Juraj Červenák vysílá Adama Šarkana a spol. znovu do temného 19. století

Juraj (Ďuro) Červenák (1974) slovenský spisovatel, úspěšný autor fantasy děl, filmový recenzent a redaktor časopisů Fantázia, Pevnost a DVD mag a Blokbaster. Často se objevuje na nejrůznějších conech. Proslavil se hlavně knihami o barbaru Conanovi, černokněžníku Roganovi, bohatýrovi Iljovi Muromcovi, kapitánu Bathorym a o českém legendárním hrdinovi Bivojovi. Prakticky všechny jeho knihy vyšly v češtině. V současné době žije v Banské Štiavnici, kde pracuje jako spisovatel na volné noze. 

Ukázka z knihy Zlatá rakev:

I.

Orhan Hodža efendi si potrpěl na dobrou kávu. Kdyby měl seřadit své největší vášně – anebo slabosti, záleželo na okolnostech a úhlu pohledu –, káva by zaujala čestné místo vedle studia historie a dávných legend, sbírání starožitností a zkoumání starých listin a knih. Nejraději ji pil třikrát napěněnou, se správnou dávkou zkaramelizovaného cukru, trochou skořice a špetkou kardamonu nebo šafránu. Dokonce i v samotném Istanbulu nebylo snadné najít kavárnu, kde by dokázali připravit nápoj alespoň přibližně podle jeho chuti. Proto když se v zimě chystal na jarní cestu do Dobrudže, nejvíce se obával toho, že tam bude trpět nedostatkem dobré kávy.

Tím spíše, že účel jeho cesty vyžadoval pobyt na venkově, nebo dokonce v přírodě, tedy daleko od jakýchkoli kaváren. A tak se rozhodl, že z početného služebnictva, které se staralo o chod jeho istanbulského domu, s sebou vezme jen Nurettina. Patřil k nejstarším sluhům v domácnosti, a když se dozvěděl, že má pána doprovázet až někam na černomoř ské pobřeží, do nedávno vytvořeného Dunajského vilajetu, začal nešťastně naříkat a bušit čelem o koberec. V představách prostého muže, který celý život neopustil Istanbul, to byla barbary osídlená divočina někde na pomezí civilizovaného světa. Jenže marná sláva, Orhan potřeboval svých pět káv denně a chtěl, aby každá z nich byla bezchybná. Nurettin se v tomto umění zdokonaloval dlouhá léta a téměř každou kávu se mu podařilo připravit přesně podle pánovy chuti. Proto zde byl dnes s ním, v prostorném stanu na vysokém skalna tém břehu Dunaje, a zkušeně manipuloval džezvou nad přenosným olejovým vařičem.

Orhan odložil zápisník, do něhož si zaznamenával zážitky a kreslil skici různých místních zajímavostí, a zhluboka nasál šířící se vůni. Ve tváři se mu rozhostil požitkářský výraz, jako by mu někdo tuto lahůdku připravil poprvé v životě. Přitom dnes už vypil dvě. Nurettin naplnil zpěněným nápojem pánův šálek. Orhan ho s téměř nábožným výrazem vzal mezi špičky prstů, ale právě když ho opatrně přitiskl ke rtům, ozvala se venku vzrušená vřava a zazněly spěšné kroky. „Efendi!“ zvolal známý hlas. Stanovou chlopeň odhrnula opálená svalnatá ruka s pobitým koženým nátepníkem a dovnitř vešel Enver Surgut. Musel přitom hluboce sklonit svou bohatýrskou postavu – byl nejméně o hlavu vyšší než podsaditý, zavalitý Orhan.

