Pawel Smolenski: Izrael už se nevznáší

Přítel mého přítele mě jednou zavezl do Becalel, institutu umění
a skvělé školy designu stojící nad Jeruzalémem na hoře Scopus.
Bylo horké léto, právě končil akademický rok, takže se několik
pater výstavních síní změnilo v jednu velkou výstavu. Vystavovaly
se vysavače a nábytek futuristických tvarů, prý pohodlnější než
ten, který považujeme za velmi pohodlný. A hrnky a hračky pro
děti a kola s motorkem. Zkrátka všechno, co si dokáže mladý
umělec představit.
A fotografické obrazy. Velké přes celou stěnu, bláznivé a surrealistické,
černé a bílé, nepřirozeně barevné.
A mezi nimi byl i tenhle:
V pozadí se rozlévá široká řeka (kde je v Izraeli podobná řeka?)
a zeleň, rozrostlá, bujná, jako by někdo neustále zaléval příliš
úrodnou půdu.
Ve druhém plánu vidíme skoro pornografi cké orgie: několik
párů v podivných objetích, nazí vzrušení muži a rozpálené zhýralé
ženy v kožených černých bikinách, s bičem v ruce.
V popředí dívka s chlapcem, oba vypadají, jako by přišli na focení
přímo ze zaprášených ulic ortodoxní Mea Šearim. Plaší a ostýchaví,
vždyť se musejí dívat do objektivu a fotografování je přestupek,
hřích, čin obrácený proti Bohu a Jeho Zákonu.
Nezajímá
je, co se děje za jejich zády. Ani řeka, ačkoli podobná – a to vím
jistě – v celém Izraeli není. Ani bujná, šťavnatá zeleň. Ani perverze
nahých kluků a holek.
Ti mladí tam v rozpacích a neohrabaně stojí, mají zahalenou
hlavu a s tupým, i když milým úsměvem klidně hledí před sebe.
A to je všechno.
Když nepočítám několik návštěvníků.
Pod fotkou seděl kluk bez bot. Měl na sobě propocený nátělník
a seprané džíny. Na zápěstích šňůrky korálků. Řekl, že je jejím
autorem. Fotografi e, zdůraznil, budí velký zájem. Velmi ho to těší.
A co představuje?“ zeptal jsem se.
„Náš život,“ zamumlal. „Nechce si mi říkat víc, už jsem se navysvětloval
dost.“
„Jak se jmenuješ?“
„Říkej mi Cukrman,“ odpověděl.
A hned se zeptal: „A odkud jsi ty?“
„Polin.“
„Z Polska,“ zasmál se. „Takže moje umělecké jméno znáš.“
„Znám.“
„Ale já nejsem Cukrman na památku vojáka z varšavského ghetta.
Jsem zdejší. Vybral jsem si jméno po jednom izraelském autorovi
pohádek. Ta fotka je pohádka. Skutečná.“
Přijel jsem do Izraele, když už to bylo jisté: židovští osadníci
odejdou z Gazy. Tak rozhodl Ariel Šaron, pravicový politik, který
předtím vyřkl větu: Okupace není pro Izrael dobrá. Nikdo neví,
kdy takhle začal přemýšlet. Prý – to aspoň tvrdili ti, s nimiž jsem
mluvil – ani on neví, kdy přesně změnil názor. Zkrátka se to stalo.
Na té větě nebylo nic objevitelského. Když v roce 1967 utichly
poslední výstřely šestidenní války a vojáci Jicchaka Rabina, tehdy
generála, později premiéra, jenž podepsal mírovou smlouvu s Jásirem
Arafatem, vztyčili v sjednoceném Jeruzalémě bílo-modré vlajky
s Davidovou hvězdou, našli se v Izraeli lidé, dokonce i mezi vojáky,
kteří pochopili, že okupace je nutné zlo a musí někdy skončit.
Jejich hlas utonul v národní euforii. Roztančené, šťastné davy
volaly, že Izrael je velmoc. Dokonce někteří rabíni, kteří existenci
státu Izrael chápali jako čin proti vůli Stvořitele (stát má přece, jak
říkají svaté knihy, povolat Mesiáš), hlásali, že vítězná válka je zázrak
a prst Boží, vojáci pak že jsou oslíci Páně plnící jeho záměry.
