili ty, jež vysoké počty odrazují.

Lama Shang Rinpočhe řekl, že ti, kteří chtějí praktikovat mahámudru, by neměli zbytečně dělat vědu z toho, že je třeba nejprve akumulovat praxe ngöndra, ale že ngöndro a takzvanou hlavní praxi musí člověk praktikovat neustále. Klíčová věc je, že cílem ngöndra není pouze hromadit množství, ale i to, aby proniklo do naší mysli, pocuchalo pírka naší pýše a srazilo naše ego.

...............

překlad Zuzana Pártlová

Dzongsar Jamyang Khyentse (Khyentse Norbu, nar. 1961) je tibetským buddhistickým lamou, který cestuje a učí po celém světě. Je také oceňovaným filmovým tvůrcem. Působí jako opat několika klášterů v Asii a je duchovním vedoucím meditačních center ve Vancouveru, San Franciscu, Sydney, Hongkongu a Taipei.