S představivostí a empatií rozebírá Corinne Heyrman složitost psychologické zranitelnosti

/ nakl. Portál

Corinne Heyrman (1994) je nizozemská spisovatelka a divadelní a podcastová autorka. Ve skutečnosti vypráví různými formami příběhy. Vždy aktuálně společenské a reálné. Román Začátek, co nekončí zkoumá, kde přesně začíná psychologická zranitelnost a jestli má také nějaký konec.
Corinne Heyrman (1994) je nizozemská spisovatelka a divadelní a podcastová autorka. Ve skutečnosti vypráví různými formami příběhy. Vždy aktuálně společenské a reálné. Román Začátek, co nekončí zkoumá, kde přesně začíná psychologická zranitelnost a jestli má také nějaký konec.

Marcel se kvůli depresi ocitá v psychiatrické léčebně, kde jeho vnučka pobývala o několik let dříve na oddělení poruch příjmu potravy. Často ho navštěvuje a své otázky zpracovává v rozhlasovém dokumentu. Do jaké míry si člověk sám vybírá, kým je? Co znamená pojem „zmatená osoba“? Jak dědičné jsou psychické poruchy a co je jejich příčinou? Kdy začíná uzdravení? A co je důležitější, kdy končí? 

Ukázka:

Mého dědečka umisťují na psychiatrické oddělení nemocnice v době, kdy opouštím rodný dům. Bez babičky se stěhuje do bílého pokoje, kde jsou okna pevně připevněná v rámech, takže dovnitř sice proudí světlo, ale ne venkovní vzduch. Nad každým oknem je větrací mřížka, ale pořádně se místnost vyvětrat nedá. Já se s přítelem stěhuji do prázdného bytu. Dědeček o rok dříve odešel do důchodu jako zelinář, já jsem zakončila studium audiotvorby.

On je hubený a vypadá, jako by ho vtáhla černá díra. Jsou chvíle, kdy si i připadá jako v jiném vesmíru.

Ze všeho, čemu nerozumím, vytvářím rozhlasové dokumenty. Zaříkávači koní, motorkářské gangy, život námořníků. A stejně tak chci teď ve zvucích zachytit proměnu svého dědečka. Jak, co, proč. Je to můj způsob, jak se vypořádat s lidmi a věcmi kolem sebe, ve skutečnosti jsem velmi nesmělá.

Diktafon hledá stopu, je jako detektor kovů, ale na zvuk, který mě po červené niti vede k cestě ven, musím jen dobře poslouchat. Občas něco i sama namluvím. A všechno dohromady vytvoří linii, které se může držet i posluchač, zatímco příběhy okolo něj krouží v čase i prostoru. Proces je podobný jako při skládání puzzle: začínám s rohy a okraji, pracuji směrem zvenku dovnitř, tematicky. Nejdříve zelený pruh dole, pak modré stínidlo lampy uprostřed. Rám nabízí oporu, tak jako u spousty jiných věcí: dny práce z domova, příběhy vyprávěné s přemírou nadšení, dvojité sklo. Bez rámu nemá fotorámeček smysl, k existenci je potřeba okraj.

Když o něm mluvím, říkám mu „dědeček“. Když mluvím s ním, oslovuji ho „dědo“, ale mám ráda archetypy. Matka. Dědeček. Osoba. Mohla bych mu říkat i „otec “, protože je otcovská figura, když vezmu v potaz, že můj skutečný otec je anonymní dárce spermatu kdesi z Dánska. Netrápí mě to, protože co člověk nezná, to mu nechybí – alespoň se toho ráda držím. Označení „otec“ by to zase zkomplikovalo mojí mámě, protože, no, kdo je pak babička? Stejně nemám ráda domněnky, příkrasy nebo zaobalení. Označením „dědula“, které se v mém městě často používá, se zmíněný člověk stává rozbředlým a působí to, jako by neustále nosil pantofle. Užitím slova „děda“ je ten, kdo ho vysloví, odhadován na mnohem mladšího. Proto používám „dědeček“, protože to zní jemně, bez zbytečných okázalostí. A přesně takový on je.

Když jsem u dědečka na návštěvě poprvé, sedíme v denní místnosti jeho oddělení, v místnosti příliš malé pro tři kulaté stoly, deset židlí, rotoped, různé rostliny, kulečník a dvě sedačky, které tam jsou nacpané. Je to multifunkční prostor, ale slouží spíše jako sklad pro přebytečné věci i pacienty. Barvy jsou vybledlé, jako by byla místnost mnohokrát umytá. Tolik lidí tady bylo před dědečkem – tato myšlenka mě zároveň utěšuje i znepokojuje.

