Oliver Hilmes v kaleidoskopu příběhů zachycuje, jak se po roce 1945 proměnil svět
Ukázka:
Týden po sebevraždě Adolfa Hitlera v bunkru říšského kancléřství se to v Berlíně hemží dobrodruž nými zvěstmi. „Hitler je prý v Japonsku, Španělsku, padl poblíž Hamburku, zastřelil se, padl v boji o říšské kancléřství,“ hloubá Else Tietzeová v deníku. Ve skutečnosti se jmenuje Elisabeth Anna Henriette, ale kam její paměť sahá, říkali jí všichni jen Else. Vlastně neví, co si o těch řečech má myslet.
„Kdyby ho Bůh nechal zemřít smrtí vojáka, udělal by moc dobře. Pořád ještě věřím, že ten člověk to myslel dobře, ale nakonec se musel zbláznit.“ Nikdy nebyla opravdová nacistka, dušuje se paní Tietzeová, ale Rusové jsou zkrátka nepřátelé. Když teď však prochází ulicemi říšského hlavní ho města, neustále se jí do hlavy vkrádají pochybnosti o Hitlerovi. „Mám skoro pocit, jako by Hitler chtěl nepřátelům zanechat naprosto zničený Berlín a vůbec nepomyslel na chudáky nešťastné lidi.“
Else Tietzeové je lehce po sedmdesáti a žije v okázalém bytě na Holsteinischské ulici, nedaleko Stubenrauchova náměstí v berlínské městské části Steglitz. Její manžel Richard byl plukovníkem ve výslužbě a před třemi lety zemřel. Obyvatelé domu, který válku přečkal kupodivu bez větších škod, oslovují Else „paní plukovníková“, což ji vždy obzvlášť potěší. Můj Richard byl respektovaný muž, pomyslí si. Chovali ho v úctě, která jako by teď dopadala trochu i na ni.
Tietzeovi mají tři děti — Traute, Hildegard a Richarda mladšího —, o nichž Else už několik týdnů nemá žádné zprávy. Když do Berlína vstoupila Rudá armáda, Traute s manželem Hansem vzali nohy na ra mena a utekli do jižního Německa, protože zaslechli, že Stalinovi vojáci s příslušníky SS, jako byl Hans, často dělají krátký proces. Elsin syn Richard vstoupil stejně jako otec do armády a naposledy bojoval snad v Postupimi — i po něm se slehla zem. Jen u dcery Hildegard si je Else jistá, že je v bezpečí. Vdala se za výrobce klavírů, s nímž hned v roce 1933 vycestovala do Spojených států.
„Stesk a starosti jsou někdy až příliš velké,“ postěžuje si Else v těchto dnech nejednou. Sžírá ji, že neví, jak se daří jejím dětem. Přestože o svých pocitech nikdy moc nemluvila ani nepsala, už pár týdnů si vede deník. Je to její „důvěrný deníček“, kterému svěřuje trýznivé obavy a starosti, ale i tichou naději. Jestli jsou Traute s Richardem ještě naživu, zápisník jim jednou předá. Do té doby do něj Else bude zaznamenávat své denní prožitky, jak jen to půjde. Osmého května si poznamenává: „Děti si tady zase vesele hrají na ulici a cestou kolem ruských aut jsem dnes viděla, jak jeden Rus nějakému chlapci odřízl tlustý krajíc chleba, který si hoch s širokým úsměvem vzal. Krom toho mají spoustu většinou dobře vypadajících koní, žádné zakrslé ruské koně, ale krásné, velké. Určitě všechny kradené nebo zabavené Němcům.“
překlad Zuzana Schwarzová
Další články
Publicistika, která chce být literaturou: Pábení a naděje Jiřího Peňáse
I když si nepřipadali jako hrdinové, prokazovali statečnost - Exoti Barbory Šťastné