Může někdy medicína ohrožovat naše zdraví?

Předmluva (ukázka)

„Prostě se na zkoušku nauč zpaměti,“ říkávali mi na medicíně spolužáci, kdykoli se mi něco nezdálo. Na biflování mě ovšem nikdy neužilo. Urgentní postupy a léky jsem se sice nazpaměť učil rád, ale nucené memorování a papouškování Krebsova cyklu a podobných záležitostí mi připadalo ubíjející. Mnohem víc mě zajímala slepá místa, jichž se v medicíně dalo najít víc než dost.

Věci, které nedávaly smysl, a přesto jsme je všichni dělali. K čemu byl například v nemocnici dobrý každonoční rituál, kdy jsme pacienta vyburcovali z hlubokého spánku, vrazili mu jehlu do žíly, rychle odebrali krev a zase utekli, jako kdybychom v zimě omylem vzbudili spícího medvěda? Když jsem to na praxi zažil poprvé, zeptal jsem se, jestli bych nemohl uplatnit právo odmítnout výkon služby. Nejparadoxnější na tom bylo, že většina takových výkonů se vůbec provádět nemusela, což si v nemocnici uvědomovali všichni až na pacienty. V některých případech se totiž v laboratorních testech měnila pouze jediná hodnota, a to objem krve – protože jsme ji pořád odebírali.

Stejně zvláštní mi přišlo zacházení s pacienty, kteří měli hlad a dožadovali se jídla. Dostali maximálně malý želatinový dezert a nějaký prefabrikovaný blaf bez chuti, což by leckdo mohl označit za porušování lidských práv. A když už jsme jim výjimečně dopřáli něco chutnějšího, bylo to přesně takové nezdravé jídlo, za jaké by jim za normálních okolností doktor vynadal. Jednou se mě týden po přijetí pacientky s infekcí můj nadřízený lékař zeptal, proč se její stav zhoršuje, přestože infekce ustoupila. Odpověděl jsem upřímně: „Ona sem přišla s jedním problémem a my jsme jí přidali další dva – spánkovou deprivaci a podvýživu.“

Lidé se mě často ptají na umělou inteligenci, jestli mi jako lékaři bude pomáhat a jestli změní podobu medicíny. Většinou na to odpovídám, že ani nemusí být umělá, stačí jen samotná inteligence. Skupinové myšlení neboli „groupthink“ (lidská tendence jít s davem a nepřemýšlet samostatně) často vytváří iluzi shody. Jako lékař a výzkumník z Univerzity Johnse Hopkin se jsem navštívil stovky nemocnic a lékařských konferencí po celé zemi, a tak jsem měl tu čest setkat se s řadou chytrých lékařů schopných zpochybnit hluboce zakořeněná dogmata moderní medicíny.

Tato kniha vám může změnit život. Mně ho změnila. Možná už navždy budete vše od menopauzy po zdraví mikrobiomu vnímat jinýma očima. A také se nejspíš přestanete slepě řídit doporučeními typu „pijte tři sklenice mléka denně“, ale zvyknete si zkoumat, z čeho vycházejí a zda jsou podložená. Díky hodinám rozhovorů o zásadních otázkách dnešní zdravotní péče se špičkovými lékaři, kteří mi pomohli odlišit vědecké poznatky od pouhých názorů, jsem si uvědomil, že veřejnosti se na téma zdraví prezentují především lékařská dogmata. Jako nezpochybnitelná pravda se lidem předkládají tvrzení, jež kdysi někdo vyslovil na základě pouhého pocitu.

Kniha přináší nejnovější vědecké poznatky o tématech, o nichž se nemluví, ale mělo by. Jako lékaře v roli novináře mě naprosto ohromilo, co všechno jsem zjistil. Jedna moje část se divila, proč se to neučí na medicíně. Dám vám nahlédnout do rozhovorů s nefalšovanými lékařskými génii, kteří odhalili zásadní skutečnosti. Dotkli jsme se důležitých témat, z nichž jsem se snažil vytáhnout ta nejdůležitější ponaučení a převyprávět je co nejsrozumitelněji. Mnozí ze zmiňovaných odborníků přišli s převratnými objevy, ale zatím se o nich pří liš neví. Až si o nich budete číst, snad to ve vás vyvolá otázku, jak je možné, že se tak účinné způsoby prevence různých problémů, od alergie na arašídy či zlomenin po Alzheimerovu chorobu a rakovinu, dosud nedostaly do širšího povědomí. Občas jsem skutečně nevěřil vlastním uším. Přelomové poznatky, jimiž jsem se zabýval, zůstávají dodnes z převážné části nedoceněny. Cítil jsem se povinen napsat tuto knihu, protože o nich ví tak zoufale málo lidí, dokonce i mezi lékaři. Jste-li ochotní mít mysl otevřenou (jako jsem musel být ochotný i já), kniha vám zprostředkuje úplně nový pohled na téma zdraví.

Po úvodních kapitolách na chvíli odbočíme k psychologii a budeme se zabývat otázkou, proč se tak bráníme novým myšlenkám. Dozvíte se, jak náš mozek zpracovává nové informace, pokud jsou v rozporu s tím, co jsme dosud považovali za pravdu. Lidský mozek je schopen ohromujících výkonů: dokáže silně soucítit, umí pochopit složité matematické problémy, sídlí v něm duše. Ale přijímat nové informace, které nesouhlasí s těmi starými, se mu rozhodně nechce.

Tento princip za tím nikdo neprozkoumal lépe než psycholog Leon Festinger. Prostřednictvím svých přelomových psychologických experimentů ukázal, že člověk má přirozenou tendenci automaticky odmítat nové poznatky nebo si je překroutit tak, aby ty staré mohly zůstat pravdivé. Jde o podvědomou snahu vyhnout se duševní nepohodě spojené s takzvanou kognitivní disonancí – stavem, kdy člověk zastává dva protichůdné názory.

………………

Marty Makary