Ale okupace byla pro Izrael přece jen špatná. Přinejmenším si
to myslela velká část veřejnosti. Lidé poukazovali na to, že něco
jiného je být vojákem bránícím hranice a něco jiného stát se četníkem
pacifi kujícím palestinské protesty. Že okupace demoralizuje
a ničí charakter. Občas branci odmítali sloužit na okupovaných
územích. Někteří za to šli do vězení.
Území za mír – volali. To je hezké heslo. Ale mír nebyl a není.
Ačkoli velká část území byla vrácena.
V těch dnech se Izrael oděl do dvou barev: oranžové a modré.
Oranžoví nechtěli evakuaci. Modří s ní byli spokojeni. Oranžoví
organizovali mnohatisícové protestní pochody a odvolávali se
na starodávná nařízení Zákona. Mnoho modrých tvrdilo, že je to
fašismus.
Oranžoví odmítali přiznat modrým právo na to být Izraelci.
Modří tvrdili, že oranžoví jsou rasisté.
Poprvé měla židovská armáda v takovém rozsahu vysidlovat
židovské osadníky, buldozery se chystaly rozjezdit jejich domy,
zaorat pole osetá zeleninou, zničit skleníky, přetnout vodovodní
potrubí a zbořit prázdné zdi synagog. Evakuováni měli být psi,
kočky a domácí kozy. Měly se vykopat i palmy.
Poprvé v dějinách židovského státu radikální rabíni vyzývali
vojáky, aby odmítli vykonat rozkaz. Jak můžete, ptali se, vysidlovat
Židy z židovských domovů? Nebolí vás srdce, když boříte synagogy?
Tak velkého zločinu se na nás nedopustili ani gójové. Někteří
vojáci šli za hlasem rabínů.
Vysvětlovali mi, že Izrael nikdy nebyl tak rozdělený. Ale takový
rozkol je možný jen na této půdě, která je darem prozřetelnosti
vybojovaným v několika válkách s arabským světem.
Země zaslíbená i prokletá.
Jediná taková na celém světě.
To mi vyprávěli v Gaze, v osadě Necer Chazani, hodinu nebo snad
dvě před konečnou evakuací. Stáli jsme na náměstíčku před synagogou;
několik tisíc osadníků se loučilo s opuštěnými domy a zahradami
založenými na suchém žlutém písku. Josi, jeden z důsmolenski_
stojníků velících vysídlení, už slíbil, že všichni obyvatelé pojedou
z osady přímo pod Zeď nářků. Pak si mě vzal stranou.
„Stalo se to před mnoha a mnoha lety, když Mojžíš vedl izraelský
lid z egyptského zajetí,“ vyprávěl. „A jednoho dne se mu zjevil
Všemohoucí.“
Je známo, že Mojžíš od útlého dětství trpěl jistou nemocí. Protože
byl považován za zvláštní nemluvně, ukázali ho faraónovi
a egyptský vládce chtěl zjistit, co je na tom židovském dítěti tak
neobvyklého. Kázal tedy před ním položit dvě cihličky: blyštivé
zlato a doruda rozpálené uhlí.
Mojžíš natáhl ruku po zlatě. Ale anděl mu podsunul uhlík.
Chlapec uchopil rozpálenou cihličku, opařil se a poraněné prsty
si dal do pusy tak nešťastně, že si poškodil jazyk i hrdlo. Proto celý
život koktal a neměl rád veřejná vystoupení.
Ale co měl dělat, když se ho Pán zeptal: Mojžíši, kterou část světa
chceš pro svůj lid? Mojžíš tedy sebral odvahu a začal: „Kanaaa…“
Pán koktu přerušil: „Dobře, dostaneš Kanaán. To bude Země
izraelská, Erec Izrael.“
„Kan-a-a-du, Pane, chci Kanadu,“ zapřísahal ho Mojžíš.
Příliš pozdě.
Některá rozhodnutí nemůže zrušit ani Všemohoucí.
Ve Varšavě mi zase jeden australský Žid položil otázky, na něž
jsem sám nedokázal odpovědět: „Izrael? A co to je? Stát? Nebo
spíš stav ducha a mysli?“ Po delším čase si na ně odpověděl sám:
„Bezpochyby obojí.“