Dramatická životní pouť obyčejného člověka 19. stoletím

„Každý krok, který jsem udělal, byl jako když se očima v knihách pohybujeme od jednoho písmene k druhému; odděleně nejsou ničím a ani samotná slova nejsou ničím; člověk musí jít až na konec věty: na konci mé cesty přišel smysl.“

Charles-Ferdinand Ramuz (24. září 1878 – 23. května 1947) byl francouzsky mluvícím a píšícím autorem, narozeným však ve Švýcarsku. Narodil se v Lausanne v kantonu Vaud, vystudoval univerzitu v Lausanne, chvíli vyučoval v blízkém Aubonne a pak v německém Výmaru. V roce 1903 odjel do Paříže a zůstal zde až do vypuknutí 1. světové války, ale do Švýcarska často jezdil.
V roce 1903 vydal své první poémy pod názvem Le petit village. V roce 1914 se vrátil do Švýcarska, kde žil až do své smrti a věnoval se psaní. Je autorem libreta k Stravinského baletu Příběh vojáka. Nejčastěji se však ve svém díle věnoval životu chudých lidí v horských krajích, často i s přesahem do mystiky a fantastiky. Zemřel v Pully poblíž Lausanne v roce 1947. Jeho podobiznu najdeme na švýcarské 200 frankové bankovce.

Ukázka:

I.

Jmenuji se Jan Ludvík Samuel Belet, narozený jsem v Prazu, v Horním, 24. července 1840, syn Urbana Beleta, hospodáře, a Jenny Gottretovy, manželky jeho, jak to stojí psáno v mých papírech.

Bylo mi jen deset let, když otec umřel. Pět roků nato byla na řadě matka.

Mělo mi právě být patnáct. Jednou ráno, jak jsem byl ve škole, někdo tloukl na dveře. Učitel šel otevřít; povídá mi:

„Samueli, musíš domů.“

Vypadal hrozně divně. Říkám mu:

„A co je?“

„Já nevím. Přišla pro tebe paní Blancová.“

Paní Blancová byla jedna z našich sousedek. Čekala na mě na chodbě. Podívám se na ni a taky mi připadá hrozně divná; dostal jsem strach; zase se ptám:

„Paní Blancová, co je?“

Ale ona už běžela napřed, chvátala a neohlédla se. To se ví, já už nebyl tak malý kluk, a taky tím, že se nám, matce i mně, těžko žilo, nabral jsem rozumu trochu dřív: rozeběhl jsem se, dohonil ji a povídám: „Tohle je jistě nějaký neštěstí.“ A protože ona pořád neodpovídala, najednou jsem pochopil a pomyslím si: „To je něco s mámou!“ A nechal jsem ji být a letím tam.

Naše stavení stálo na druhém konci vsi. První, co vidím před domkem, byla doktorova bryčka. Vozejk na dvou kolech, natřený na žluto. Kovář v kožené zástěře, rukávy vyhrnuté až k rameni, držel koně za uzdu, kůň byl trochu háklý. Jen mě kovář spatřil, sklopil hlavu; bylo tam mimo něj dobře pět šest lidí: všecko to hned ztichlo. Kdo stáli u dveří, hned dělali místo. Pořád běžím. Nikoho nenapadne mě zadržet. Vběhl jsem dovnitř jako blázen: vidím matku ležet na posteli.

Nebyla svlečená, ale šněrovačku měla úplně rozvázanou. Vedle ní stál doktor a dvě ženské, všichni tři nad ní skloněni. Doktor měl v ruce mokrý ručník a třel jí s tím spánky, pak ji cípem ručníku pleskal po obličeji: máma otevřela oči a silně povzdechla, pak zase znovu celá ztuhla. Špičku nosu měla úplně bílou a rty modré; taky si vzpomínám na její vlasy, ty mívala vždycky pěkně hladké, teď ale ležely v nepořádku rozhozené po polštáři. Oči tedy otevřela, ale už je zas měla zavřené; nezdálo se, že by mě vůbec poznávala; trčím tady a držím se v nohách postele.

A ani já neřekl jedno slovo; potřeboval jsem chvíli na to srovnat si věci v hlavě. Jenže teď najednou se máma celá prohnula, chytla oběma rukama cíp polštáře a křečovitě se ho držela; v tu chvíli se jí z hrdla ozval zvuk, jako když se vypouští nádrž vody; já se dal do pláče.

Doktor se obrátí a povídá: „Co tady dělá ten kluk?“ A bere mě za loket a jedna z ženských za druhý; vyvedli mě ven, víc nic jsem se nedozvěděl.

Jenom to, že maminka to odpoledne umřela, a dva dny nato ji pohřbili.

