Děsivé stalinské praktiky pražského represivního aparátu ve Spiklencích Friedricha Bruegela

Post vedoucího československé vojenské mise v Berlíně opustil Friedrich Bruegel (1897 ve Vídni – 1955 v Londýně) nedlouho poté, co byl odsouzen generál Heliodor Píka ve vykonstruovaném soudním procesu, v okamžiku, kdy mu „bylo jasné, že nebude omilostněn a že popravovat se bude čím dál víc“. Sociální demokrat tradičního střihu napsal svému zaměstnavateli, ministerstvu zahraničních věcí, rezignační dopis, v němž se vyznává ze své příslušnosti k dělnickému hnutí, za jehož principy vždy bojoval, a prohlašuje, že jeho minulý život mu „zapovídá mlčet nebo dokonce napomáhat současnému vývoji v Československu, které nesměřuje k socialismu, nýbrž ke zkorumpované policejní diktatuře“. 

S obrovským důrazem na napětí přibližují Spiklenci strukturu a dynamismus totalitární moci podobně jako Noc o polednách Arthura Koestlera nebo 1984 George Orwella. Žádné z těchto ani dalších podobně zaměřených děl se ovšem neváže k českému prostředí s jeho dobovými specifiky, v tom je Bruegelova kniha psaná už v roce 1949 do dnešních dnů naprosto jedinečná.

Česky vychází román Spiklenci poprvé. Je to skvěle komponované dílo s velkým důrazem na napětí a současně zcela výjimečná prozíravá reflexe nastupující diktatury v Československu po únoru 1948. Děj románu zasazený do pražských kulis je koncentrován do velikonočního týdne roku 1949, během něhož se odehraje atentát na šéfa komunistické tajné policie, zatčení a bleskové vyšetřování širší opoziční skupiny, jež je obviňována i z mnoha dalších zločinů – jediný týden stačí na zpečetění osudu toho, který se rozhodl zlu vzdorovat, i dalšího kariérního postupu věčného kolaboranta, prospěcháře a oportunisty. 

Ukázka:

Jan se podíval na hodinky: „Mám ještě čas, Heleno, takže můžeme mluvit dál. Chápu, že vás zatčení vašeho bratra a všech ostatních rozrušilo a že hledáte viníka. Předtím jste podezřívala mne a přiznávám, že moje podezření v jednu chvíli mířilo proti vám. Podezření je opatrnost odboje, ale také jeho nemoc. Josef jednal absolutně správně, když vás o naší dnešní akci neinformoval. Já prostě nevěřím, že závěry, které vyvozujete ze své neinformovanosti, jsou správné.“

To Jan řekl. Ale nevyslovil již, že Heleniny argumenty na něj udělaly hluboký dojem a vyburcovaly v něm podezření. Obviňoval sám sebe, že ho nenávist k Šámalovi svedla k neopatrnosti, že jej strhla touha po pomstě a že se nepokusil promluvit si s Jablonským dřív, než se vrhl do této akce. 

Říkal si v duchu, že mluví-li Helena pravdu, pak na této aféře není něco v pořádku. Ale právě o tom je důležité dozvědět se pravdu. Pravdu se můžu dozvědět jenom já. Cenou za pravdu může být vězení i poprava. Ale dozvědět se pravdu stojí i pak pro nás všechny za to.

Jan zeširoka máchl rukou, jako by chtěl smést všechno, co stálo na stole, a řekl: „Jaká idiotská doba. Dva stále ještě mladí lidé, pán a dáma, tu sedí ve vinárně a nejsou s to mluvit o ničem jiném než o teroristických akcích, zatýkání a rozsudcích smrti. A ani nemají odvahu hovořit spolu otevřeně. Přestože se dlouhá léta znají, mluví v náznacích a jeden se snaží lstí vyzvědět, co ví ten druhý. Mám toho dost. Při vší úctě k zákonům konspirace: moje spojka k Josefovi je Antonín –“

„Antonín?“ přerušila ho Helena. „Obávala jsem se, že právě ten muž, kterého Josef odepsal, u vás sehrál roli spojky a celou akci zaranžoval. Nemohl být mezi Antonínem a Josefem ještě někdo? Znáte Antonína z dřívějška?“

„Mezi Josefem a Antonínem nikdo nestál. Antonín se vždycky odvolával na své přímé spojení.“

„To měl,“ napadlo Helenu, „s Josefem se často scházel, a Josef měl o něm dobré mínění.“

„Já Antonína znám už léta. Spolupracovali jsme v prvním odboji a byli jsme spolu na Pankráci. Myslím, že taková sounáležitost znamená jistotu.“

