20. září

Viděla jsem bitvu...

Tři vojáci byli zabiti... Večer všichni večeřeli; o bitvě a o mrtvých nepadlo ani slovo, i když ti leželi někde poblíž.

Člověk má právo nezabíjet. Neučit se zabíjet. Jenže ani v jediné ústavě to není zapsáno.

Válka je svět, nikoli událost... Všechno je tu jiné: i krajina, i člověk, i slova. V paměti utkví teatrální část války: otáčí se tank, zaznívají povely... Světelné dráhy střel ve tmě...

Přemýšlet o smrti je jako přemýšlet o budoucnosti. Když přemýšlíte o smrti a vidíte ji, něco se děje s časem. Vedle strachu ze smrti zároveň existuje přitažlivost smrti...

Není třeba nic domýšlet. Zlomky zásadních knih jsou tu všude kolem. V každém člověku.

Ve vyprávěních (mnohdy!) šokuje agresivní naivita našich chlapců. Ještě nedávno žáků desáté třídy. A já z nich tahám dialog člověka s člověkem v sobě samém.

A jsou všichni takoví? Jakým jazykem mluvíme sami se sebou, s jinými lidmi? Mám ráda hovorový jazyk, není ničím svázán, je puštěn na svobodu. Všechno v něm hýří a oslavuje: syntax, intonace, přízvuky a hlavně – ožívá přesný cit.

Sleduji city, a ne události. Jak se utvářely naše city, nikoli události. Možná, že to, co dělám, se podobá práci historika, ale já jsem historik beze stop. Co se děje s velkými událostmi? Přecházejí do historie, avšak ty malé, ale pro malého člověka důležité, mizí beze stopy. Dnes mi jeden chlapec, který se pro svoji křehkost a nezdravou vizáž jen velmi málo podobá vojákovi, vyprávěl, jak nezvyklé a zároveň riskantní je zabíjet přímo. A jak strašné je ostřelovat.

Cožpak tohle se zachová v historii? Zabývám se zoufale (od jedné knihy ke druhé) stejnou prací – zmenšuji historii do člověka.

Myslela jsem, že není možné psát knihu o válce ve válce. Brání tomu smutek, nenávist, fyzická bolest, přátelství... A dopis z domova, po kterém se chce tolik žít... Vyprávějí, že když zabíjejí, snaží se nedívat se do očí ani velbloudovi. Tady ateisté nejsou. A všichni jsou pověrčiví.

Vyčítají mi (obzvlášť důstojníci, vojáci méně), že prý jsem sama nikdy nestřílela a nikdy mě neměli na mušce – jak tedy můžu napsat něco o válce? A možná, že je to i dobře, že jsem nestřílela?

Kde je ten člověk, kterému sama myšlenka na válku přináší utrpení? Nenacházím ho. Včera však ležel poblíž štábu mrtvý neznámý pták. A jak zvláštní... Vojáci k němu přicházeli, snažili se uhádnout – co je zač? Litovali ho.

Ty mrtvé tváře vyzařují jakousi oduševnělost... Nijak si nemůžu zvyknout ani na to až k zešílení obyčejné, co je ve válce – vodu, cigarety, chleba... Obzvlášť když opouštíme posádku a stoupáme do hor. Tam je člověk o samotě jen s přírodou a náhodou. Proletí kulka kolem nebo neproletí? Kdo vystřelí první, ty, nebo on? Tam se začínáte na člověka dívat jako na součást přírody, nikoli společnosti.

A zatím ve Svazu v televizi ukazují, jak se tu vysazují aleje přátelství, na které tady nikdo z nás nenarazil ani je nesázel...

Dostojevskij říká v Běsech: „Přesvědčení a člověk jsou, trvám, dvě věci v mnoha směrech různé. Všichni jsou vinni, všichni jsou vinni a... kdyby si to jen všichni uvědomili...!“

A má takovou myšlenku, že lidstvo o sobě ví víc, mnohem víc, než dosud stačilo zaznamenat v literatuře a ve vědě. Tvrdil, že to není jeho myšlenka, ale Vladimira Solovjova.

Kdybych nečetla Dostojevského, zmocnila by se mě hluboká beznaděj...

21. září

Kdesi daleko je slyšet raketomet Grad. Je to děsivé dokonce i na tu vzdálenost.

Aby se psalo o současných (malých) válkách, takových, jako je afghánská, k tomu jsou po velikých válkách 20. století a masových vraždách zapotřebí jiná etická a metafyzická hlediska. Je třeba vyzdvihnout to drobné, osobní a jednotlivé. Člověka samého. Který je pro někoho jedinečný. Nezdůrazňovat to, co kdo znamená pro stát, ale co znamená pro svoji matku a ženu. Pro své dítě. Jak vrátit sami sobě normální vidění světa?

Zajímá mě i tělo, lidské tělo jako spojovník mezi přírodou a historií, mezi zvířetem a řečí. Všechny fyzické detaily jsou důležité: jak se mění krev na slunci, člověk před tím, než odejde z tohoto světa... Život je nepředstavitelně tvůrčí sám o sobě, a ať to zní jakkoli krutě – obzvlášť tvůrčí je lidské utrpení. Temná strana umění. Vidíte, včera jsem viděla, jak sbírali po kouskách děti, které roztrhala protitanková mina. Mohla jsem se nejít podívat, ale šla jsem, abych o tom napsala. A teď píšu...

A přece: bylo třeba tam jít? Zaslechla jsem, jak se mi důstojníci za zády posmívali: bude mít nahnáno, slečinka. Šla jsem a nic hrdinského v tom nebylo, protože jsem tam ztratila vědomí. Buď z horka, nebo z toho otřesu. Chci být poctivá.

23. září

Letěla jsem vrtulníkem... Seshora jsem zahlédla stovky do zásoby zhotovených zinkových rakví, krásně a děsivě se blyštících na slunci...

Narazíte na něco podobného a hned vás napadne, že literatura ztrácí dech ve své ohraničenosti... Popisem a fakty je možné vyjádřit jen to viditelné očima, jenže kdo potřebuje důkladnou zprávu o minulosti? Je potřeba cosi jiného... Zaznamenané okamžiky, vytržené ze života...

25. září

Vrátím se odsud jako svobodný člověk... Nebyla jsem jím, dokud jsem nespatřila to, co tady děláme. Bylo mi strašně a osaměle. Vrátím se a už nikdy nepůjdu ani do jediného vojenského muzea...