„Nerad tě ruším při odpočinku, efendi, ale věřím, že mi odpustíš. Nesu dobré zprávy.“ „Snad jste nenašli vchod?“ vyhrkl Orhan a oči za kruhovými skly brýlí mu zazářily. „Alláh je veliký, ano, podařilo se! Chlapi kopali podél stěn, jak jsi přikázal, a uprostřed druhé narazili na velkou kamennou desku. Když ji odsunuli, objevil se za ní prostor. Nečekaně velký prostor, musím říct. Plný věcí.“

Orhanův úsměv zvadl. „To snad ne! Vy jste hrobku otevřeli v mé nepřítomnosti? Doufám, že jste se ničeho uvnitř nedotkli!“ „Ne, ne, jen jsme odstrčili ten kamenný blok. Nikdo do komory nevkročil, i když se tam kopáči chtěli hned nahrnout a slídit po cennostech. Odehnal jsem je, jednoho jsem dokonce počastoval pažbou po hubě, a postavil jsem ke vchodu Mehmeda. Přes něj neprojdou.“ Mehmed byl Enverův mladší bratr, také bývalý voják – mlčenlivý, odměřený a nečitelný, ale Enver ručil za jeho oddanost a spolehlivost. Orhan doteď nenašel důvod o jeho slovech pochybovat.  

„Dobrá tedy,“ uvolnil se Orhan a sklonil pohled ke kávě. Vypil asi polovinu najednou a na okamžik slastně přivřel oči. Potom šálek odložil na nízký stolek a vstal. „Pojďme, hořím nedočkavostí.“ „Ještě něco, efendi,“ zarazil ho Enver s vážným výrazem. „Nechci to zakřiknout a přivolat na nás něco zlého, ale odteď musíme být obzvlášť obezřetní. Můžeš věřit jen mně a bratrovi, nikomu jinému. Opravdu nikomu.“ „Myslíš, že nám něco hrozí?“ ztlumil hlas i Orhan a kývl hlavou ke vchodu do stanu. „Od nich? Dali jsme si na jejich výběru záležet.“

Když před měsícem dorazili do Dobrudže, najali tucet kopáčů, většinou místní Turky a několik Bulharů. Hlásilo se i pár Rumunů, ale ty odmítli, protože mezi Bulhary a Rumuny v těchto končinách vládla silná nevraživost. Orhan nestál o žádné roztržky, byl to od pří rody mírumilovný, přemýšlivý člověk. Vlastně neměl povahu ani na rozdávání rozkazů, pozici předáka rád přenechal věrnému Enverovi. „Ano, efendi, ale i ten nejpoctivější venkovský balík se může pro měnit v šakala, když vycítí zlato. A když se ve skupině najdou dva nebo tři podobní, snadno vyburcují ostatní.“

„Rozumím,“ přikývl Orhan. „Kdyby se, Alláhu chraň, něco semle lo, spoléhám na tvou autoritu a vojenský výcvik.“ Enver léta sloužil v sultánově vojsku a zúčastnil se mnoha bojů. V uplynulých desetiletích se všechna velká impéria zmítala v záchva tech národních povstání a Osmanská říše nebyla výjimkou. Enver Surgut se zúčastnil krvavého potlačení rebelie na Krétě a bojoval snad proti všem národům na Balkánu, hlavně Srbům a Černohorcům. I mezi Bulhary poslední dobou sílil odpor proti osmanské nadvládě a říkalo se, že je na spadnutí velká vzpoura. „Udělám, co bude v mých silách, efendi,“ slíbil Enver. „Mám přece nejrychlejší zbraň na světě.“

Temně se pousmál a zatáhl za řemen na rameni, takže se nad něj vysunula hlaveň opakovací pušky. Osmanská říše před několika lety koupila od americké firmy Winchester pa desát tisíc kusů těchto zbraní a už několikrát jim v boji zajistily rozhodující převahu. „Šestnáct nábojů v zásobníku, sedmnáctý v komoře, to raz dva zkrotí i ten nejzuřivější houf. A kdyby ne, nastoupí poctivá ruční práce.“ Dlaň druhé ruky položil na kostěnou hlavici už trochu starožitného, ale jak Orhan věděl, stále pekelně ostrého jataganu. Bývalý voják vyšel ze stanu, a když se ujistil, že nic nehrozí, při držel chlopeň Orhanovi. Učenec vzal za konec mušelínového pruhu, který měl omotaný kolem hlavy jako jednoduchý turban, a zakryl si jím obličej na ochranu před prachem.

...........

překlad Robert Pilch