ukázka z doslovu překladatelky:

Postradatelný bio-bibliografický úvod

Guillermo Cabrera Infante (1929–2005), enfant terrible kubánské prózy, až do své smrti v londýnském exilu jeden z trojlístku kubánským režimem nejvíc nenáviděných a obávaných svobodomyslných spisovatelů (vedle Reinalda Arenase a Zoé Valdésové), paradoxně pocházel z chudé rodiny zakladatelů komunistické strany Kuby z východního městečka Gibary a účastnil se ilegálního odboje proti Batistovi. V době po nezdařeném útoku na prezidentský palác roku 1957, kdy už žil v Havaně – kam se rodina přestěhovala roku 1941 –, u sebe ukrýval členy revolučního Direktoria. Nedokončil studia medicíny a žurnalistiky, pracoval v proslulém kulturním časopise Bohemia, kde i publikoval své první povídky. V nich už se jako i později v celé své tvorbě snažil najít nový jazyk, vycházející ze skutečné mluvy, a za „sprosté výrazy“ si roku 1952 krátce pobyl i ve vězení. Deset let před revolucí založil generační časopis Nueva Generación, v letech 1957–1960 byl šéfredaktorem časopisu Carteles (Plakáty), psal filmové kritiky pod pseudonymem Caín (zkratka z příjmení CAbrera INfante). Později stejným pseudonymem podepisoval i filmové scénáře, například americký Vanishing Point z r. 1971. Po vítězství revoluce se podílel na organizaci nového kulturního života na Kubě, roku 1959 založil pondělní literární přílohu deníku Revolución (Lunes de Revolución), která se stala centrem mladých spisovatelů blízkých evropské a americké avantgardě; již roku 1961 byla příloha z ideových důvodů zrušena. V letech 1962–1965 působil jako kulturní atašé v Belgii, po návratu na Kubu na matčin pohřeb byl zatčen a čtyři měsíce vězněn, pak emigroval do Španělska, kde nedostal povolení k pobytu kvůli antifrankistickému smýšlení, nakonec se roku 1966 usadil v Londýně, kde žil až do své smrti. Psal romány, eseje, literární a filmové kritiky, fejetony, vždy svým typickým hravým, parodickým, neuctivým stylem. Byl průkopníkem nové podoby románu založeného zejména na jazyce, lidové mluvě, karnevalu, populární hudbě. Kromě mnoha jiných cen obdržel roku 1997 Cervantesovu cenu, „nobelovku“ hispánského světa. Až do autorovy smrti nesměly jeho knihy na Kubě vycházet, v poslední době se tam začínají objevovat studie o jeho tvorbě a životě, omezené ovšem na dobu před exilem[1].

Z dvacítky výrazných prozaických děl Cabrery Infanta, považovaného za jednoho z velkých tvůrců nového hispanoamerického románu, toho česky dosud mnoho nevyšlo – nejprve z ideologických důvodů, posléze kvůli obtížnosti překladu a nejisté návratnosti nakladatelovy investice. Nejdříve se českým čtenářům dostaly do ruky ukázky z prvotiny vydané na Kubě a napsané ještě před revolucí Jak v míru, tak i ve válce[2], potom až roku 1996 opět jen ukázky z převratného románu Tři truchliví tygři[3], roku 2006 povídka Tonoucí žena ze sbírky Provinil se tancem čača[4] a teprve roku 2010 celý román: Přelétavá nymfa[5]. Paradoxně tak v češtině v úplnosti vyšla nejprve posmrtně vydaná kniha; ta má s nejslavnějším Caínovým románem, Třemi truchlivými tygry (neboli TTT), společný jednak mnohomluvný styl plný citátů, odkazů, slovních žertů, ironických vtípků a parodických tirád, kterému sám autor říkával „slovní masturbace“, jednak téma paměti, návratu k bohatému, barevnému, hýřivému životu předrevoluční noční Havany a k prvním láskám. Kde je však v Přelétavé nymfě pod nánosem slovní okázalosti patrná poměrně jednoduchá dějová linka vypravěčovy lásky k mladé dívce, tam se v TTT setkáme s mnohohlasým, mnohovrstevným, komplikovaným, experimentálním hlavolamem složeným z promluv velkého množství postav, které se jako hravé pramínky k sobě přidávají, slévají, obtékají překážky, vybublávají v drobných či větších vírech na povrch, aby je vzápětí smetla vlna „tygřích slin“ hnaná zběsilou slovní smrští v rytmu radovánek i smutků havanského předrevolučního nočního života.