Diktafon jsem položila na konferenční stolek, k němu jsem připojila mikrofon na stativu namířený na dědečka a na mě. Sedíme vedle sebe na jedné ze sedaček, jeho velká šlachovitá ruka vedle mé. Je napjatý a já taky. Dva lidé, kteří se nečekaně ocitli ve vozíku, co projíždí strašidelným domem. Posloucháme bubnování, které vychází z reproduktorů. Postupně zesilující zvuk tympánů. Kovová hudba, jako by celý orchestr pochodoval v plechové dóze. Z toho, co dokážu rozeznat, slyším, že se přidávají klarinety. Dědeček hlasitě zabrumlá, nebo se o to alespoň snaží. V plné síle se rozezní žestě. V chladné denní místnosti burácí ze stereo sestavy orchestrální hudba nahraná na kazetě, kterou jsem přinesla. Je nadepsaná: „Orchestr léto 1950“.

Chtěla jsem si s ním tu nahrávku jeho orchestru ještě poslechnout v jeho pokoji, ale tam není žádný přehrávač, jen postel, skříň a psací stůl. Víc než dost na přečkání krizového období. S každým zahraným taktem se mi chvějí nohy a s nimi i rostliny a lustry. Jsem si jistá, že ostatní pacienti ten orchestr slyší až ve svých pokojích, že se někdo schoval pod deku a polštář a jiný zase tluče hlavou o zeď do rytmu hudby.

Už od chvíle, co jsem vešla do nemocnice, cítím v čelistech napětí, které mi stahuje celý obličej do křečovité grimasy a způsobuje bolest hlavy. Musím se vyloženě nutit, abych na dědečka neustále ustaraně nezírala, na jeho dělnické ruce, kostkované kalhoty a modrý vlněný svetr.

Je těžké se mu dívat do tváře, jako se těžko dívá do ostrého slunce. Jeho divoké šedivé vlasy, velké oči, důlky ve tvářích – dřív jsem si představovala, že mu je vyhlodaly myši ze skladu – a úzké, pevně sevřené rty. Mohla bych říct, že je jen stínem toho, kým býval, což by bylo nesnesitelné klišé, ale jak už to u většiny klišé bývá, trochu pravdy na něm je – zvlášť když si vzpomenu na naše dřívější dlouhé rozhovory o hudbě, práci a společnosti. Teď mlčí, zdá se, že i zadržuje dech. Nepřetržitě zírá na plastovou lampu v rohu pokoje. S každým dunivým úderem do tympánů se zaboří o kousek hlouběji do sedačky, na které sedí.

„Co to tady hrajete za skladbu?“ ptám se. Pořád se dívá na lampu, nebo možná na akvarel vedle ní. Ústa se mu mírně chvějí a kůži má průsvitnější, i on sám trochu pobledl, jak je odříznutý od světa. V den, kdy šel do penze, a to už bude rok, seděl na židli ve svém jinak prázdném zelinářství. Klepal na dřevěný sedák mezi nohama, jako by chtěl vstoupit dovnitř. Klepal čím dál silněji a ve stále kratších intervalech, celý večer, měl naléhavou potřebu vlézt do toho kusu nábytku, přejmout jeho neměnný tvar. Z žoviálního zelináře se proměnil v dřevěnou, tvrdou kuchyňskou židli.

„Vzpomínáš si, kdo tenkrát v tom orchestru hrál s tebou?“

Nemá rakovinu, nenakazil se virem ani bakterií, onemocněl sám od sebe. Nebo to tak aspoň vypadá.

Nejistota a sklíčenost, které narostly do takových rozměrů, že ho požírají zevnitř; myši teď pracují důkladněji, takže je vlastně všude nepřítomný – chybí v domě, kde teď bydlí babička sama, i na sedačce, na které právě sedí. Fascinuje mě, jak se odehrávají proměny. Jak jsem se já kdysi, před pár lety, změnila ve vrabečka a jak se z mého dědečka stala židle. To, že skončil zrovna tady, na místě, které dobře znám, působí jako úpadek, je to pocit, jako bych neustále padala – ta slova si jsou koneckonců podobná. Jsme rodina odpadlíků.

„Pieter Cannaerts,“ zamumlá a ukáže na reproduktory. Překvapeně vzhlédnu.

„Joris Liefmans.“ Ukáže znovu, rázně a jasně.

