Spiritualita spolubytí podle básníka, buddhisty a terapeuta Adama Borziče

Adam Borzič (1978) je básník a psychoterapeut, řadu let byl šéfredaktorem časopisu Tvar. Spolupracuje s řadou kulturních časopisů, je autorem oceňovaných básnických sbírek, angažuje se v mezináboženském dialogu a zabývá se vztahy mezi literaturou, spiritualitou a humanisticky orientovanou psychologií.

"Myslím tedy, že vztah k životu na planetě se může stát dobrou bází pro mezináboženský dialog.

Tak o tom smýšlel například katolický teolog Marcello Barros, který hovořil o planetárním lidství jakožto budoucnosti náboženství. Mám rád myšlenku zmíněného teologa Foxe, že neexistují křesťanské oceány, buddhistické hory nebo islámské stromy. Život na Zemi překračuje náboženské tradice – ty ovšem mohou prohlubovat úctu k Zemi...Zelená spiritualita může dnešním ekologickým a humanistickým tendencím vdechnout duši. Z perspektivy na život orientované duchovnosti je patrné, že život na naší planetě není samozřejmost. A proto je třeba ho chránit a milovat. Nejde ani tak o nějakou společnou ideologii, ale spíše o přístup k realitě. Všechny aspekty skutečnosti se navzájem potřebují. V buddhistické tradici tomu říkáme Indrova síť."

Adam Borzič

Ukázka ze Spirituality posvátné Země:

Kosmos: v síti vtahů, živlů a tváří

Řeka světla vířila v temnotě pode mnou stejně jako na[1]hoře; zdálo se, že pod nohama nemám žádnou zem, jen propast hvězdami hustě posetého prostoru, ubíhajícího do nenávratna.

— David Abram

Rád vzpomínám na jeden zvlášť kouzelný, mrazivý den zhruba před deseti lety. Pražské náměstí Jiřího z Poděbrad se tehdy proměnilo v zrcadlovou plochu – ledovou, třpytivou, nebezpečně kluzkou. A právě tam, uprostřed křehkého lesku zimní pohádky, jsem potkal kulturologa a průkopníka zelené spirituality Jiřího Zemánka. Klouzali jsme se proti sobě jako dva sféričtí poutníci, potkávající se na hraně mezi světy. Zastavili jsme se, vyměnili si spolu pár slov. Nakonec Jiří se svým obvyklým prorockým zanícením pronesl větu, která se mi vtiskla hluboko do paměti: „Dnes už nestačí jednat lokálně a myslet globálně – dnes musíme jednat globálně a myslet kosmicky.“

Kosmické vejce a Indrova síť

Od té doby se mi ten okamžik čas od času vrací. Jako by se v něm zhmotnila mocná intuice – předtucha podstatného obratu, který nás jako civilizaci teprve čeká a k němuž zatím váháme vykročit. Z perspektivy naší první cesty je kosmos ústřední veličinou. Náš život je kosmický skrz naskrz. Americký kosmolog a matematik Brian Swimme, jehož do češtiny uvedl a přeložil právě Jiří Zemánek, představuje současnou kosmologii s mystickým entuziasmem i existenciální rozechvělostí:

To, co se před čtrnácti miliardami let rozvinulo jako kosmické vejce, se nyní rozvíjí jako já sám, jako moje rodina, jako společenství živých bytostí, jako naše modrá planeta, jako náš oceán galaktických kup. Týž plodný zdroj, tehdy i nyní; táž numinózní energie – tehdy i dnes. Vstoupit do omnicentrického rozvíjejícího se vesmíru znamená zakusit radost z úplné vztahovosti. Protože poznáváme, že toto naše tělo by mohlo být gigantickou sekvojí. Jednoduchým a přímým způsobem víme, že se vším sdílíme stejnou podstatu, a tak bychom snad mohli být migrujícím pelikánem.

Náš úžas z existence se stává nezničitelný a my jsme znova doma v kosmu, zatímco dospíváme k přesvědčení, že bychom mohli být asteroidem nebo roztavenou lávou, mužem nebo ženou, že bychom mohli být vyšší nebo menší, rozzlobenější nebo rozvážnější, jistější či váhavější, přesnější nebo naopak víc chybující.

Život na naší Zemi – to není život vně kosmu, ale uvnitř něj. Jsme kosmické bytosti. Země je hvězdný prach, který se naučil vnímat, cítit, zpívat. Pro staré Řeky nebyl kosmos pustým zlověstným prostorem, ale nádherným, harmonicky uspořádaným celkem – šperkem, v němž každá věc má své místo a význam. I když byla převážná část antické kosmologie oproti té současné spíše statická, obsahovala podstatný aspekt, který jsme téměř ztratili: hluboký smysl a cit pro krásu. Kosmos znamenal nejen vesmír, ale i krásu samotnou – krásu jako výraz skrytého souladu všeho se vším.

Kosmologové jako Brian Swimme nám dnes představují kos[1]mos nikoli jako oddělenou veličinu, ale jako náš domov, jehož krása znovu probouzí úžas. Ukazují nám, že dnešní kosmologie, tak jako archaické kosmologie původních obyvatel, může být mystériem, extází, poezií. Swimme nehledí do vesmíru jako do neživé pustiny, ale jako do pulzujícího, živoucího pole, jehož máme tu čest se účastnit. Je příznačné, že ve své metafoře kosmického vejce navazuje na dávné orfické učení, jež vesmír vnímalo jako výšleh světla. V jeho pojetí se vědecké poznání stává duchovní cestou: spřízněnost s kosmem probouzí vnímavost pro poezii, soucit i odpovědnost. Swimmovy výklady soudobé kosmologie mají charakter kontemplace – můžeme také mluvit o kosmické liturgii oslavující evoluci hvězd, minerálů, buněk, zvířat, rostlin i lidského vědomí.

........................