Když jsme přišli ze hřbitova, můj strýc (byl to otce bratr, jme-noval se Julián Belet; v kuchyni bylo plno lidí, co jedli a pili), můj strýc jde ke mně a povídá:

„Musíš se mnou za stodolu.“

To abychom byli sami. Šlo se tedy za stodolu.

On byl vysoký, ale hubený, s velkým knírem. Měl na sobě takové to oblečení, jak se tehdy nosilo, s límcem až pod uši, v podpaží utažené, a splývalo mu ve faldech kolem beder jako sukně.

Musel se trochu sehnout, když na mě mluvil; já zas musel s hlavou výš.

O zeď stály opřené staré brány, špicemi sem. Položil mi ruku na rameno. Řekl mi: „Poslyš, Samueli…“ Jenže já, já se znovu rozplakal.

Celé dva dny jsem neustával v pláči, vyjímaje ty chvilky, kdy mě něco rozptýlilo; jako bych býval měl dvě veliké kapsy vody za očima.

Ale on se po mně přísně dívá:

„K čemu ti tohle je?“ řekl.

A když jsem pak, celý zahanbený, polykal svoje slzy:

„Tak řekneš mi to?“ Já pořád mlčel.

„Slyšíš, já chci dostat odpověď. Už jsi dost velký hoch, aby ses trochu choval.“

A zase: „Tak odpovíš?…“ Přinutil jsem se mezi dvojím vzlyknutím:

„K ničemu.“

„Tak vidíš,“ řekl, „kdo chce, může… Teď budeme hovořit. Posloucháš mě?“

Kývnul jsem, že ano.

„Nuže, musíš vědět, že je to na mně, abych dal do pořádku tvoje věci, a taky to, že ty věci na tom nejsou tak, jak by měly. Jsou tu ty polnosti a stavení, ale matce na tom vázl dluh. Z těch peněz, co za to budou, z těch se stěží zaplatí zástava. Naštěstí už máš léta a můžeš si na sebe vydělat, jinak bys byl rodině na krku — kdo na sebe drží, tak tohle rád nemá.“

Povídá: „Je to tak?“ Zase jsem přikývl.

„Budeš muset do služby. Přemejšlel jsem už o tom. Ztratil jsem o tom řeč s jedním, kde bys to měl hodně dobrý, s panem Barbazem z Vernaminu. Povídal, že je s tím svolný, abys tam byl u nich, jen má podmínku, že si budeš hledět práce a nebudeš si stavět hlavu. Tak mu povídám: to by tak chybělo!“

Strýcovi ani nepřišlo na mysl zeptat se mě, jestli se mi jeho nabídka hodí: „Tahle věc by byla zařízená,“ pravil; snad to tak bylo lepší, protože bych vůbec nevěděl, co mu na to říct. Odmítnout, to bych se ani neopovážil; něco vylhat, to bych ani nebyl mohl: jenže do mého žalu vstoupil žal ještě jeden. To už jsem ani neplakal: připadalo mi, že se snad zadusím.

Tohle vám musím říct, že ve škole jsem vždycky býval první a nic mne zvlášť netáhlo do práce na poli. Rád jsem si četl v knížkách a psal a počítal. A maminka, když mě viděla, jak si dělám úkoly, večer vždycky, u stolu v kuchyni, když myla nádobí a ukládala talíře na misník, maminka, ta byla celá šťastná, protože si myslela: ten to dotáhne dál než my, tenhle hoch. A já si taky na tuhle představu zvykl. I já už jsem se viděl jak jsem „dál“. Kde vlastně a kam až mě to povede, to jsem přesně nevěděl, ale viděl jsem před sebou nějakou dlouhou cestu, cestu vzhůru.

Teď, najednou, je tu ten strýc; a žádné cesty není.

Všiml si, že jsem sklopil oči, ale snad si myslel, že to má znamenat, že si myslím to co on. Vypadal celý spokojený.

„No vidíš, tak zlý to zas není. Ty si můžeš blahopřát, že máš někoho, kdo si tě bere na starost. Jestli zbyde něco peněz, až se ty dluhy zapraví, dají se do spořitelny na tvoje jméno; budeš je tam mít, až budeš plnoletej.“

Vytáhl z kapsy dýmku, pečlivě ji nacpal a povídá:

„Abysme šli domů.“

Lidé se právě rozcházeli. Nevěnovali mi žádnou pozornost.

Muži tiskli strýcovi ruku, ženské se líbaly s tetou.

Někdy k páté hodině odešel i strýc, protože potřeboval nakrmit zvířectvo. Teta pak schystala cosi k jídlu pro nás dva: něco sýra a vařené brambory; nato mi pomohla sbalit prádlo a ošacení, aby už to bylo ráno po ruce. Balení se nijak neprotáhlo, protože toho moc nebylo.

.................

překlad Jiří Reynek