„Koho ještě slyšíš, dědo?“ ptám se. V hrdle se mi zvedá příboj dojetí a pýchy, který se dá jen těžko spolknout.

„Guy Broeckx, Sjoerd Beek.“ Pořád ukazuje prstem. Panenky se mu rozšíří, jako by živě viděl, jak on a jeho přátelé v létě roku 1950 tuhle nahrávku pořizují. Pieter, Joris, Guy, Sjoerd a ostatní chlapi stojí kolem něj, panuje slavnostní nálada, pivo už se chladí. Na náměstí ve starých Antverpách hrají společně jeden part, na určených místech se nadechují a naslouchají jeden druhému. Jsou to muži různých profesí, ale o víkendu jsou z nich muzikanti, bujaří a hrdí. Dědeček vypadá, že je přímo uprostřed toho dění, což mě najednou zneklidní, vzhledem k tomu, že se sem dostal právě kvůli svým bludům.

Při příjmu ho psychiatr Coenen označil za zmateného. „Dementní,“ trvá zatím na svém babička, „nebo to jen hraje,“ přičemž není jasné, jestli v rámci nějaké strategie přežití ironicky vtipkuje, nebo si chce rýpnout. Doktor Coenen říkal, že dědeček nic nezapomíná a že možná právě to je ten problém. Že je v tuhle chvíli příliš nebezpečný – načež psychiatr sklopil zrak a dodal, že ne pro lidi okolo, ale sám sobě.

.............

překlad Barbora Genserová

Kupte si knihu.

Skladem
359 Kč
běžná cena 399 Kč

Další články

Románová prvotina americké autorky zve čtenáře na neuvěřitelnou cestu napříč světem a časem po boku hrdinky, která je živým důkazem, že láska je silnější než smrt a život stojí za to žít, i když někdy bolí. 1784, Savannah – mladá otrokyně Nella Carterová umírá v chatrči uprostřed plantáže v Georgii na tyfus. Zrovna si ji přichází vyzvednout nelítostný a lidstvem znechucený Smrtonoš...
Ukázky

Úžasný život a lásky Nelly Carterové: jde optimismem porazit smrt?

Románová prvotina americké autorky zve čtenáře na neuvěřitelnou cestu napříč světem a časem po boku hrdinky, která je živým důkazem, že láska je silnější než smrt a život stojí za to žít, i když někdy bolí. 1784, Savannah – mladá otrokyně Nella Carterová umírá v chatrči uprostřed plantáže v Georgii na tyfus. Zrovna si ji přichází vyzvednout nelítostný a lidstvem znechucený Smrtonoš...
 | nakl. Metafora
Dace Vigante (1970) je lotyšská spisovatelka. Její povídková sbírka Ledus apelsīns (Ledový pomeranč, 2016) obsahovala původně i text Ledový oceán, který po silném čtenářském ohlasu vyšel v roce 2023 i samostatně.
Ukázky

Ledový oceán - historická tragédie v lidech přetrvává i po desítkách let

Dace Vigante (1970) je lotyšská spisovatelka. Její povídková sbírka Ledus apelsīns (Ledový pomeranč, 2016) obsahovala původně i text Ledový oceán, který po silném čtenářském ohlasu vyšel v roce 2023 i samostatně.
 | nakl. Kalich
Ženské vězeňství je odlišné od toho mužského. Většina odsouzených byla sama obětí. Většina je poznamenána nepřítomností nebo fatální přítomností otce. Většina je manipulovatelná k alkoholu, drogám a ke krádežím. Většina má děti, říká, že je miluje, ale nedokáže se o ně postarat. Mnohé trpí ztrátou citlivosti. Pro mnohé je lítost výhodný nástroj. Další kniha autorky Hornických vdov Kamily Hladké se jmenuje Domů? a vyšla s fotografiemi Karly Zoufalé.
Ukázky

Ji.hlava 2026: Cenu pro nejlepší dokumentární knihu získaly autentické osudy bývalých vězeňkyň

Ženské vězeňství je odlišné od toho mužského. Většina odsouzených byla sama obětí. Většina je poznamenána nepřítomností nebo fatální přítomností otce. Většina je manipulovatelná k alkoholu, drogám a ke krádežím. Většina má děti, říká, že je miluje, ale nedokáže se o ně postarat. Mnohé trpí ztrátou citlivosti. Pro mnohé je lítost výhodný nástroj. Další kniha autorky Hornických vdov Kamily Hladké se jmenuje Domů? a vyšla s fotografiemi Karly Zoufalé.