Helena přikývla a pak se zeptala: „Byl v odboji před rokem 1941?“

„Přesné datum, kdy jsem se s Antonínem seznámil, si už nepamatuju. Pro mne je dnes doba okupace jeden běžící film a vím, že se to neděje jen mně, totiž že fakta z těch let splývají a ztrácejí na obrysech. Poznal jsem Antonína, když jsem se připojil ke skupině, která prováděla sabotáže na železnici, to bylo koncem třiačtyřicátého roku. Rozumím, kam míříte tou otázkou. Ale nebyli jsme tenkrát všichni nadšeni Rudou armádou? A vzpomeňte si přece: My, kteří jsme byli zapojeni do bezprostředního boje, jsme zřídkakdy mluvili o politických detailech. Pro nás existoval jeden úkol a jeden cíl: válka a její vítězné ukončení. Zpravodajská služba a přeprava výbušnin, samotné akce nás zaměstnávaly tak, že bychom se vysmáli každému, kdo by tenkrát chtěl probírat konkrétní politické otázky budoucnosti. Ve vězení nám úkol udržovat spojení se spoluvězni a spoluobžalovnými zabíral tolik času, že jsme zřídkakdy politizovali. Tenkrát bylo tak málo rozdílů mezi stranami. Mezi vězni na Pankráci ale za těch časů nebyl nikdo, kdo by byl vyslovil, že pro nás bude správné nastolit po vyhnání Němců znovu gestapo pod jiným jménem jako výraz a program naší vlastní vlády. Před rusko-německou válkou se daly stranické názory rozpoznat snáze. Když jsme tehdy slyšeli někoho nadávat na Beneše, tak to byl někdo, kdo válce říkal imperialistická nebo kdo věřil, že Němci už jsou vítězi, a nechtěl si to s nimi rozházet. Antonín není člověk, který bere svět na lehkou váhu, který se mění a obrací podle toho, z čeho má prospěch. Víte, Heleno, že Antonín byl v Josefově organizaci dřív, než jsem do ní přišel já. Fakt, že byl u nás, mi dodával naději a jistotu. Je to nejlepší odbojář, jakého jsem potkal.“

Jan se opřel zády a zapálil si cigaretu: Nesmysl! Mluvil jsem nesmysly, myslel si přitom. Tenkrát bylo všechno jiné, lidi, věci i ideje. Je nebezpečné a scestné považovat soudy, které byly správné tenkrát, za správné i dnes. To platí i pro mě samého, protože tenkrát bych se nebyl nechal ovlivňovat osobními záležitostmi, a platí to i pro Antonína.

Heleně však řekl: „Antonínovi důvěřuji. On nemůže být tím špiclem a agentem provokatérem.“

„Pokud se dnes s Antonínem nesetkáte, zůstane vám pak ještě nějaké spojení na něj?“

„Ne. Mezi námi platilo, že on měl vždy možnost získat kontakt na mě. Protože měl hodně úkolů, nejen ten společný se mnou, bylo to tak správné. Já jsem byl uvolněn výlučně pro tento jeden úkol, žil jsem legálně, chodil do práce a byl normální občan. Samozřejmě jsem se nikdy nevyptával na věci, které bezprostředně nesouvisely s mým úkolem. Ale myslím, že Antonín je už několik týdnů v ilegalitě.“

Helena se naklonila přes stůl k Janovi a upírajíc na něj oči zúžené do úzkých štěrbin, zašeptala: „Antonín nemůže být špicl a agent provokatér. Když jste si tak jistý, tak asi taky víte, jak se skutečně jmenuje. Antonín Novotný není jeho pravé jméno.“

„Jeho pravé jméno samozřejmě znám. Jeho pravé jméno je Bohumil Benda. Antonín Novotný bylo jeho krycí jméno už v prvním odboji. Jako Antonín Novotný byl tehdy zatčen a gestapo dlouho věřilo, že je to jeho pravé jméno, dokud nepřišlo na to, že se jmenuje Bohumil Benda. Písaři se tenkrát vztekali a nadávali, protože museli přepsat celý jeho spis, měnit kartotéční lístky, a celé to přepisování zdrželo náš případ nejméně o čtrnáct dní. Chtěli nás zamordovat pod našimi vlastními jmény. Těm čtrnácti dnům možná Antonín a já vděčíme za život. Myslím, že váš bratr Antonínovo skutečné jméno znal.“

„To doufám. To jediné, co jsem nevěděla a také nechtěla vědět, byla skutečná jména. Ptala jsem se vás, protože dva přátelé na vašeho Antonína pohlíželi s nedůvěrou a zmiňovali ještě jiná jména, pod nimiž ho znají lidé v Brně.“

„To je, Heleno, ilegalita, na niž bychom vlastně již měli být zvyklí. Jenže tahle druhá ilegalita – nepřipadá vám to také tak? – má jiné ovzduší než ta první. Víc jedovaté, hůř dýchatelné.“

„Doufám, že jste si ohledně Antonínova jména jistý.“

„Na Pankráci, když odhalili, že Antonín Novotný se vlastně jmenuje Bohumil Benda, vyvinuli jsme na naší cele teorii, že by pro odboj bylo nejlepší, kdybychom připustili jen dvě krycí jména, František Novák a Josef Novotný, a že bychom všechny Nováky a Novotné rozlišovali jen čísly.“

Jan to říkal s úsměvem, viděl před sebou tehdejší scénu, Antonínův rozesmátý obličej, a slyšel jeho hlas a jednu větu, kterou pronesl. Tu však nyní nechtěl opakovat, musel si ještě jednou ověřit, že ho paměť neklame. Takže dodal: „Jsme malá země a Praha je malé město. Je těžké žít pod falešným jménem dlouho. Pravda se dá snadno zjistit bez složitého policejního aparátu. Praha není džungle skutečného velkoměsta, v níž se dá zmizet. Nám to život ztěžuje a policii ulehčuje. Ale i my bychom museli brzy přijít na to, kdyby se nás někdo pokoušel podvést.“

„Když jste si svou věcí jistý, pak to znamená, že domluvu s ním chcete dodržet? Bez ohledu na moje úvahy a varování?“

„Nechte mě chvíli přemýšlet, Heleno!“

Zavřel oči, aby si zase vyvolal scénu na Pankráci. Antonín se vrátil od výslechu a se smíchem vyprávěl, že gestapo přišlo na jeho pravé jméno. Pak vtipkovali o falešných a pravých Novácích a Novotných. Potom se Jan zeptal: „Takže pravda je, že se jmenuješ Bohumil Benda?“

Antonín odpověděl: „Pravda? Co je pravda? Není to filosofická otázka? Jako by jména měla nějaký význam.“

.................

překlad Jiří Stromšík